Tulum bývalo důležitým obchodním centrem. Jako jediné mayské město bylo postavené na mořském pobřeží jako pevnost, a možná právě proto bylo obýváno ještě za příchodu Španělů. Jeho paláce v té době hýřily krásou a barevností. Krásou, řekl bych, Tulum oplývá dodnes, i když po bývalé barevnosti města je dnes už těžké něco najít. I samotné jméno Tulum znamená "pevnost". Město opravdu bylo na tehdejší dobu prakticky nedobytné, když bylo ze tří stran obehnané silnou a pevnou zdí a přitom ho Mayové chytře vystavěli na vysokém útesu nad Karibským mořem, který chránil přístup do města od moře společně s bariérou korálového útesu, který je vidět nedaleko od pobřeží.

Jednou z děr ve zmíněné hradební zdi se po zakoupení vstupenek dostáváme dovnitř Tulumu, do samotného archeologického areálu, který údajně dosud vůbec nebyl restaurován. Jen se tu prý pečlivě snaží o jeho údržbu. Vidíme to hned mezi prvními paláci a chrámy. Několik dělníků se tu motyčkami, lopatami, ale i mačetami, snaží obnovit trávník, možná rozrytý po nějakých předchozích vykopávkách. Dovnitř do chrámů a paláců vstoupit sice nemůžeme, ale i tak je procházka mayským Tulumem nezapomenutelným zážitkem. Procházíme tu pomalu, od paláce k paláci, od chrámu ke chrámu. Rozhlížíme se z útesů a obcházíme také malou přístavní zátoku, která je tu mezi útesy skryta. Chrámy a paláce v Tulumu nejsou postaveny na vrcholcích pyramid, jako tomu bývalo jinde. Stojí jen na nízkých kamenných terasách. U velkého paláce sejdu po dřevěném schodišti dolů pod útesy na malou pláž. Modré moře, bílý písek, nade mnou mayské paláce. Je to nádhera! Tulum je nevelké, ale obdivuhodné a jedinečné místo.

Užíváme si Tulumu více než hodinu. Potkáváme tu minimální množství lidí. Ani dole na pláži se nikdo cizí neobjevil. Rozhodně se dá říct, že je tu víc leguánů, než lidí. Leguány tu vidíme opět několikrát, přestože se tvrdí, jak moc jsou plaší. Vyhřívají se tu na kamenech i na zdech paláců na mnoha místech. Nejsou to u nás známější leguáni zelení, ale leguáni černí. Zdá se, že se nás lidí ani nebojí. Jednoho si chci vyfotit hodně zblízka, a když se mi objeví v zorném poli hledáčku, úplně se leknu. Zblízka vypadá jako nějaký drak!

Po klidné a pohodové procházce Tulum opouštíme krátce po deváté hodině. Stále ještě předtím, než se sem naženou davy amerických a dalších turistů, které začnou chrlit velké autobusy přijíždějící od severu z Mayské Riviéry okolo Cancúnu. Ostatní s Ivčou se cestou zpátky chtějí stavit na snídani, a ještě předtím zajít kousek stranou do novéhu Tulumu podívat se na voladores, na létající Indiány. Líba ale už nikam nechce, na ní čeká sluníčko. Voladores už jsme přece viděli v Mexico City, a jestli prý já chci taky na snídani, tak že ona půjde sama napřed. A ať se rychle rozmyslím, než si dá cigaretku. Tu ovšem vzápětí vytahá zběsilým tempem rozjeté lokomotivy, a je připravená na návrat. Vzdávám se raději hned. Proti Líbě, když chce na sluníčko, se bojovat nedá. A tak si jen říkám, že bych mohl alespoň trochu zhubnout, když už budu o hladu.

Rychle ťapeme z Tulumu zpátky. Nejprve po silnici, později zase po pláži. Vracíme se do našeho "Diamantku" stejnou cestou. Líba mi nedá vydechnout. Nechce mi dát ani čas vyfotit leguána, který se nám tu na asfaltové silnici plazí přes cestu. Na pláži se pak skoro odmítá zastavit u té větve či kusu stromu, kde se po ránu nechaly fotografovat mořské panny. Chci tu Líbu taky vyfotit. Ona ale tady odmítá ztrácet čas, nechce tu tak zbůhdarma postávat. A to po ní ani nechci, aby se svlékala či oblékala do sítí, jako ty slečny ráno! Prý honem honem zpátky. A tak, než zase mažeme dál, stihnu udělat sotva dvě fotky. Ale stačí to. To krásné měkké ranní slunce, tolik příjemné pro fotografování, už je stejně dávno pryč.