Tohle povídání o cestě částí Střední Ameriky v únoru a březnu roku 2009 už nevznikalo, na rozdíl od mých předešlých cestovatelských textů, někdy později, až když jsem se vrátil. Jeho podstatné části vznikaly už během cesty, kdy ve volných chvílích večer, při cestě autobusem, nebo i při čekání v restauraci na pití či jídlo, jsem si do notýsků zapisoval své dojmy, postřehy a zážitky. Někdy to byly jenom stručné poznámky, jindy již celé odstavce, které později při přepisu do počítače doznaly už jen nevelkých změn. Sebou jsem měl dva sešitky. Takové ty maličké notýsky, které v případě potřeby můžu mít všude sebou a které se mi vejdou i do brašny k fotoaparátu. Dva mi ale zdaleka nestačily. Původně jsem počítal jen s tím, že si do nich budu psát víceméně jen stručné poznámky k navštíveným místům a k fotografiím, abych je později dokázal dobře zatřídit a popsat. Ale jakmile jsem se jednou rozepsal trochu víc, moje zápisky se začaly čím dál tím víc podobat deníčku. A potom mi už volné stránky rychle ubývaly. Nakonec jsem musel v Guatemale ještě jeden notýsek přikoupit, abych zachoval ve svém psaní jakous takous kontinuitu.

Doma pak pochopitelně došlo k postupnému přepisování textu ze sešitků do počítače. Samozřejmě včetně doplnění některých informací a potřebných dodatečných úprav. S přepisem mi slíbila pomoc i moje žena Líba. Za to jí patří moje poděkování, a to i přesto, že si na to našla čas jen velmi málo a za rok nedokázala přepsat do počítače víc, než jen asi jeden týden naší cesty. A pak už se k tomu nevrátila. Ani já jsem s přepisem a zhotovením cestopisu nijak nepospíchal. Času bylo málo, a poznámky byly přece napsané dostatečně, ty se neztratí. Necítil jsem proto potřebu nějak spěchat, než něco zapomenu. Omlouvám se proto všem, kteří čekali, až to svoje povídání dopíšu a dokončím. Na své internetové stránky jsem tohle povídání zveřejňoval postupně a s vědomím, že případným včasným čtenářům může utéci něco, co později ještě doplním či pozměním. Trvalo mi to všechno dlouho, ale nakonec, jak vidíte, se přece jen něco podařilo. A jak se mi to podařilo, to už musíte posoudit vy sami.

Cestopis tedy vznikl převážně z mých poznámek a z mého deníčku. Je pak ještě doplněný ještě o nějaké faktografické informace, které jsem si samozřejmě všechny nestihl poznamenat přímo cestou. Některé jsem si i zapamatoval, jiné jsem si připomněl a doplnil z knižního tištěného průvodce, případně z různých internetových zdrojů. Údaje, když je naleznete na vícero místech, se často dost liší, někdy se i velmi podstatně rozcházejí s tím, co jsme my slyšeli cestou. Podobně když si přečtete různé články a informace jiných cestovatelů, často mají také jiné a leckdy i zcela protichůdné zkušenosti. Takže vězte, že já vám tu předkládám takové informace, které se mně zdají být ze všech ty nejpravdivější a nejdůvěryhodnější. Ale hlavně se dozvíte to, co jsem zažil na vlastní kůži, slyšel na vlastní uši, viděl na vlastní oči, a nebo snědl vlastní papulou. Většina toho vychází z mých bezprostředních zážitků.

Ještě za začátku cítím povinnost vysvětlit název tohohle mého cestopisného textu. Možná, že ne každý ví, kdo je a kdo není gringo. Gringo je španělský výraz používaný v zemích Latinské Ameriky. Původně jím byli nazýváni spíše bílí Američané, ale nakonec se začal používat pro jakéhokoli cizince bílé pleti. V závislosti na kontextu, v němž je slovo použito, může, ale nemusí, mít lehce hanlivý či pohrdavý nádech. Traduje se, a i já jsem si to dlouho myslel, že význam slova grigo pochází z anglického "green coat", čili "zelený kabát", a to z doby mexicko-americké války. Ale je to jen další z mnoha pohádek či pověstí, jakými oblast Střední Ameriky překypuje. Skutečný původ slova je mnohem méně zajímavý, a nemá nic společného s mexicko-americkou válkou. Slovo gringo se totiž používalo už mnohem dřív. Američtí vojáci navíc nikdy nenosili zelené uniformy, a v době, kdy mělo toto slovo vzniknout, měli jejich uniformy barvu modrou. Nám v Mexiku ani v Guatemale nikdo gringo neříkal. Ale začali jsme se tak postupně oslovovat my sami mezi sebou, samozřejmě žertem. A nějak nám to pak zůstalo a vydrželo, i když jsme už s Mexika a Guatemaly byli dávno doma. Prostě jsme, a byli jsme, všichni gringové či gringošky, případně i gringošáci. Ten krásný poslední novotvar vymyslela gringoška Dagmara. A protože já jsem byl tím pádem na téhle cestě gringo, proto se tenhle cestopis jmenuje tak, jak se jmenuje.

Poměrně velký výběr fotografií z Mexika a Guatemaly, čili z téhle gringovy cesty zemí Mayů, můžete najít na mých webových stránkách v příslušné fotogalerii. Odtamtud také pocházejí fotografie doprovázející celý text. Ve téhle fotogalerii je obrázků opravdu hodně. Rovněž mám naše putování Mexikem a Guatemalou zachycené pro internetovou aplikaci Google Earth. Můžete si tedy na mých stránkách také stáhnout mnou vytvořený soubor s cestou Mexikem a Guatemalou, a pomocí aplikace Google Earth si celou cestu pěkně projít zároveň s tímhle vyprávěním. Uvidíte na mapě pěkně z nadhledu a z různých úhlů postupně téměř všechna místa, která jsem na naší cestě navštívil. Tak tolik na úvod a teď už se věnujme cestě samotné. I když předtím ještě musím napsat pár úvodních informací.