Člověk, který se jako já zajímá o staré kultury, o dávné zaniklé a tajuplné civilizace patřící k základním dějinám celého lidstva, má před sebou mnoho míst, kde lze po takových civilizacích najít množství pozůstatků. Ať už jde o udivující stavby, umělecká díla, nebo mnohé jiné další památky. A když už jsem se byl několikrát seznámit s kolébkou evropské kultury, s nádhernou Krétou, která dala zrod Mínojcům, první civilizaci na Evropském kontinentu, když už jsem se pozdravil s egyptskými faraóny a jejich fascinujícími chrámy a do nebe se zvedajícími pyramidami, když už jsem viděl ne tak dávné, ale o to tajuplnější a mystičtější Machu Picchu, poslední útočiště jihoamerických Inků, když jsem už obdivoval božskou velikost chrámu Angkor Wat a bloudil v nádherných rozlehlých městech pradávných khmerských králů, bylo jen otázkou času, kdy se zatoužím podívat za starými Mayi, navštívit jejich starobylá města, kdy zatoužím na vlastní oči spatřit jejich úchvatné pyramidy nezřídka schované v hustých pralesích Střední Ameriky. Jinak jsem o Mexiku, a tím méně o Guatemale, moc dalšího nevěděl. Asi by to všechno dalo shrnout do představy snědého Mexičana v širokém sombreru, jak mezi pichlavými kaktusy popíjí tequilu. To je ovšem představa, jak se dále ukáže, hodně zjednodušená a přinejmenším značně zkreslená.

Pravdou však je, že původně jsme se za začátek roku 2009 chystali úplně jinam. Na naší cestě po Kambodži jsme se s průvodcem Pepou domluvili na cestě po několika zemích jižní Afriky. A právě tam jsme měli na začátku ledna jet. Tahle cesta se však nakonec neuskutečnila. Několik již přihlášených cestu zrušilo, a měli bychom bývali jet jen ve čtyřech. To by však cestu značně prodražilo. Přesto, že jsme to zvažovali, nakonec jsme se rozhodli cestu do Afriky odložit. Určitou dobu jsem hledal nějakou jinou Afriku, buď východní nebo západní. Tu jižní jsem si chtěl nechat s Pepou na příště. Nic vhodného a zajímavého jsem ale tak narychlo v podobném termínu nenašel. A protože jsem dřív už tak trochu uvažoval právě o návštěvě Mexika, začali jsme, a to docela rychle, hledat nějakou cestu právě sem. Chtěli jsme, pokud možno, něco najít v co nejbližším termínu k začátku roku, kdy jsme původně s dovolenou počítali. Nebylo však tak úplně jednoduché najít takovou cestu v nějakém příhodném termínu. Kromě toho jsem měl ještě jednu zásadní podmínku. Chtěl jsem totiž ještě spojit Mexiko s Guatemalou, protože poznávací cesta za mayskou civilizací bez toho, že bych viděl světoznámý mayský Tikal nacházející se právě v Guatemale, to mi přišlo nemyslitelné. To je, jako kdybyste v Petrohradu neviděli Auroru, nebo v Praze Staroměstskou radnici s orlojem. Posléze po dlouhém hledání jsem našel asi čtyřiadvacetidenní cestu na přelomu února a března s cestovní kanceláří Adventura, která slibovala návštěvu mnoha zajímavých míst a významných památek a také vcelku atraktivní program. V něm Tikal a Guatemala v programu pochopitelně nechyběly, byť se tahle cesta dala zkrátit právě tím, že se Guatemala vynechá. Ale to pro mě pochopitelně nepřicházelo v úvahu.

A takhle se tedy stalo, že místo na hrochy, slony a žirafy se začínáme těšit na něco jiného. Hlavně Líba s tím má problém. Nedokáže se přeladit na jinou vlnu za pár minut, jako nějaké rádio. A tak opravdový začátek mayské cesty pro Líbu začíná asi až po předzájezdové schůzce v Praze. Tam jsme dostali několik základních pokynů a informací o celé cestě, o místech, která uvidíme, i o věcech, které budeme a nebo naopak nebudeme potřebovat. A také jsme se tu poprvé viděli a seznámili s naší průvodkyní Ivetou, která bude celou naši cestu zajišťovat jako průvodkyně. Protože si sama přála, abychom jí neříkali Iveta, budu jí nadále říkat Ivča.