A tak když se na mayskou civilizaci a pozůstatky jejich kultury pojedeme podívat, sluší se o nich alespoň něco málo, možná i něco víc, napsat. Hlavně a především však to, že na naší cestě vlastně nepůjde pouze o Maye, a čistě jen o mayskou civilizaci. V různých historických dobách a souvislostech se kromě Mayů ve Střední Americe objevily i různé jiné civilizace, jako jsou Olmékové, Toltékové, Zapotékové, Mixtékové a další. O nich se časem ještě postupně zmíním, neboť s mayskou civilizací a kulturou velmi souvisí. Také jejich města a stavby jsme na naší cestě viděli, a také oni mají svá tajemství a své záhady. Tyto národy, jejich kmeny, jejich městské státy, se všechny v čase vzájemně ovlivňovaly, přebíraly od sebe své znalosti a dovednosti, aby leckdy jejich prostřednictvím znovu ožila města jinými národy už opuštěná. Stejně tak přebíraly tyto národy jedny od druhých i svoje kulturní dědictví, inspirovaly se jím a přetvářely ho ke svému obrazu, aby se dalším postupem věků opět proměňovalo. Naposledy na území, kde se budeme pohybovat, vládli Aztékové, kteří tu sídlili až do příchodu španělských kolonizátorů. Ti pak v čele s Hernánem Cortézem jejich říši během krátké doby dokonale rozvrátili. Trochu jim k tomu pomohla i náhoda, neboť podle předpovědi se měl vrátit kdysi vypuzený vládce světlé pleti ztotožňovaný s bohem Quetzalcoatlem. Cortéz, bílý muž, jedoucí na koni, vládnoucí ohni a zabíjející na dálku výstřely z děl či mušket, začal být za takového boha považován. Proto ho někteří, a zejména tehdejší aztécký vládce Montezuma, začali vítat a klanět se mu jako vracejícímu se božstvu. A na stranu španělských dobyvatelů se přidalo i některé místní obyvatelstvo, které už nechtělo dál trpět ukrutnosti aztéckých vládců. To Španělům významně pomohlo a jednoznačně přispělo k rychlému konci aztécké říše. Příliš si tím ale nepomohli. Bohužel to ale poznali, až když bylo pozdě. Celá aztécká říše už byla nenávratně v troskách.

Mayové v době Aztéků na tom byli tak, že už dávno ztratili svou vyspělou kulturu z doby, kdy žili po celém Yucatánském poloostrově i v jeho okolí soustředěni do mnoha městských států a panství. Jejich civilizace začala postupně a bůhvíproč skomírat mnohem dřív. Jejich města a městské státy postupně zanikaly. Pravděpodobně vlivem vážných katastrofických událostí souvisejících se zemědělstvím a souvisejících druhotných důsledků. Neblahé události tak postihly, nejspíše několikrát po sobě s v různých časových periodách, různé oblasti, v nichž staří Mayové žili. Většinou se jednalo o kombinaci několika nepříznivých vlivů a okolností. Ať už to bylo například několikaleté devastující sucho, velké klimatické změny a výkyvy, způsobující a prohlubující velikou neúrodu, značný nedostatek dřeva, a další a další důsledky. Jejich množství a intenzitě se mayská civilizace zřejmě už nedokázala přizpůsobit. Úpadek kultury a civilizace Mayů je však stále z velké části opředen tajemstvím, a zůstává dosud velkou záhadou. Skutečné a prokazatelné příčiny toho, proč Mayové svá vyspělá města náhle opouštěli, proč jejich kultura najednou jakoby zmizela ze světa, dodnes známy nejsou. Přesto konec starých Mayů nepochybně nastal.

Ale od konce Mayů se vraťme k jejich začátku. Mayská civilizace vznikala zhruba před třemi tisíci lety, a v době svého rozkvětu, začínajícím nějaké dvě stovky let po začátku našeho letopočtu, v tak zvaném klasickém období, zhruba v sedmém a osmém století, se dobrala některých velmi pozoruhodných dovedností a znalostí. Především Mayové jednoznačně vynikali svou vyspělou matematikou a aritmetikou. Měli dokonce samostatný výraz i pro časovou jednotku 64 miliónů let! Je to docela podivné a zarážející zároveň. Když pro to měli samostatný výraz, tak to také asi nějak používali. Ale k čemupak asi něco takového mohli potřebovat? No a ještě jedna důležitá věc! Víte například, že Mayové vynalezli nulu? Vážně, přijít na něco takového, jako je nula, to je opravdu velký objev, i když nám to dnes připadá jako samozřejmost. Mayové ovšem nevynalezli nulu, jako takovou, nulu znamenající nulový počet. Ale vymysleli nulu, která znamenala, stejně jako znamená naše nula, oddělení číslic a jejich určení do jednotlivých číselných řádů. Tak třeba mayská šestka, stejně jako ta naše, je-li následovaná různým počtem nul, znamená úplně jiná čísla, úplně odlišný počet. Mayům tento vynález nuly umožnil počítání s velkými čísly, při kterém důmyslně používali kombinaci pro nás nezvyklé pětkové a dvacítkové číselné soustavy. A co myslíte? Je jen náhoda mayské matematiky, když jedna lidská ruka má prstů zrovna pět a jeden člověk má všech prstů na svých končetinách právě dvacet?

Staří Mayové se také velmi dobře vyznali v zemědělství. Přesto ale neměli a nepoužívali tažná zvířata. Proto také neměli žádné vozy. A nepoužívali ani kola, ačkoliv kolo jako takové znali. Podobně to bylo s kovy, které také Mayové znali. Nepoužívali je však na výrobu nástrojů ani nářadí, ale nejvýše jen jako ozdoby. Zvláštní, že? Musely jim tím pádem na všechno stačit jen dřevěné a kamenné nástroje. A k tomu samozřejmě neúnavné nohy, šikovné ruce, a bystrá hlava. Na setbu například Mayové používali jen obyčejný tkaný proděravělý pytel. Na svých políčkách pěstovali hlavně kukuřici, brambory, fazole, rajčata, ale i nějaké koření a tabák. Ze zvířat chovali snad jen krocany a včely, jako domácí zvířata měli ještě psy. Naprostá většina veškerého mayského lidu patřila právě k zemědělcům. Prostí vesničané po celodenní dřině na svých kukuřičných políčkách museli ještě zdarma a vlastně dobrovolně pracovat na výstavbě chrámů a kultovních míst. Přitom již svou zemědělskou prací živili nejen šlechtu a kněží, ale i sochaře, kameníky, a stavitele chrámů. Museli uživit mnoho různých řemeslníků kteří se zabývali stavbou nebo údržbou paláců pro vládnoucí šlechtu, i dalších, zvláště náboženských staveb a objektů pro své kněžstvo.

Kněží byli důležitou společenskou skupinou. V mayské společnosti představovali hlavní nositele vzdělání i tradic. Byli zároveň astronomové, matematici, proroci, obřadníci, vykladači událostí a vykonavatelé rituálů. A v neposlední řadě byli mnozí kněží také správci či politiky. Nutno dodat, že mayská společnost měla ještě jednu neopominutelnou společenskou vrstvu. Byli to otroci, kterými se stávali především váleční zajatci. Ale otrokem se mohl člověk také narodit, a nebo se jím mohl stát v důsledku udělení nějakého trestu. Kupříkladu třeba za krádež.

K dobrému hospodaření a zemědělčení Mayům pomáhala zejména jejich skvělá znalost astronomie. A především z ní vycházející proslulý mayský kalendář, jakožto základní prvek moci mayských kněží. V mayských časových informacích se udává, kolik dní uplynulo od začátku jejich letopočtu, což by mělo být od 11. srpna 3114 před naším letopočtem. Podle některých zdrojů se sice udává začátek mayského kalendáře o pár dní nebo i o pár měsíců až 25 let jinak, ale to není v téhle chvíli nijak důležité. Spíše je na tom zajímavé, proč mayský kalendář začíná svou nulou celá tisíciletí před vlastní mayskou velkou civilizační epochou. Zatím můžete přemýšlet o tom, co se vlastně ten den mohlo asi tak stát, a jakou že významnou událost si kdo mohl několik tisíc let pamatovat. Ještě se k tomu dostaneme, když se podíváme Mayům do kalendáře trochu podrobněji. Vlastně se podíváme i do kalendáře pozdějším Aztékům, kteří většinu důležitých vlastností od Mayů převzali. Pro laika, jako jsem já, nejsou rozdíly mezi aztéckým a mayským kalendářem nijak podstatné a zásadní.

Základní jednotkou mayského kalendáře byl den. Dny pak Mayové řadili do dvou různých roků. První z nich, tzolkin, měl třináct měsíců po dvaceti dnech. Byl to rok posvátný a řídil se astronomickým cyklem souhvězdí Plejády. Podle posvátného kalendáře se věštilo a prováděly se různé obřady nebo slavnosti. Druhý rok, nazývaný nepřesný, sestával z osmnácti dvacetidenních měsíců, přičemž po nich se přidávalo ještě pět takzvaných nešťastných dnů. Tenhle rok měl tedy přímou vazbu na astronomický rok, neboť v součtu to dává dohromady 365 dnů, čili náš sluneční rok. Tenhle astronomický rok Mayové nazývali haab. Pro počítání dlouhých období pak používali rok zjednodušený na 360 dní, takzvaný tun. Dvacet tunů se nazývalo katun, dvacet katunů pak bakatun, dvacet bakatunů tvořilo piktun, a tak dále a tak dále. Velký význam, zejména obřadní, ale i náboženský, měl u Mayů cyklus 52 let. To je doba, za kterou se oba souběžně ale nezávisle plynoucí roky podle obou kalendářů, tedy tzolkin a haab, sešly. Na konci tohoto cyklu řešili Mayové odchylku, kterou my řešíme jako přestupný rok, a dokázali to s neuvěřitelnou přesností.

Třináct je taky takové "nešťastné číslo", viďte? No tak vidíte. Třináct mayských dvacetiročních období, třináct katunů, tvoří dobu, za kterou se podle Mayů začíná historie opakovat. Já myslím ale, že nejspíš jen proto, že po uplynuvších 260 letech si nikdo z doby předtím nic pořádně nepamatoval už ani z vyprávění.

Konec některého ze zmíněných dvaapadesátiletých cyklů je také u Mayů spojován s předpovědí konce světa. Takové datum bude 21. prosince 2012. Pokud jste slyšeli někde něco o mayském konci světa, pak vězte, že se jedná právě o tohle datum. A protože Aztékové mají v kalendáři mnoho společných znaků s kalendářem starších Mayů, dvaapadesátiletý cyklus u Aztéků pravděpodobně nabýval ještě větší důležitosti. Můžete proto najít podobné předpovědi konce světa i v aztéckých záznamech a materiálech. Konec světa je podle mayského kalendáře na datum 21. prosince 2012 stanoven ale především ještě z jednoho vážného důvodu. A to proto, že se konec tohohle mayského kalendářního okruhu zároveň shoduje s koncem třináctého bakatunu (zase třináctka!), počítaného od počátku mayského letopočtu! Těch 5125 let má být podle Mayů zároveň dobou trvání jednoho mayského světa, takzvaného Velkého koloběhu, neboli mayského věku. My žijeme podle všeho ve věku Čtvrtého Slunce, který ovšem bohužel právě zanedlouho skončí, a započne se další éra, éra Pátého Slunce. Uvidíme, jestli přežijeme, my, Internet, tenhle text na něm, zkrátka uvidíme, zda a jak přečkáme tohle datum z nedaleké, ba dokonce už velmi blízké, budoucnosti!

A pokud ještě nemáte dost záhad, zkuste nahlédnout do historických knih a učebnic. Zjistíte, jak se počátek mayského kalendáře v roce 3114 před naším letopočtem podivuhodně přesně shoduje s několika dalšími světovými důležitými historickými událostmi. Podle hinduistické kosmologie začíná indický kalendář, současné období kali-juga, jen o pouhopouhých dvanáct let později. Zhruba do roku 3100 před naším letopočtem se také datuje první egyptská královská dynastie, která sjednocením Egypta položila základ k budoucí egyptské civilizaci. Ve stejné době ale také započala třeba stavba komplexu menhirů a kamenných kruhů v jihoanglickém Stonehenge. A také kolem roku 3100 před naším letopočtem vynalezl v Mezopotámii národ zcela neznámého původu, Sumerové, první písmo. A když vám to nestačí, nahlédněte ještě do astronomických ročenek či magazínů. Zjistíte něco ještě mnohem podivuhodnějšího. Datum 21. prosince roku 2012 se velice přesně shoduje s důležitou astronomickou událostí. Není to ale jenom obyčejný zimní slunovrat! Přesně toho dne, po více než 26000 letech Slunce překročí na své dráze galaktický rovník, a vyjde v konjunkci průsečnice Mléčné dráhy a roviny ekliptiky. To znamená, že postavení naší Země bude toho dne v jedné přímce se Sluncem a s centrem naší Galaxie. Takový cyklus 26000 let se přitom objevuje třeba také u Sumerů, Tibeťanů, Egypťanů, i některých dalších starověkých národů. Je to všechno jenom obyčejná náhoda? Nebo někdo vymyslel ďábelsky rafinovanou konstrukci spojující nesouvisející fakta? Jde jen o nějakou zlomyslnou hru s čísly? A nebo Mayové opravdu dokázali i tohle vypozorovat a přesně vypočítat? Stanovili si skutečně začátek svého letopočtu nějakým matematickým výpočtem založeným na astronomických pozorováních? Na tyhle otázky si raději odpovězte sami! A přestože 21. prosinec roku 2012 je blízko, tak proboha nikam neutíkejte, a ničeho se nebojte. Nelučte se se svými milými, ani nerozdávejte svůj majetek, i když staří Mayové také žádný neměli. A můžu-li vám radit, i na vánoční svátky roku 2012 klidně nakupujte dárky pro své blízké. I podle Mayů přece započne nová éra. Oni jen "vyhodí" starý kalendář, a začnou s novým. Lidstvo přetrvá, jen bude jiné a pozvedne se na novou úroveň. A já věřím, že stejně jako každý jiný den, i 21. prosince 2012 políbím ráno svou ženu a popřeju jí hezký den. A stejně tak věřím, že hezký bude. Pro mne, i pro ni. A určitě takové budou i dny následující.

A co tedy v ten den skončí? Já nevím. Toho dne určitě skončí mnoho věcí, mnoho jiných ale zase naopak začne. Stejně jako každý jiný den se přihodí mnohé. Tisíce lidí zemřou, tisíce jiných lidí se narodí. A stane se určitě spousta malých i velkých věcí, radostných i tragických, pro někoho důležitých, pro jiného nikoli. Možná se taky pár hlupců praští do čela. Ale možná taky ne, možná že jenom "objeví" zase jiné datum konce světa. Jako prostě každý jiný den.

A teď, po téhle mé předpovědi, kdy mi už taky můžete klidně začít říkat šaman či prorok, opusťme konečně úvahy o konci světa a vraťme se zase k Mayům. Ti si tedy na základě kalendáře uměli nejen přesně spočítat, kdy zasít, kdy sklízet, kdy pořádat oslavy či obětovat bohům, ale dokázali s obdivuhodnou přesností na tisíce let dopředu odhadnout například i zatmění Slunce. Takové přesné a úspěšné předpovědi samozřejmě dodávaly značnou vážnost mayským kněžím a dále upevňovaly jejich moc. Mayové také znali některé planety a velmi dobře uměli předpovídat jejich pohyb. Svědčí o tom mimo jiné i třeba skutečnost, že Mayové v pozdějším období převzali od Toltéků ještě další kalendářní rok dlouhý 584 dny, což je přesně doba oběhu Venuše kolem Slunce. Mayové, a to je jistě pro mnohé překvapující, znali podle posledních našich znalostí dokonce sedmnáct různých kalendářů, které byly založeny na rozličných přírodních cyklech a některé z nich velmi přesně popisovaly období přesahující i deset miliónů let. A když už si Mayové potřebovali zapisovat čísla a vytvořili kalendáře, netřeba pochybovat o tom, že si dovedli také zapisovat i jiné věci. Znalost písma se u tak vzdělaného národa stává téměř samozřejmostí. A Mayové měli opravdu své písmo. Obrázkové, hieroglyfické, které se četlo po dvou znacích zleva doprava a shora dolů. Některé znaky znamenaly celá slova, jiné měly význam slabiky, další představovaly jen fonetickou podobu nějaké hlásky.

A právě z takových písemných záznamů víme, že kromě Venuše Mayové znali i další planety. Na obloze rozeznávali Merkur, Mars, Jupiter, stejně jako souhvězdí Orionu, Blíženců, nebo Plejád. Mayové věděli o Polárce a zmiňují se i o kometách. Kromě těchto vskutku udivujících astronomických a matematických znalostí, umožňující jejich duchovní i materiální rozvoj, měli Mayové také velmi dobře zvládnutou architekturu. O tom svědčí mnoho staveb, ať už paláců, chrámů, pyramid, hrobek, nebo dalších úžasných objektů, které po sobě ve velkých i menších městských komplexech zanechali.

Potomků Mayů dnes na Yucatánu a v jeho blízkosti žije asi šest miliónů. Jedná se o několik rozličných etnických skupin. Mnoho z nich, zvláště na území Guatemaly, stále pokračuje ve svých různě odlišných tradicích a používá jeden z mnoha mayských jazyků, přestože téměř všichni dnes mluví také španělsky. Spíše však jde o různé dialekty původního mayského jazyka, kterému se říká Quiche. Potomci Mayů přitom dodnes vyznávají svého boha kukuřice, ze kterého údajně vzešli, ale na svou historicky významnou kulturu za mnoho generací už dávno zapomněli. A už vůbec nejspíš netuší, že třeba ve výtvarném umění začali používat perspektivu o dobrých pět set let dřív, než na něco takového přišli naši předci v Evropě.

A to mi připomíná, že jsem se ještě nezmínil o mayském náboženství. Náboženství skoro vždycky začíná u představy o světě. Ten si Mayové představovali jako placku na zádech krokodýla. Nad tím vším bylo třináct vrstev nebe, v každé z nich nějaký bůh, stejně jako v devíti vrstvách podsvětí. Mayové vůbec uctívali mnoho bohů, mnoho božstev. Například každičký den mayského posvátného roku tzolkinu, podle kterého se předpovídal osud narozeného, měl nějakého svého boha. Či vlastně ještě spíš několik bohů. Mayští bohové měli různé určení a různé funkce, rozdělené mezi sebe, ale také všelijak kumulované. Pro většinu z nich je příznačná jejich dvojí podoba. Vyznat se v mayských bozích a souvislostech mezi nimi není zřejmě jednoduché ani pro zasvěceného odborníka. A tak tu zmíním jen několik nejdůležitějších mayských bohů. Prvním z nich je bůh kukuřice, bůh stvořitel, Hunab Ku, spojující v sobě zemi i oblohu, a symbolizovaný chřestýšem a ptákem quetzalem. Správné české biologické jméno ptáka quetzala je kvesal chocholatý, pokud by to někdo potřeboval vědět. Nicméně tady, u boha stvořitele, se právě v chřestýši a quetzalovi objevuje první kombinace hada a ptáka, která je už zcela otevřeně spojena do jediné bytosti, do bytosti opeřeného hada. Jde o boha Kukulcána, neboli Quetzalcoatla, boha slunce a nebes. Odtud také pochází výraz "Země opeřeného hada" používaný hojně právě pro území ovládané a obývané Mayi. Symbol opeřeného hada později převzali i Aztékové a lze ho nalézt na mnohých památkách, neboť kult opeřeného hada uctívali i ostatní národy Střední Ameriky. Dalším velmi důležitým bohem, a to nejen u Mayů, byl bůh dešťů, bouří a hromů, kterého Mayové nazývali Chac. Důležitost boha deště zřejmě souvisí s tím, že na poloostrově Yucatán, kde se nacházela velká většina dávných mayských měst, je velký nedostatek povrchové vody a vodních zdrojů, které jsou tolik důležité pro mayské zemědělství. A pro život Mayů vůbec. Jako pro každou civilizaci.

S náboženstvím a mayskými bohy souvisí zase kultovní a obětní obřady. Kromě obětování potravin, šperků, zbraní a dalších předmětů jsou pověstné krvavé mayské oběti a rituály, ať už zvířecí nebo i lidské. Dokonce i vládnoucí šlechta na sobě prováděla některé krvavé a velmi bolestivé rituální zákroky. Mnohým lidským obětem byla srdce vytrhávána za živa, a často snědena ještě tepající. Ale i některé další části těl obětí posloužily ke kanibalistickým obřadům. Jiným hodně krvavým rituálem bylo stažení kůže oběti za živa. Kněží si ji poté oblékli a prováděli v ní obřadní tance. Nejčastější způsob usmrcení oběti pak bylo setnutí hlavy. Krvavé obřady se prováděly většinou na vrcholcích pyramid, odkud krev v proudech stékala dolů, po schodištích se kutálely hlavy popravených obětí, a shazována dolů byla i celá těla někdy ještě žijících obětí. V této souvislosti prostřílení obětí šípy, když je předtím přivázali ke kůlům, patřilo ještě k těm méně drastickým obřadům. Nutno ale ještě dodat, že Mayové sami ty nejhorší krvavé rituály a oběti sami nevymysleli. Dokonce se přepokládá, že zprvu a dlouho neměli vůbec žádné. Začali je údajně používat až v takzvané poklasické době, a převzali je postupně od Toltéků, se kterými se částečně v té době smísili, a kdy už také byli pod silným vlivem kočovných mexických kmenů na severu. Tedy Aztéků.

V předchozích odstavcích jsem zmiňoval, že podle Mayů žijeme ve Čtvrtém Slunci Velkého koloběhu. Čtyřem mayským věkům, čtyřem Sluncím, jsou přisuzovány čtyři tradiční elementy: voda, země, oheň a vzduch. A přijde Páté Slunce, kterému bude patřit nový prvek: éter. Ten by měl znamenat harmonii, duchovní vyspělost, soulad lidského žití s přírodou, a opuštění materiální podstaty lidského snažení.

Někde se ale tvrdí, že končí éra nikoli Čtvrtého, ale Pátého Slunce. Tyto nesrovnalosti pramení z různých zdrojů starých Mayů a pozdějších Aztéků. Aztékové, jak už víme, převzali od Mayů všechny podstatné prvky jejich kalendáře. Pro následující řádky se přidržme aztéckého výkladu o současném Pátém Slunci. K Velkému koloběhu se váže legenda o předpovědích a zániku světů. I ona vychází z původní mayské představy, ale jemně ji modifikuje. Protože mi připadá zajímavá, nemůžu ji vynechat. A neodpustím si maličké srovnání s Biblí, která je v našich krajích často označována za prazáklad naší kultury, za Knihu knih. První aztécký svět, éra Prvního Slunce, bylo Vodní Slunce. Vláda Vodního Slunce byla ukončena obrovskou všezničující povodní. Tady je to jasné. Legendu o velké potopě světa nacházíme prakticky u všech starověkých národů. A tedy nejen v Bibli. Druhé Slunce se nazývá Věkem Jaguára. Zemi v té době obývali obři, lidé byli jejich potravou, a jaguáři nakonec všechny obry roztrhali a lidstvo zachránili. Tohle období se chápe jako věk zničujících válek lidských pokolení, a netřeba se zmiňovat o tom, že lidstvo skutečně takovým obdobím prošlo. I tady najdeme v Bibli například "svatou válku", která vedla k obsazení Svaté země izraelskými kmeny. K této válce dal přitom příkaz samotný Hospodin. Věk Třetího Slunce je věkem ohnivého slunečního deště, věkem Deštivého Slunce. Svět trpěl ohnivým deštěm a z nebes padajícími kameny a žhavý nebeský déšť také nakonec svět zničil. Vzpomenete si, jak v Bibli Bůh dští oheň a síru na své nehodné ovečky v Sodomě a Gomoře? Zase je to vcelku jasná paralela. No, a co Čtvrté Slunce? Za Čtvrtého Slunce, Větrného, byl svět bičován vánicemi a hurikány, které ho nakonec rovněž zničily. I tady najdeme jakousi obdobu v bibli, byť ne tolik výraznou. A to třeba v knize Zjevení, kde mají andělé zadržet ničivé větry, které jsou v představách o apokalypse příznakem konce světa. Ale o bouřících čtyřech nebeských větrech se v Bibli píše i jinde. Po Čtvrtém Slunci nastoupilo období Pátého Slunce. V tomhle věku my právě žijeme. Je to období zemětřesení a hladu, nazývané Pohyblivé Slunce. A myslím, že nejen v Bibli, ale i kolem nás, najdeme dost příkladů všelijakých katastrof a lidského utrpení. Ani to, kolik lidí i dětí dnes ve světě umírá hladem, není pro nikoho žádným tajemstvím. Myslím tedy, že tahle legenda, když ji porovnáte s prehistorií, historií i současností, v sobě nese mnoho podnětného k zamyšlení a přemýšlení.

O Mayích by se toho dalo napsat ještě hodně. Tenhle text ovšem nemá být historicko-filozofickým pojednáním, ale vzpomínkami a informacemi o gringově cestě zemí Mayů. Tak se to přece jmenuje, ne? Nicméně musím říct, že jsem považoval za velmi užitečné začít s tímhle úvodem o starých Mayích. Myslím, že je to dobrý a inspirující začátek k následujícímu popisu mé cesty po mayských památkách Mexika a Guatemaly. Možná, ba vlastně určitě, je tahle kapitola delší, než jsem byl zamýšlel. Civilizace Mayů mi připadá velice zajímavá, stejně jako všechno, co s ní souvisí. Věřím, že může být zajímavá i pro někoho dalšího. I třeba proto, že v mayské historii zůstává stále mnoho ještě nezodpovězených otázek, stejně jako v pralesích yucatánské džungle je jistě stále schováno mnoho dosud neobjevených mayských měst a pyramid. Slibuju, že k některým dalším zajímavostem o Mayích, Aztécích, Toltécích, i dalších národech se ještě časem dostaneme. Ale teď už vzhůru, dejme se na cestu, ať nám neuletí letadlo!