Líba má prostě na sluníčko, na které je celá natěšená, velkou smůlu. A já vlastně taky. Když pěkně sluníčko praží, chodívám vždycky rovnou z postele do vody a zpátky. A tady, když mám postel jen asi třicet kroků od vody, to teď ani pořádně nevyužiju! Naše chajda zvaná cabaňa v kempu Diamante K, kterému Ivča důvěrně říká "náš Diamantek", je totiž ta nejposlednější v kempu. Ale zato přímo nad malou plážičkou, která právě u naší cabaně začíná. Hned před cabaňou vedle betonového chodníčku už šlapeme po karibském písku. Nad námi je pak skloněná vzrostlá kokosová palma, obtěžkaná velikými kokosovými ořechy. Jestli na nás opravdu přijde nějaká tropická bouře, doufám, že nám ty kokosy nenahází skrze střechu naší cabaně vyrobenou z palmového listí na naše hlavy. Celý kemp "Diamantek" i naše cabaňa se nám líbí. Zdá se tu být příjemně. Naše cabaňa, stejně jako všechny ostatní okolo, je tedy malá chatka sbitá z rovnějších větví, jejíž hlavní kostru tvoří několik silnějších dřev na kamenné podezdívce. Vcházíme dovnitř mohutnými a těžkými dřevěnými dveřmi, na nichž je vyřezaný reliéf panenky Marie Guadalupské. Dole pak mají dveře trojúhelník s poznávacím znamením naší cabaně, s číslem třináct. Snad pro nás nebude znamenat nějakou další smůlu, když už nám zrovna to počasí nepřeje. Těžké dveře cabaní se zavírají na visací zámek, který jsme všichni vyfasovali namísto obvyklých hotelových klíčů. "Běda vám, jestli je ztratíte!", vyhrožuje nám Ivča. "Stálo by vás to 60 pesos!".

Uvnitř nám přidělené cabaně pak nenajdeme nic jiného, než malý stolek postlučený z podobných větviček, jako celá cabaňa. Kromě něho jsou uvnitř už jen dvě rozměrné postele s moskytiérou. Postele ovšem nestojí na zemi na nohách, jak by se na taková mohutná lůžka slušelo a patřilo, ale jsou zavěšené čtyřmi lany na silných příčných kládách, které nesou také střechu naší cabaně. Přemýšlím, jestli ty postele visí nad zemí proto, aby nám ti šikovní karibští myšáci, nebo štíři a škorpióni či jiná podobná zdejší havěť, nemohli ztrpčovat noc tím, že by se nám za tmy producírovali přes naše spící a chrupající obličeje. Jako jediná ozdoba visí v cabani malý obrázek. Zdá se mi, že to není zrovna moc zdařilá ukázka současného mayského umění. Ale to není důležité. Mnohem zajímavější je, jak skrze stěny z větvoví je zevnitř krásně vidět ven. Můžeme sledovat a špízovat, kdo a kam venku chodí okolo nás. Dovnitř do cabaně sice vidět není, zato do ní ale může snadno zabloudit karibský větřík. A taky může stejně snadno vybloudit zase ven. Pak mě napadne, že zavěšené postele, na kterých budeme spát, alespoň dobře zatíží trámy držící střechu, která nám tak alespoň neodletí, až začne blížící se bouře. Ať tak či tak, takováhle cabaňa na pobřeží Karibiku, to je opravdu něco! Opravdová karibská romantika!

Všichni ostatní naši jsou v sousedství. Bydlí v podobných cabaních blízko nás. A tam někde mezi cabaňami jsou schované i sprchy a toalety, postavené ze stejných větví jako tyhle chajdy, a stejně zevnitř ven úplně průhledné. Jedna z nich je také v dokonale romantickém duchu, když kupříkladu namísto sprchovací hlavicí je voda téhle sprchy rozstřikována velkou škeblí. Mezi jednotlivými cabaňami, přístřešky i restaurací vedou pískem úzké betonové chodníčky, a kolem nich jsou rozmístěné pochodně nebo malá elektrická světýlka, která večer budou osvětlovat různé tu i onde umístěné drobné sošky a plastiky. Spolu s nimi dotvářejí příjemnou atmosféru romantického areálu kempu Diamante K ještě rezavé hlavně děl namířených kamsi na moře. Že by na obranu před krvežíznivími piráty? Že by se pořád ještě plavili ve zdejších karibských vodách? Potkáme tu snad opravdové piráty z Karibiku?

Všechny cabaně jsou před slunkem chráněny korunami vysokých palem, některé se sklánějí až nad pláž. Mezi některými palmami jsou nataženy houpací sítě, kterým se tu říká hamaky. V těchhle se ale nespí a neodpočívá na délku, ale, jak nám radí průvodkyně Ivča, máme se do nich položit napříč. Zvláštní. V hamakách, co známe z Bolívie, se leželo na délku. Na to se pořád pamatuju.

Vlevo přímo před naší cabaňou je stylová restaurace. Taky vlastně celá z větví a dřeva. Vpravo od nás je krátký plážový svah k vodě s jemňoučkým karibským pískem. Písek na pláží je neskutečně bílý, a místy narůžovělý. Tenhle písek ani za nejprudšího slunečního žáru nepálí. To je způsobeno tím, že na rozdíl od pláží kolem Středozemního moře není karibský písek z křemene, ale ze skořápek plžů. Ty jsou bílé, chytají proto ze slunečních paprsků méně tepla, a kromě toho se vápenec zdaleka tolik nezahřeje, jako křemen. A ta narůžovělá barvička? Tu mají na svědomí mořem a příbojem rozemleté barevné korály. Je to tady nádherné místo, a i když okolo je skalnaté pobřeží, tady máme krásnou pláž. Byť maličkou. Za karibským pískem je pak pohádkově modré Karibské moře. Všechny jeho nádherné barvy přecházejí jedna v druhou, od světlého tyrkysového odstínu přes něžnou ultramarínovou až po hlubokou temnou kobaltovou modř. Karibik se lehce vlní a svým mírným příbojem laská písečnou pláž a svlažuje okolní kamenité pobřeží.

Než se přiblíží mraky, musím samozřejmě vyzkoušet vodu. Budeme tu jen dvě noci, není nad čím váhat. Tak hup do vody! Voda v Karibiku mi nepřipadá nějak zvlášť teplá. Ale zase není studená, abych se v ní nemohl cachtat dostatečně dlouho. V dáli jsou vidět bílé napěněné vlny. Táhnou se po celé šířce obzoru kam jen oko dohlédne. Tam Karibik naráží na korálový útes, na který si tu lze zakoupit šnorchlovací výpravu. Ale to dnes nestíháme. Teď si užíváme pláže, moře a odpočinku. Alespoň pokud nám to podmračená obloha dovolí a nesnaží se před námi sluníčko rozpustile zakrývat. Na pláži se dají využít porůznu pohozená laminátová nebo dřevěná lehátka, můžeme si sednout do některého z dřevěných křesílek, a nebo si můžeme dát ručník či deku jen tak na písek. Ale taky se lze složit do hamaky, nebo si jen tak dřepnout na některý z pobřežích balvanů. Možností tu je dle chuti každého z nás.

Zprvu hezké a teplé odpoledne už poněkud vychladlo. Teď už je docela zataženo. Začíná čím dál víc foukat. Vítr nám žene do tváří slané drobounké kapičky, které ukradl Karibiku na zpěněném útesu a odnesl je až k nám. Když člověk vyleze z vody, zdá se už být docela zima. Líba je ovšem dostatečně akční a hbitě připravuje drink z nakoupeného rumu a Coca-coly. I přes zamračené karibské nebe nad hlavou nám karibský rum na karibské pláži u Karibského moře hned pozvedne náladu. Ale i tak kolem třetí končíme náš pobyt na pláži a koupání s tím, že už je zima. Bodejť, chce se mi dodat. Je přece únor, a zima v únoru není nic divného. Ještě že máme něco na zahřátí. Podělíme se o rum i s některými zoufalci z naší výpravy, kteří možnost nákupu alkoholického zahřívadla v supermarketu tak úplně správně nevyhodnotili. Síla okamžiku je ale vzápětí donutila odjet do nedalekého Tulumu tenhle neutěšený stav rumových zásob napravit a nějaký rum koupit. Možná taky proto, že na večer slibovala Ivča uspořádat karibský mejdan. A ten se u Karibiku bez pořádného karibského rumu bude dělat jen těžko.

Osprchován a oblečen si chci vyzkoušet, jak vypadá romantický odpočinek v hamace. Vybírám si jednu hamaku mezi takovými palmami, které nehrozí tím, že by chtěly shodit svůj kokos na můj kokos. Chvíli se jen tak pohupuju. Naslouchám přitom tichému a tajemnému šumění Karibského moře a pravidelnému šplouchání příboje. Nad hlavou se mezi palmovými listy sem tam zase začínají objevovat kousky modré oblohy, přes které občas a v nepravidelných intervalech přelétne osamělý kormorán. Je to příjemná chvilka, ovšem až na to, že pozice ležení v hamace se mi nezdá příliš pohodlné. A tak bezohledně, zato s chutí, dopiju Líbě její rumakolu. Líba se právě raduje, že se zase na chvilku ukázalo sluníčko. Já se jdu zatím do cabaně natáhnout na postel, protože sluníčko stejně už dlouho svítit nebude. Už je totiž půl páté. Na zavěšené posteli je báječné poležení a odpočinek. Jakmile se trochu pohnete, hned se s vámi postýlka rozhoupe. Řekl bych, že je to mnohem lepší pohoupání, než v nějaké hamace. Jo! Ať zkouším, co zkouším, vždycky dojdu k tomu, že u moře je nejlepší střídat postel a vodu. Jak se tak sem tam otočím a přitom se pohupuju, netrvá ani moc dlouho, a začnu usínat. Jako když se miminko houpá v kolíbce.