A jak jsme večer za rámusu usínali, tak jsme se ráno za řevu a křiku probudili. Také přichází oknem odněkud z náměstí, ale s včerejší fiestou nemá pranic společného. Tentokrát řvou ptáci posedávající a poletující v parku. Kdosi pak u snídaně bude podávat přesnou zprávu o tom, jak ptáci plynule vystřídali jásající a zpívající Mexičany, kteří ztichli o půl druhé, přesně sedm vteřin poté, co na valladolidské náměstí dorazila policie. Tou dobou ovšem já už dávno snil svůj mayský sen. Sen o mayských pokladech na dně hlubokých studní a o mayských krasavicích, jenž jsou do nich shazovány. Vycházející sluníčko posléze tu řvoucí drůbež trochu umlčí. Ale probudí mě další a tentokrát hodně hrůzostrašný sen. Můj foťák se mi nějak samovolně rozpadá na součástečky a na šroubečky. V prodejně Fuji vedle hotelu, kam to nesu opravit zabalené ve zmačkaném papíru, z toho zbytku mého digitálu tahají film. Je to hororová scéna. Zahulákám vší silou: "Vždyť ho osvítíte!". A možná, že řvu ještě ve snu, možná už ve skutečnosti. Každopádně ale se celý zpocený a vyděšený probudím.

Snídani si dnes kupujeme v našem hotelu. Konzumujeme ji venku na hotelovém nádvoří u bazénu za krásného slunečného rána pod blankytně modrou oblohou. To hezké počasí je dneska velice žádoucí. Dnešní cesta nás totiž zavede k opravdovému a nefalšovanému Karibiku na východním pobřeží Yucatánu. Na to se samozřejmě nejvíc těší asi Líba. Nemůže se dočkat, až se bude moct někde na písku u vody rozplácnout a užívat si paprsků karibského sluníčka. A tak když před půl devátou nastupujeme na okraji téměř liduprázdného valladolidského náměstí do Armandova autobusu, jsme celí natěšení a plní očekávání dvoudenního pobytu u moře. Nebudou to sice plné dva dny, ale dvě žhavé karibské noci určitě.

Zatímco jedeme pro nás už starou známou yucatánskou selvou, Ivča nám nejprve zase chvíli čte, a pak nás začne seznamovat s místem u Tulumu, kde budeme následující dvě noci spát. Nebudeme spát tentokrát v žádném hotelu, ale v proutěných chýších zvaných cabaňas. A nebo, budeme-li chtít, můžeme spát venku v natažené síti. Prý tu tak před lety, na prvních cestách českých turistů do Mexika a na Yucatán, spávali. Ale dnes už je jiná doba, my turisti jsme zpohodlněli a taky asi máme víc peněz. Ivča nám radí, abychom si nakoupili dostatečnou zásobu jídla. Prý tam nebude kde posnídat, a že tamní restaurace jsou na oběd nebo večeři docela drahé. A hned nato nás ujistí, že cokoliv si koupíme a jakkoliv si to schováme, stejně nám to v cabani sežerou tamní šikovné myšky. Načež Líba odkudsi vyloví kus suchého salámu, jedinou potravinu, kterou pašujeme až z dalekého královéhradeckého kraje, a řekne "Na! Lepší, než aby to sežraly myši...". Bez váhání odpovídám: "Jo, dej to sem!", a s chutí se pouštím do kusu toho lovečáku, přičemž mi hlavou doznívá konec Líbiny nedovyřčené věty: "...lepší bude, když to sežereš TY!".

Na okraji Tulumu, kam přijíždíme krátce před dvanáctou, máme pauzu u supermarketu. Na mexickém supermarketu není nic zvláštního ani pozoruhodného, vypadá stejně, jako ty u nás. Ta zastávka je ale důležitá, abychom mohli koupit dostatek mlsání karibským myškám. A můžeme si tu dát i oběd. My se s Líbou díky vydatné snídani ještě na oběd necítíme, a tak se jen lehce dozaplácneme jogurtem. Náš hlavní nákup ovšem spočívá v tom, abychom měli obrovskou Coca-colu a rum, pochopitelně karibský. Jsou to potřebné suroviny pro zahřátí na večerních karibských plážích, kdyby snad, nějakou podivnou shodou náhod, byla nějaká zima.

A zima opravdu je. Dokonce už odpoledne. Když po dvanácté hodině přijíždíme do kempu, sluníčko chvíli ještě jakž takž svítí a hřeje, ale čím dál víc se potom obloha pokrývá a zatahuje temnými mračny. Kolem třetí to začíná vypadat, že se na nás od moře řítí tropická bouře. Čím dál tím víc nepříjemně fouká, a spíš, než že bychom zažívali tropické vedro, se nakonec klepeme tropickou zimou.