Jak si okořenit Afriku

<<  Krátký úvodník  >>

Zanzibar. Ostrov vonící dálkou, kořením i tajemnou exotikou už od školních let... Ano. Pamatuju se dobře. Už tehdy, před nějakými padesáti lety, mě naučili, že k Zanzibaru patří obchod s kořením stejně, jako ke slonovi chobot.

K Zanzibaru neodmyslitelně patří vůně koření

Zanzibar mi vždycky kromě koření voněl i exotikou a tehdy pro mne naprosto nedosažitelnou dálkou, na kterou v té době mohli z Čechů pomýšlet tak nanejvýš Hanzelka se Zikmundem. A pokud je mi známo, na Zanzibaru nebyli ani oni.

Tenhle můj cestopisný text je právě věnován asi týdennímu pobytu na tomhle ostrově. Návštěva Zanzibaru se nám naskytla jako varianta při plánování naší druhé cesty do Afriky, cestu do Malawi a Zambie na počátku roku 2012. Zanzibar tak přišel na konec, jako závěrečná relaxace a odpočinkový týden po předchozí africké cestě. Jako takové koření, kterým jsme si předchozí Afriku nakonec zpestřili a ochutili.

V zambijské divoké přírodě a v tamních národních parcích jsme byli několikrát i velmi blízko mých oblíbených hrochů

O Malawi a Zambii, které Zanzibaru předcházely, jsem už také svůj cestopis napsal. No a někteří jistě už víte, že ani o těchto dvou afrických zemích jsem toho nenapsal zrovna málo a že je ten text docela dlouhý. Cestopis, Zanzibaru předcházející, jsem pojmenoval "Afrika zelená, Afrika divoká" a i tenhle text si můžete na mých webových stránkách najít a přečíst.

Svoje notýsky jsem i na Zanzibaru pečlivě doplňoval každou volnou chvilku, třeba při čekání na večeři nebo na pivo.

<<  První den, pátek 27. ledna  >>
<<  Z Nairobi kolem Kilimandžára  >>

<<  Přílet na Zanzibar  >>

Ulička před naším hotelem Safari Lodge s typickou kamennou lavicí

Pepa brzy zavelí "Tak jedeme!" a ukazuje na nějaké auto. Do centra města to z letiště na Zanzibaru daleko není a tak jsme za chvíli tam. K hotelu se sice taxíkem přiblížíme, ale poslední úsek musíme dojít pěšky. Je třeba projít několika zatočenými a typicky uzoučkými uličkami starého města Zanzibaru. Náš hotel jménem Safari Lodge má svůj vchod právě v jedné z takových uliček. Když do hotelu dorazíme, musíme na pokoje ještě nějakou chvíli čekat.

Kuřáci si na recepci mohou zabáňat

Posadíme se tedy zatím na recepci. Kuřáci si zabáňají a všichni tak trochu vykukujeme hotelovými dveřmi ven, kde jsme se to vlastně ocitli. Mezitím se objeví i tajemný pan Tabu. Rezervace tohohle našeho hotelu "šla" vlastně také přes něho, takže on moc dobře věděl, kde nás najde.

<<  Co nám o Zanzibaru vypravuje Amin  >>

Proplétáme se hned od hotelu množstvím roztodivných a křivolakých uliček. Většina z nich se hemží spoustou lidí. Hodně jich je místních, ale je mezi nimi i velký počet turistů, jako jsme my. Uličky jsou úzké, takže automobily tu nejezdí. Projíždějí tudy však motorky a některé jedou tak rychle, že se jim člověk sotva stačí v úzkém prostou mezi vysokými domy vyhýbat.

Amin nás vede Kamenným městem

Mnoho místních lidí, které potkáváme, nás zdraví výrazem "Jumbo!". Záhy se od Amina dozvídáme, že tohle slůvko neznamená ani slona ani letadlo, jak by snad někoho mohlo napadnout. Znamená to jenom prostý a jednoduchý pozdrav. Třeba jako je obyčejné "Ahoj!" v naší krásné české řeči.

S Aminem postupně procházíme takzvaným Kamenným městem (anglicky Stone Town), v němž kdesi uvnitř máme náš hotel Safari Lodge, v němž bydlíme. Město celé se jmenuje Zanzibar a Kamenné město je čtvrť, podobně jako je Staré město čtvrť v Praze. Aby nám Amin mohl v klidu říci co nejvíc informací, zajdeme spolu s ním do jedné z restaurací uprostřed Kamenného města. Objednáme si občerstvení a Amin nám přitom vypravuje spoustu údajů i zajímavostí, které se nám Pepa snaží všechny překládat. Při překladu vynechá jenom to, co už nám sám říkal předem, kupříkladu při čekání na pokoj v hotelové recepci. A protože v hospodě mám na psaní dobré podmínky, píšu a píšu, až se mi od tužky kouří.

Průčelí římskokatolické katedrály Sv. Josefa postavené z korálového kamene

Vězte tedy, že naprostou většinu následujících informací čerpám právě od Amina. Z toho, co nám vypravoval, a z toho, co jsem si stačil poznamenat. A nebylo toho zrovna málo.

Kamenné město, bezesporu nejhistoričtější část Zanzibaru a centrum bývalé Ománské říše, podle informací od Amina čítá dohromady okolo tři a půl tisíce domů. Mezi nimi se nachází nejen římskokatolická nebo protestantská katedrála, ale i hinduistický chrám a především na čtyřicet menších mešit. To jen potvrzuje skutečnost, že Muslimové tvoří devadesátiprocentní většinu věřícího obyvatelstva.

Mezi většinu vyznavačů Islámu patří i tenhle starý pán

Při procházce městem to poznáváme na každém kroku, neboť je vcelku evidentní, že způsob muslimského odívání mezi domorodci jednoznačně převažuje. Většina mužů přitom nosí takové typické čapky, zatímco muslimky schovávají svou hlavu pod pestrobarevnými šátky. Některé však nejen hlavu, ale i obličej. Vidíme i dost dam zakuklených ve svých burkách tak, že jim dosti často nevidíme ani do očí. Málokdy se ale odvážím je fotografovat.

Kamenná zanzibarská lavice zvaná baraza před poněkud opršalou zdí

Arabové tu založili nejprve kolonie, z níž se později vyvinula vzkvétající republika. Její prosperita byla založena na úspěšném a pulsujícím obchodu především s Indií a dalšími východními zeměmi. Prvním Evropanem, který na vlastní oči Zanzibar spatřil, byl nejspíše portugalský mořeplavec Vasco da Gama při svých objevných plavbách do Indie, kdy obeplouval celou Afriku kolem mysu Dobré Naděje. V šestnáctém století také převzali vládu nad Zanzibarem právě Portugalci. Pak ale od konce sedmnáctého až do konce století devatenáctého

Obchod s kořením kvete i na zanzibarských tržnicích

podléhal Zanzibar vládě ománského sultána a jeho rodiny. Na dlouhou dobu se stal dokonce jejich hlavním sídelním městem. Právě v té době se stal Zanzibar jedním z největších a nejvýznamnějších středisek obchodu s otroky. Odehrávaly se tady ty největší obchodní transakce na celém východoafrickém pobřeží a ročně bylo na zdejším krutém a nelidském otrokářském trhu prodáno víc než deset tisíc otroků. V dobách největšího rozkvětu otrokářského trhu dokonce prý až patnáct tisíc. No, tehdy ještě arabští šejkové zřejmě nebohatli z prodeje ropy, ale z obchodování s lidmi, z prodeje otroků!

No. Asi bych měl ještě dodat, že Zanzibarskou republiku tvoří především dva velké ostrovy, jižní Unguja, pro nějž se často užívá právě název Zanzibar, a severní o něco málo menší Pemba. Kromě nich k Zanzibaru patří už jen asi na padesát drobných ostrůvků.

Angličtina se dnes na Zanzibaru používá i k politicko-náboženské muslimské agitaci

Počet obyvatel Zanzibaru se odhaduje zhruba na milión a čtvrt, přičemž celá Tanzanie pak čítá přibližně čtyřicet miliónů obyvatel. Úřední řečí je na Zanzibaru nejen angličtina, ale i svahilština, která se v podobě nářečí používaného zde na Zanzibaru považuje za nejčistší a jako taková se rozšířila do celé Tanzanie. Je to trochu zvláštní, protože svahilština jako jazyk vznikla postupně ze směsice arabštiny a některých bantuských jazyků jako důsledek potřeby komunikace mezi arabskými obchodníky a domorodými africkými kmeny.

Vyznavači Islámu na Zanzibaru jednoznačně převažují

<<  Labyrint Kamenného města, uličky a dveře  >>

Vraťme se s Aminem do uliček jeho Kamenného města, do onoho pitoreskního labyrintu uliček, průchodů, nebo tajuplných zahradních zdí. Jedno nároží střídá druhé, a vždycky čekáte, čím vás ta další ulička za rohem zase překvapí. Vypadá to taky, jako bychom se ocitli v nějaké orientální pohádce.

Uličky starého města tvoří neuvěřitelné a úžasné bludiště, ve kterém můžete narazit na spoustu všelijakých překvapení

Takovou má tohle město úžasně zajímavou, překvapující, a tajemnou až kouzelnou atmosféru namíchanou z rozdílných arabských, indických i afrických ingrediencí. Jsem si téměř jist, že bych v těchle uličkách, nárožích a roztodivných zákoutích snadno zabloudil. Už po několikerém zabočení si vůbec netroufám určit zpáteční směr k našemu hotelu. A to přesto, že uličky tu nejsou stejné, ani snad příliš podobné.

Nádherný kontrast svěží zeleně a starých dřevěných balkónů

Tajuplná palmová zahrádka uprostřed Kamenného města

Takovéhle krámky samozřejmě lákají naše dámy dovnitř

Amin Pepovi ukazuje, jaké všelijaké ovoce se u staré zdi dá koupit

Naprostá většina budov tohohle tajuplného města kontrastů oplývá proslulými dřevěnými doplňky: balkóny, verandami, portály, vraty a především jedinečnými vyřezávanými vchodovými dveřmi. Některé jsou zachovalejší, ba jako nové, jiné naopak dávají okatě najevo své stáří a svá léta. Žádné z nich však nejsou stejné, každé jsou naprosto originální a jedinečné. Traduje se, že když ve městě někdo chce postavit dům,

Takovéhle zanzibarské bohatě vyřezávané dveře, z tady nichž vidíte i jejich detail s kováním, mají, je-li nad nimi velký dřevěný oblouk, svůj původ v Indii

obstará si nejprve dveře, postaví je na místo a teprve poté okolo těchto dveří postaví svůj dům. Dveře tak jsou jediným místem chránící soukromí domácího pána a jeho rodiny a svou bohatostí a jedinečnými a drahými ornamentálními motivy dávají vnějšímu světu a všem kolemjdoucím najevo, jaká že je moc a postavení jejich majitele na zdejším společenském žebříčku. Dveře jsou zkrátka na Zanzibaru vizitkou pána domu.

Zanzibarské dveře bývají vyřezány z velice kvalitního týkového či sezamového dřeva obvykle dováženého z Indie, případně ze dřeva místního chlebovníku. Možná i sám Alibaba ze známé orientální pohádky narazil u jeskyně čtyřiceti loupežníků na dveře ze sezamového dřeva, když se otevíraly na heslo "Sezame, otevři se!". Co myslíte?

Líba v krásných vyřezávaných dveřích našeho hotelu

Každopádně, jak se na mnohých místech Kamenného města můžeme přesvědčit, dřevěné dveře jsou zřejmě nejen to první, co se u nového domu staví, ale často jsou také to poslední, co ze zdejších domů zbyde. Dům samotný totiž chátrá obvykle rychleji, než jeho masivní a reprezentativní dveře. Na druhou stranu těch pověstných zanzibarských dveří prý stále ubývá, neboť někteří místní svoje dveře za drahé peníze prodají cizincům, kteří si je potom odtud odvezou pryč. Což asi není úplně dobře.

<<  Kobky otroků, slavný rodák a Dům zázraků  >>

Postupně jsme s Aminem došli městem až na bývalé tržiště otroků. Tady už nejsme tak uzavřeni v úzkých uličkách, ulice jsou tu širší, a také tu už musíme dávat pozor na projíždějící auta. Navštívíme anglikánskou katedrálu Svaté Moniky.

Anglikánská katedrála Sv. Moniky stojí na místě bývalého trhu s otroky

Hlavní oltář prý stojí právě na místě původního sloupu, ke kterému bývali přivazováni neposlušní otroci za účelem bičování. Základní kámen katedrály byl prý položen ve stejném roce, kdy byl trh s otroky zakázán, o což se významnou měrou zasloužil i cestovatel David Livingston. Při svých objevných cestách do Afriky pobýval nějaký čas i tady na Zanzibaru, a byl tak několikrát svědkem nelidského a krutého obchodování s lidmi, které sultánovi vojáci zajali při předávání a drancování domorodých vesnic v pevninské Africe. Jenže než se po zákazu podařilo nadále už nelegální obchodování s lidmi zastavit docela, uplynulo ještě dobré čtvrtstoletí. Vymýtit tenhle výnosný byznys nebylo zkrátka tak jednoduché.

Zanzibarský památník trhu s otroky

V suterénu jednoho ze sousedních domů, kde je dnes hotel Svatá Monika, lze navštívit kobky, do kterých byli prodávaní otroci umisťováni před samotným prodejem. Kobky jsou podzemní a tak maličké, že i vsedě tu museli být otroci ještě navíc přikrčení.

Líba, Alča a Amin v kobce, kde skladovali otroky před prodejem

Otroci tady bývali skladováni v obrovském a pro našince jen ve stěží představitelném množství. Prostě, jak se říká, hlava na hlavě. Zdejší pobyt a následný prodej tak i sám o sobě pro tyto lidi nutně musel představovat obrovskou dávku utrpení a neskonale kruté tyranie. Návštěva tohoto místa je nesmírně působivá a temnou a nelidskou atmosféru místa ještě dokreslují těžké řetězy, které jako by tu spadly z posledního na tomto místě prodaného otroka a zůstaly tu až do dnešních dnů. Ještě dnes tu člověka napadne, nenajde-li na onom železe zaschlou krev. Brr...

V zanzibarských uličkách bývá docela živo

Dál procházíme tím úžasným Kamenným městem, které je tak pestré a tolik živočišné. Jeho působivá atmosféra, když se jí nadýcháte, zůstane ve vás uvězněná ještě dlouhou dobu. Město je jakoby pořád stejné, ale stále jiné. Úzké uličky, mohutné vyřezávané dveře, prodavači ovoce s vozíky, diskutující domorodci posedávající na barazách,

Pepa zkouší dřevěné lehátko a na katedrální věže hledí z leže

množství rozličných obchůdků, vůně prodávaného koření, pestré barevné látky, různé oděvy, suvenýry, obrazy, hotely i hospůdky, a tak dále a tak dále... Dostáváme se také ke katolické katedrále Sv. Josefa. Je zavřená, obehnaná silným vysokým plotem a zavřená jsou i veliká vrata vedoucí dovnitř. Nezbývá, chci-li si tady něco vyfotit, abych to vzal i s plotem a nebo fotografoval skrz něj. Pepa si tu zatím vyzkouší velké dřevěné lehátko, takže si na něj přímo před katedrálou jaksi ustele a lehne. Zatímco fotím katedrálu, Pepa si tu může poležet. Ale dost natvrdo.

Nároží rodného domu Freddie Mercuryho

Parčík u přístavní promenády nedaleko Domu zázraků

Od domu Freddieho to je už jen nedaleko k plážím na pobřeží a posléze k přístavu. Za malým pečlivě udržovaným parčíkem, kde se v korunách některých nevysokých stromů schovávají domácí kočky, dojdeme k proslulému Domu zázraků. Tenhle Dům zázraků je jedním z nejznámějších objektů Kamenného města. Stojí na jeho okraji blízko přístavní promenády a je obklopen spoustou zeleně. Jedná se samozřejmě o bývalý sultánův palác. Ve své době byl Dům zázraků nejvyšší budovou celé východní Afriky a už v roce 1882 byl velmi důmyslně vybavený elektřinou. Elektřina však nesloužila pouze k osvětlení, ale sultánův palác měl kupříkladu i svůj elektrický výtah a nebo tekoucí vodu. Pro tehdejší obyvatele taková stavba v oné době představovala opravdu něco jako zázrak.

Proslulý zanzibarský Dům zázraků

A právě odtud pochází název tohoto paláce, prostorného bílého domu, který je kolem dokola velkoryse obehnán širokými pavlačemi a jemuž vévodí štíhlá věž s hodinami.

<<  Jak lze nakupovat i během večeře  >>

Zeď ománské přístavní pevnosti

Etiketa afrického piva Tusker

<<  Večer, diskotéka a světélkující tanečníci  >>

<<  Druhý den, sobota 28. ledna  >>
<<  Vstávat, snídá se na střeše!  >>

Na snídani se scházíme na střeše našeho hotelu

Panoramatický pohled na bordel v okolí našeho hotelu, jak je vidět při snídani na střeše

<<  Na výlet přes tržnici  >>

Pan Tabu a Pepa se domlouvají na podrobnostech našeho výletu

Na dnešní den máme naplánovaný lodní výlet. A protože z města vyjedeme na skoro na celý den, musíme si zajistit i něco k snědku. Když Pepa shání něco k snědku, kam jinam by s námi zašel, než na tržnici? Jen několika uličkami kolem hotelu se propleteme a tržnice jménem Darajani jen před námi. Nikde nebloudíme, protože nás od hotelu doprovází pan Tabu, přes něhož máme organizovaný i celý tenhle dnešní výlet. Pan Tabu nosí tmavé brýle se zlacenými obroučkami, na hlavě má typickou muslimskou čapku.

Pepa shání nějaký chléb, nejlépe tmavý

A snad abychom ho neztratili a v davu lidí ho snadno našli, má na sobě živě červené tričko, které je do daleka viditelné.

Rybí řezník a nejspíš i rybář v tržnici Darajani

Dál do tržnice jsme pak taženi pronikavou vůní rybiny a rybího masa. Nakonec, když se k rybám a rozličným mořským potvorám dostaneme, se dozvídáme, že právě ryby budou hlavním chodem našeho dnešního oběda. Pepa nakonec kupuje kus čerstvého tuňáka a několik porcí jiné ryby, které tu říkají "bluefish", čili něco jako modrá ryba. Až doma jsem pak odhalil, že český název téhle ryby, která žije v mírných a subtropických vodách všech světových oceánů, je lufara dravá. Pepa si, nevím zrovna proč a jak, vybere jednoho z rybářů. I on, stejně jako všichni ostatní, nabízí ryby naprosto čerstvé. Maso pro nás za dohledu Pepči vybírá pečlivě, abychom měli ty nejlepší a nejchutnější kousky.

U Pepy nakonec vyhrál tenhle chlapík, ryby k obědu nakoupíme právě u něho

A aby byly ryby opravdu dokonalé, prodavač nám z nich odstraní všechnu kůži, kosti a tak. Zbyde nám pak už jenom samé čisté maso. Na takovéhle ryby se začínám docela těšit. A jsem rád, že Pepa u rybářů nekupoval mušle, chobotnice, olihně a podobnou mořskou havěť, kterou zanzibarští rybáři na tržnici rovněž prodávají. Ty se mi vůbec nezamlouvají. Určitě ale jenom proto, že na takovou stravu nejsem zrovna zvyklý.

Úsměvem rozzářená Líba v banánovém ráji

A protože Pepa má rád všechno jaksepatří, naplánuje nám po obědě i dezert. Bude ovocný. Pepa proto ještě přikupuje ve venkovní části tržnice ananas a banány. Banány jsou pro Líbu snad nejdůležitější ovoce, ať se ocitneme ve kterékoli části světa. Za těch pár našich cest už to dobře znám, ale musím říct, že i doma máme banány prakticky pořád. Líba se vždycky postará, aby měla banánů dostatečnou zásobu. Stejně jako v případě zeleniny, i co se banánů týče,

Když už jsme na tržnici, nakupujeme tu i nějaké koření

je i na tržnici Darajani z čeho vybírat. "Ovocná" ulička tržnice je všelijakými banány doslova přecpaná. Mají tu malé, velké, hubené, silné, zelené nedozrálé, žluté zralé, více žluté, přezrálé, červené, ohnuté i rovnější, a nevím ještě jaké. Kupovat se dají rovnou po celých obrovitých trsech a Líba si zanedlouho přidává také do svého báglu jeden menší, svůj vlastní a ryze soukromý trs tohohle tropického ovoce. Co kdyby po rybách měla ještě hlad a společných banánů nakoupených Pepou by se ukázalo býti málo?

Z fotografií zanzibarských domorodců jsem vybral fotku staříka tlačícího dvoukolák

<<  Hakuna matata a pan Ťula  >>

Pohled za moře z pláže zanzibarského přístavu

Pan Ťula už nakládá na loď "Hakuna matata" naše zásoby

Na moři jsou relativně dosti velké vlny, takže nás pan Ťula všechny pěkně rozsadí až dozadu. Chce, aby nás měl co nejblíže k sobě a kormidlu, aby pokud možno co nejvíce odlehčil příď. Pan Ťula je drobný usměvavý chlapík, který je ale jinak docela mlčenlivý a s námi si zrovna moc nepovídá. Mlčky kormidluje svou loďku napříč vlnami směrem k ostrovu Changu. Ten ostrov teď vidíme přímo před sebou za rezavou kotvou ledabyle pohozenou na přídi naší lodice.

Odplouváme a Kamenné město i Dům zázraků zůstávají za námi

No a Kamenné město teď už zůstává čím dál víc vzadu za námi. Tam také vidíme i Dům zázraků, který svou velikostí a se svou štíhlou dřevěnou věží tvoří i při pohledu z moře opravdovou a nepřehlédnutelnou dominantu Kamenného města. Za Domem zázraků částečně schované věže katedrály Svatého Josefa nebo z našeho pohledu po pravé straně štíhlá věž minaretu největší zanzibarské mešity jsou mnohem a mnohem nenápadnější.

Pepa se však směrem zpět ke Kamennému městu moc nerozhlíží. Silně houpavá plavba po vlnách mu nedělá zrovna dobře.

Zanzibarská plachetnice dhow ve vlnách

Jenže řídit malou loďku po takových vlnách není rozhodně nic snadného a ani jednoduchého. Ale pan Ťula se snaží. Snaží se přes ty velké vlny jet co možná nejohleduplněji. Pepča to tedy nakonec nějak přežije. Musí. Co mu taky jiného zbývá? Jeho zelená barva je navíc umocněna zelenou střechou naší lodě. Pod tou střechou máme všichni hodně podobnou barvu, ale blbě je jenom Pepovi. A tak Pepa nejspíš ani nevnímá, že na moři potkáváme několik typických domorodých zanzibarských plachetnic, kterým se po anglicku říká dhow. Jsou štíhlé a nizoučké a mezi vlnami se chvílemi ztrácí tak, že vidíme jen samotnou plachtu a nanejvýš ještě horní polovinu těla na boku sedícího kormidelníka. Pokud zahlédneme nějakou větší a rozměrnější plachetnici, které jsou tu ovšem v mnohem menším počtu, připadá mi, že je podobná felukám, jaké jsem kdysi dávno viděl na Nilu v Egyptě.

<<  Jak to bude na ostrově Changu s obědem  >>

Na ostrově Changu jsme usídleni ve stínu pod dřevěnou terasou

"Hakuna matata" zakotvená u ostrova Changu a Pepča, který byl ve vodě jako první

Pepča na nic nečeká, dlouho se nerozhlíží a jde do vody jako první. Koupačku však nijak neprotahuje, aby pro nás mohl začít připravovat oběd. O půl jedenácté sice ještě hlad nemáme, ale čas oběda se blíží... Já se naopak nejprve začnu rozhlížet a taky se snažím něco vyfotografovat. Třeba kraba poustevníčka, který se vypůjčené ulitě zrovna žene přes téměř liduprázdnou pláž. Kotví tu jen několik loděk podobných té naší.

Pepča v příjemném stínu pod terasou připravuje náš dnešní oběd

Sem tam nějaká odjíždí a jiná zase přijede. Turisté většinou chodí na návštěvu ke zdejším želvičkám, které jsou zřejmě největší atrakcí na ostrově Changu. Jen málokdo tu pak zůstane na koupačku a když už, tak jen na chvilku, na jedno vykoupání. My budeme mít také čas podívat se na zdejší želvy, ale to Pepa plánuje až na později, až po obědě.

Pepa ten oběd teď pečlivě připravuje a krájí zeleninu, ovoce i ryby. Jenže s naším obědem to nebude tak jednoduché, jak se předpokládalo. Jestli jsem Pepu správně pochopil, něco se na ostrově Changu zřejmě od jeho minulé návštěvy změnilo. Nesmí se tu rozdělávat oheň. Zachrání nás ovšem "Hakuna matata", respektive tedy pan Ťula a jeho loď. Ta, kotvíce nedaleko břehu, je pro přípravu oběda připravená a na ní se vařit může dle libosti.

Jak se na plném zanzibarském slunci může někdo takhle opékat, nechápu

Takže Pepča to tady všechno nakrájí, ochutí a připraví a ve spolupráci s Ťulou nám ryby uvaří na loďce. Vida, pan Ťula teď dostal ke všem předchozím námořnickým funkcím ještě funkci lodního kuchaře.

<<  Účastníci zájezdu  >>

Takhle hezky nám Pepa připravil oběd a ještě to přijde pěkně zaobalit do alobalu

Vracím se z vody současně s Čechy od želv. Je to opravdu podivná parta, zřejmě směsice různorodých týpků zřejmě ze všech možných koutů naší vlasti a pravděpodobně i různého společenského postavení. Češi se rozsadí okolo nás, na písku nebo i na schodech vedoucích nahoru na terasu. Dostali zřejmě nějaký čas na odpočinek a vykoupání.

Jedna z mála fotografií, na nichž jsem zachytil několik českých "účastníků"

My zase nahlas ani nemukneme a jen je pozorujeme a tiše a nenápadně posloucháme. Jsou tady jako exoti, ale fotit se mi je moc nechce. Připadá mi to divné, když jim rozumím, co si povídají...

Jenže se toho bohužel nedočkáme. Ukazuje se, že od delegátky dostali účastníci zájezdu na pláž a vykoupání ani ne půlhodinku, či spíš jen dvacet minut, a už jim zase velí k odjezdu! Neměli tedy moc času pobýt na pláži ani užít si moře. Kdo jenom trošičku zaváhal,

Všichni Češi už jsou pryč, pláž na ostrově Changu prakticky osiřela

ani to do vody nestihl. A my jsme nestihli dokončit přípravu oběda. Naše ryby se pochopitelně zatím stále ještě pečou u pana Ťuly na lodi.

<<  Polední žranice aneb jak chutnají ryby z tržnice  >>

Pan Ťula dovařil, Pepča prostírá "stůl" na dece

Zanedlouho po odjezdu české skupiny turistů už Pepa s panem Ťulou přinášejí z lodi Hakuna Matata hotové jídlo. Obě dvě ryby se připravovaly nad ohněm v alobalu, společně s různou zeleninou, a jsou skvělé. Ba výtečné, vynikající. Jak já obvykle ryby moc nemusím, zejména kvůli tomu, že nemám rád chroupání a ohlodávání kostí, nicméně na dnešním obědě si opravdu pošmáknu.

Takhle neodvědváme každý den, musíme to zdokumentovat!

Sním tři nebo čtyři kousky a kostička v nich nebyla ani jediná. Pepča maso na tržnici společně s rybím řezníkem vybral opravdu dobře. A já si jen pomyslím, že kdyby byly všechny ryby takovéhle, tak bych je baštil, až by mi za ušima praskalo.

<<  Až želvám krunýře cvakají!  >>

Jde se k želvičkám, náš vedoucí Pepča je nepatrně pozadu.

Zdejší velikánské želvy pocházejí ze Seychel, což jsou ostrovy ležící dále v Indickém oceánu přibližně východním směrem od Zanzibaru. Želvy prý kdysi daroval tamní seychelský sultán tomu zdejšímu, zanzibarskému.

Želva obrovská je opravdu obrovská, nikoli však sloní

Od té doby jsou želvy tady a tu více, tu méně úspěšně se i množí. Dnes jejich počty dosahují tak nějak okolo sto dvaceti. Samozřejmě přibližně, protože jsem je nepočítal. Vycházím z informací, které tady o želvách mají napsané.

Želva se zvedá, když jí pan Ťula polechtá

Alča krmí salátkem dlouhý krk a velkou hubu, tak bacha na prsty!

Na Galapágy se za sloními želvami taky třeba ještě někdy podívám, ale teď se věnujme zdejším želvám obrovským. Jsme zatím jen na samém okraji želvího areálu a náš pan Ťula jednu z těch největších želv přímo před Monikou právě polechtal a dobrácky poplácal na bříšku. Copak může být želva na krunýři lechtivá? Ale možná pan Ťula lechtal želvu někde vedle krunýře... Monča totiž už jen vyvaluje oči (a my ostatní spolu s ní), jak se ta želva hned začíná zvedat na nohy. Až by člověk nevěřil, jak má želva ty končetiny dlouhé.

Želvy obrovské jsou tu všude, jedna větší než druhá

A stejně tak nám ukáže i svůj dlouhatánský krk. Vystrčí ho ze svého krunýře do vskutku neuvěřitelné délky, jak se tu natahuje pro svěží kousek podávaného zeleného salátu, který jsme si pro želvy mohli prve nabrat u pokladny při vstupu. Pepa nás jen nabádá k opatrnosti a varuje, že želvy obrovské mají pochopitelně i obrovskou hubu, která může člověka taky obrovsky nepříjemně kousnout. Takže pozor, abychom želvě společně se zeleným salátkem nedali do papuly i svůj prst! Určitě by to bolelo.

Želvu obrovskou, není-li opravdu malá, potěžkat nelze, ale mnohem menší želvu pardálí už ano

Když ty velikánské želvy vidím, nemám zprvu nejmenší představu kolik mohou vážit, ale tutově vím, že bych ani jednu z nejmenších želv obrovských těžko byť jen nadzvedl. A pan Ťula vzápětí, jako by mi četl myšlenky, odkudsi přinesl nějakou jinou želvu, která už nedosahuje takové váhy, abychom ji nemohli potěžkat.

Líba hladí obrovské želvy podobně, jako doma hladívá svýho pejska

Přesto je tahle relativně malá želva, jejíž krunýř může mít na délku okolo čtyřiceti centimetrů, překvapivě těžká. Ruce mi pod ní podklesnou a jsem rád, že jsem ji neupustil z výšky na chodník a nerozbil jí tak její nádherný krunýř. Tahle menší želva pana Ťuly už totiž nebyla želva obrovská, nýbrž želva pardálí, která žije a je doma ve východní Africe od Súdánu až po Jihoafrickou republiku. A želvy pardálí mají, jak už samotné pojmenování druhu naznačuje, krásně zdobený krunýř. Vraťme se však zpátky k želvám obrovským, které jsou tu všude kolem nás.

Želvy, ač jsou suchozemské, mají v areálu i bazén, ale jak vidíte, na koupališti je plno

Být s takovými želvami v bezprostředním kontaktu, je opravdu zážitek, na jaký se nezapomíná

Pro nás je to opravdu zážitek být s takovými obrovskými želvami v bezprostředním kontaktu. A s nemalý údivem taky zjišťuju, jak se takováhle želva, která je nám od malička vtloukána do hlav jako vzor pomalosti a neohrabanosti, dokáže rychle pohybovat!

Želví páření je pro mne nevídaná podívaná

Samozřejmě pokud zrovna někde nehybně neleží.

Nakonec, když už se skoro chystáme k odchodu, začnou se dít, a to letos v Africe už poněkolikáté, podivuhodné věci. Konkrétně želví sexuální hrátky. To, co platí pro turisty, že totiž nesmějí na želvy vylézat, neplatí evidentně pro velikého želváka. Ten se zezadu k jedné trochu menší želvě možná trochu nenápadně přikradl a snaží se jí vylézt nahoru na krunýř. Zprvu jsem vůbec nevěřil, že to dokáže. Ale co by želvák nedokázal pro trochu lásky!

Želvám vůbec nevadí okolostojící zástup diváků

Želvák se nahoru vyškrábal! Docela rychle. Jeho krunýř je teď už celý nahoře a samec se teď celou svou vahou opírá o mnohem menší krunýř samice. Milostný akt začíná...

Už je hotovo, želví milostný akt právě končí

Pan Ťula nás veze zpátky do Kamenného města

<<  Druhý večer v Kamenném městě  >>

Monča by taky ráda jeden šátek, ale váhá a váhá a nakonec ho nekoupí. Samozřejmě, že když dámy konečně donakupovaly, přišly za námi do hospody. Taky na pivo a večeři. Takže se ukazuje, že měly stejný hlad i žízeň jako já s Pepou, jen u nich ještě víc převažovala chuť na nákupy. Monika se nakonec pro vybraný šátek přece jen rozhodla, jenomže krámek mezitím zavřel krám.

Pepča krájí plody marakuji, jinak česky mučenky

Jo, jo. Kdo zaváhá...

Pivko mi tu večer chutná

Na nábřeží u stánků s různými chuťovkami je dnes večer stejně živo, jako když jsem tu fotil včera

Bloudíme večerními uličkami Kamenného města

<<  Třetí den, neděle 29. ledna  >>
<<  Ven z Kamenného města  >>

Ráno opět střešní snídaně. Dnes je na však na střeše plno, že si skoro není kam sednout. To je ale oproti včerejšku prakticky jediný rozdíl. Tedy kromě toho, že zrovna není mléko do kávy, právě došel džem a čekat musíme i na chleba. A došly taky vidličky a nože! Obsluha nějak nestíhá.

Pepa s Líbou při ranní kávičce na hotelové střeše, kde při snídani strávíme mnohem více času, než včera

Ale co? V Africe se nikam nespěchá a tak zůstáváme v klidu. Umíme to přece od včerejška i vyslovovat: "Hakuna matata!". Máme čas. Však se nakonec dočkáme i vajíček, když velká skupina Uganďanů, když se nasnídali, náš hotel opouští.

<<  Na krátké pralesní stezce  >>

Líba na pralesní stezce v Jozani

Pohled do korun pralesních stromů a palem

Jinak nás náš místní průvodce informuje, že tu taky roste na dvě desítky různých druhů palem. Místní domorodé obyvatelstvo prý každý z těch druhů používá na něco jiného. Listy kokosových palem často kupříkladu slouží na výrobu střech, palmu phoenix, čili datlovník kanárský, zase prý domorodci používají na výrobu košíků. No a z dalších druhů zase vyrábějí něco jiného. Palem v pralese Jozani několik vidíme. Většinou se však krčí pod vzrostlými mahagonovými stromy, a že bych poznal, která palma je jaký druh, to rozhodně nemám šanci.

Když se zastavím, abych udělal fotku, všichni mi vzápětí utečou

Zvlášť, když se na chvilku zastavím, abych udělal nějakou fotku, a náš průvodce mi mezitím uteče do vzdálenosti, kdy spolehlivě nemůžu slyšet, co říká, ani rozeznat, na co že to zrovna ukazuje.

<<  Nebojácné opičky a jejich jedinečné háro  >>

Zpomalte, silnici křižuje colobus!

Větvička indické mandloně, kterou mají zdejší opičky v oblibě

Opičky jsou najednou všude kolem nás

Ke guerézám se můžeme dostat úplně blizoučko

Opičky kolem nás si shánějí něco k snědku

Zatímco guerézy kolem nás většinou trhají lístky nebo ovoce, kterým se živí, můžeme si je při téhle činnosti opravdu dobře prohlédnout. Ten jejich černý ksichtík s narůžovělým nosíkem a okolím úst a s hlavou obklopenou roztomile rozježenou srstí na nás tady vykukuje skoro odevšad. Právě tvar jejich obličeje je jediným možným znakem, podle něhož se u dospělých jedinců dá rozeznat samec od samice.

Guerézy mají zakrnělý palec a čtyři dlouhé prsty

Mohla by třeba napovědět i velikost, neboť samci dosahují váhy od devíti to třinácti kilogramů, samice bývají o dva až tři kilogramy menší. Ale je to prašpatná nápověda, protože při nižší váze dosahují samice stejné velikosti jako samci.

Opičí ksichtíky s narůžovělými nosy jsou pro mě k nerozeznání

Takže to abychom tu měli decimálku, protože ty opičí čumáčky, ač vypadají mile a sympaticky, já od sebe prakticky nerozeznám. Jinak zanzibarské guerézy mají oproti guerézám z pevninské Afriky poněkud menší hlavu, avšak stejně jako ony postrádají palec. Ten jim docela zakrněl, zatímco články ostatních prstů mají na všech končetinách naopak výrazně prodloužené. Guerézy žijící tady na Zanzibaru mají vpředu černošedě zabarvenou srst, v zadních partiích těla včetně ocasu však srst přechází až do výrazně rezavočervené barvy. Mimochodem, ocas mají tyhle guerézy hodně dlouhý. Slouží jim k udržování rovnováhy na větvích a v korunách stromů.

Všechny guerézy jsou úžasné. Rozježená srst kolem hlavy, nebo chcete-li jakási korunka nebo čelenka, (a příznivci punkového hnutí by jistě řekli číro) jim dodává takový sympaticky rozpustilý výraz, že se do nich prostě musíte zamilovat. A prý má každé to zvíře právě tuhle čelenku jinou a jedinečnou,

Háro kolem hlavy každé guerézy je úžasné a jedinečné

a jednotliví členové tlupy se podle ní sami navzájem rozeznávají. No není to vážně fascinující, poznávat se podle toho, jakou má kdo rozcuchlou kštici či jak má rozčíslé háro?

Opičku mám přímo před sebou

Na cestičkách mezi stromy s opičkami se k nám po chvíli přidal ještě mladý pár Evropanů s dalším jim zřejmě rovněž ke vstupence přiděleným průvodcem. Teď zrovna je vidím sedět ve dřepu hned vedle Monči a Pepy, jak všichni svorně fotografují malé opičky sedící na dva kroky před nimi na zemi. Ostatně i já mám za chvíli jinou opičku na krok před sebou, kousek vedle ní sedí na větvi jiná. Ta sedí přímo ve výšce mých očí! Paráda!

S guerézami si to opravdu skvěle užíváme

Jsme tu s opičkami v bezprostředním kontaktu, aniž tu musíme mít nějakou klec nebo plot. Je to mnohem lepší, než nějaká zoologická zahrada, nehledě nato, že pokud vůbec nějaká zoologická zahrada tyhle vzácné a jedinečné guerézy chová, na celém světě jich nebude víc, než mají guerézy prstů na jedné ruce. Zdejší guerézy jsou zkrátka úžasné a moc si to tady s nimi všichni užíváme.

Opičky na stromech by mě mohly počůrat

Je vskutku zábavné ty opičky pozorovat. A protože se nás vůbec nebojí, můžu je taky snadno fotografovat. Přímo před sebou, nade mnou ve stromech (pozor, ty můžou čůrat dolů!), na zemi přede mnou.

Opičí portrét z profilu

Líba nebo i Monika se můžou k opičkám přiblížit až natolik, že jim můžu vytvořit společnou fotku. Opičkám, zdá se, je to docela fuk.

Taky se pochopitelně povedly i nějaké fotografie, kdy Líba nebo i Monika mají některou opičku opravdu blízko, na dosah. Prakticky žádné opičce přiblížení člověka vůbec nevadilo.

Zanzibarské guerézy se krmí především listím a mladými výhonky

Klidně se jen dál rozhlížely po něčem k snědku, nebo se nevzrušeně krmily a nenechaly se absolutně nijak rozptylovat. Asi pochopily, že ten zelený nezralý plod by jim žádný člověk stejně sníst nechtěl.

Když se vracíme na silnici, abychom přešli do další části Jozani, zahlédneme v houští přímo u silnice ještě další opičku. Je tam sama, jedna jediná, a je docela jiná, než gueréza. Je však zalezlá v houští a mezi větvemi se mi fotí dost špatně. Naštěstí není v houští na okraji pralesa Jozani moc hluboko. A hlavně se zdá, že se lidí taky vůbec nebojí, a proto před námi nikam neutíká.

Kočkodan bělohrdlý (či diadémový) fotografovaný v houští na okraji pralesa Jozani

Přece jenom tak nějakou fotografii téhle stříbrošedé opičky s pronikavýma světle hnědýma očima, o trošku větší, než byly guerézy, nakonec mám. I když mi při fotografování překážela spousta zeleného listí, tenké větvičky nebo i silnější větve.

<<  Uprostřed mangrovového lesa  >>

Náš přidělený průvodce nás pak ještě ze silnice zavede další široce vyšlapanou stezkou kamsi dál. Dál do nitra hlubokého zeleného porostu. Tentokrát je to porost z mangrovů, tedy z mangrovníků, kterým český botanik říká odborně kořenovníky.

Chodník mangrovovým lesem

A my se tím pádem ocitáme ve třetí části Jozani, v mangrovových bažinách. Stezka po pevné zemi se nám pod nohama brzy mění ve vyvýšený ze dřeva postavený chodník. Bez něho bychom tudy neprošli. Brzy bychom si utopili naše botky v mangrovové bažině.

Mangrovníky vytvářejí bohatou spleť vzdušných kořenů

Mangrovový krab druhu perisesarma samawati, který byl jako samostatný druh popsán teprve v roce 2004

V mangrovovém lese mi zapózoval i náš sympatický zanzibarský průvodce

<<  Za ovocem a kořením Zanzibaru  >>

Líba rozradostněná z nakoupeného svazečku ježatého rambutanu

Exkurze za vůněmi zanzibarského koření nám právě začíná

Zelené kornoutky máme na to, co nám dají očmuchat či ochutnat

Vanilkové lusky jsou útlé a dlouhé

Plody pepřovníku černého jsou červené

Kmínek skořicovníku a kousek jeho kůry

Že zázvor jsou kořeny, či přesněji řečeno podzemní oddenky, to jsem věděl. Ale poprvé tady vidím, jak vypadá nadzemní část rostliny, jaké má listy. Že přitom existuje taky nějaký zázvoru příbuzný galgán, který má podobné účinky i použití, to jsem myslím tady slyšel poprvé. Jen je prý galgán výrazně jemnější, než zázvor, zato je však o to víc aromatičtější.

Galgán je blízce příbuzný zázvoru

Bývá známý také jako siamský nebo thajský zázvor a chuť jeho kořene právě zázvor silně připomíná. Na problémy se žaludkem a na podporu trávení se pod jakýmsi obchodním názvem prý prodává i v našich lékárnách. Do příbuzenstva zázvoru pak patří i další orientální koření, jako je kurkuma či kardamom. Všechny tyhle druhy z příbuzenstva zázvoru, o nichž je tu řeč, pocházejí s jihovýchodní a východní Asie, i když dnes se pěstují a jsou rozšířeny po celém světě.

Takhle roste kardamom, zázvoru příbuzný i podobný

Kardamom pak vidíme hned vzápětí. Na první pohled, a dost možná i na pohled druhý, vypadají rostlinky kardamomu podobně jako zázvor. A když prý byla řeč o skořicovníku jakožto o králi koření, tak kardamom nám představují jako královnu. Semena kardamomu mají totiž široké využití nejen jako koření, ale jsou velmi důležité i v léčitelství.

Mladý průvodce nám ukazuje kurkumovník

Například se kardamom používá třeba pro zklidnění žaludku, pro léčení malárie nebo i jako afrodiziakum.

Muškátový oříšek je vnitřek pecky, zatímco červený obal pecky je muškátový květ

Hřebíček, když se jeho poupata nesklidila a dozrály z nich plody

Kromě mnoha druhů koření nám při "Spicy tour" ukazují i různé druhy ovoce. Včetně dvou druhů chlebovníků. První z nich je chlebovník obecný, strom poskytující velké množství kulatých dužnatých plodů.

Plod chlebovníku obecného neboli breadfruit

I tenhle strom pochází z Asie. A to z východní Asie, podobně jako zázvor. Dnes, stejně jako v již dávných dobách, patří tyhlety plody mezi snad ty nejzákladnější potraviny v mnoha tropických oblastech světa. Do příbuzenstva chlebovníku obecného patří též chlebovník různolistý, jehož plody jsou často známy pod anglickým označením jackfruit. Narozdíl od plodů chlebovníku obecného (v angličtině breadfruit) jsou tyhle plody tak trochu ježaté, mnohem podlouhlejší, a hlavně podstatně větší. Říká se, že právě jackfriuty jsou největší plody na světě. Přesto se častokrát v mnoha internetových zdrojích oba druhy chlebovníku zaměňují a dokonce si je někteří pletou dokonce s durianem. Při pátrání po některých informacích jsem byl překvapen, kolik v tom je na Internetu různých omylů a nesprávně určených plodů.

Jackfruity na stromě

A také dužina jackfruitu je docela jiná, než dužina chlebovníku obecného. Chuť jackfruitu spíš připomíná nějaké ovoce. Některým lidem prý chuťově jackfruity připomínají ananas. Přiznám se, že mě neoslnil svou chutí plod ani jednoho z obou chlebovníků. Ale kdo ví, co bych všechno baštil, kdybych měl někde v tropech trpět hlady...

Rozkrajuje se malý plod durianu

Šplh na palmu je velká šou se zpěvem a tancem

Vymódili nás korunkami na hlavě, já mám kravatu do afrického plesu, Líba má na krku palmovou žabičku, a to ještě nevidíte, jakou má v ruce kabelku!

Co se týče kokosových palem, udivují nás tu ještě jednou věcí. Jak šikovně dokážou z palmového listí splétat různé nádobky, ozdůbky a další všelijaké blbůstky. Dámy dostanou na hlavu květinovou korunku, jejíž spodní pevná část je upletená z palmového listí, na krk jim jako ozdobu zavěsí žabičku. Mně a Pepovi posadí na hlavu rovnou celý palmový klobouček. A když k tomu dostanu na i krk zelenou palmovou kravatu a Líba kabelku do ruky, určitě vypadáme jako kdybychom se chystali na ples africké strany zelených. Musíme se samozřejmě se všemi těmi věcmi taky vyfotit. Zelené suvenýry dlouho zelené nevydrží a tak fotografie budou to jediné, co nám může doma připomínat tyhle zajímavé ukázky šikovnosti mladíků od zanzibarského koření.

Jak se nosí zanzibarské zelené brýle

A to jsem se ještě nezmínil o brýlích, které si náš mládenec jednoduše vyřízl před chvílí z čehosi zeleného. Jen nevím přesně, z čeho ty brýle vlastně vyrobil, protože jsem se na něho zrovna nedíval. Že to ale bylo něco čerstvého a zeleného, a že to měl zhotovené za pár vteřin, to vím naprosto spolehlivě. Možná i na ty brýle použil nějakou část z listu kokosové palmy. Nevím. Ty brýle však každopádně měly jednu ne zrovna drobnou vadu. Chyběla jim skla. Takže oči před sluníčkem mohly ochránit jen velice těžko. Nanejvýš jako stínítko. Ale samozřejmě to bylo myšleno jen tak pro naše obveselení...

Vymóděný Pepča s kokosem

Zůstaňme ještě u kokosových palem a od listů přejděme k plodům. I kokosové ořechy nám tu samozřejmě dali ochutnat. Jak vlhkou čerstvou kokosovou dužinu, tak trochu uvnitř ořechu uschovaného kokosového mléka. Znám chuť kokosových ořechů i mléka od nás. Kdysi jsme si je občas i kupovali domů. Ale už je to dosti dávno. Po několika žluklých a zkažených exemplářích nakoupených v některém z našich obchodů v kvalitu kokosových ořechů prodávaných u nás už poněkud nedůvěřujeme. Tady nám ovšem nedávají ochutnat kokosové ořechy v tmavé a tvrdé skořápce, ale ořechy mladé a ještě zelené, ke konzumaci pak šikovně uzpůsobené mačetou.

Voňavky, krémy, mastičky i mýdla, račte si vybrat

Chuť, pokud se ještě pamatuju, mi přijde stejná, jen mi tyhle kokosy připadají svěží a čerstvější. A jejich mléko taky.

<<  Příjezd na sever Zanzibaru  >>

Popojíždíme pomaličku a to především proto, že cesta je tady tak strašlivě křivolaká, že většina předchozích prašných silnic a safari cest, ať už v Malawi nebo Zambii, byla proti téhle téměř dálnicí. I když ne všechny... No, přečtěte si v cestopise

V Nungwi nás čeká koupání, plavání a někoho i slunění

z Malawi a Zambie například to, jak jsme se v Zambii vraceli z národního parku South Luangwa do Chipaty. To byla opravdu hrozivá cesta a ukrutná divočina a chcete-li si to opravdu přečíst, najděte si šestnáctý den naší cesty...

<<  Amman Bungalows, pláž a moře  >>

Ulička u restaurace v našem resortu

Naše ubytování se zdá být příjemné. Máme k dispozici docela velké a prostorné chajdy. Podle Pepy je to druhé nejdražší ubytování v celém tomhle resortu. Dražší jsou už jen ty vedle nás, které mají výhled na moře a terasy přímo nad pláží.

Líba na terase našeho domku, či spíše chajdy

I my ale máme u chajdy svoji terasu s pár křesílky. Jenom naše terasa není na pláži a tak místo na moře se tady můžeme dívat na stromy, palmy, květiny a spoustu příjemné a uklidňující zeleně, která v udržované parkové úpravě vyplňuje prostor před našimi chajdami kolem chodníčků, které k jednotlivým chajdám vedou. Vypadá to tady vskutku velice příjemně a nepochybuju o tom, že se nám tu bude líbit. Chajdy mají po dvou apartmánech, a my obsadíme právě tři. Já a Líba jeden, Pepa obsazuje druhý, sousední apartmán ve stejné chajdě, no a Alena s Monikou nacházejí svoje bydlení v sousední chajdě nebo chaloupce, či jakkoliv jinak by se našim budovám s rákosovými rohožemi u stropu dalo říkat. Mají to k nám jen asi dvacet metrů po pískem vysypaném chodníčku obroubeném nízkou bílou zídkou.

Tudy na pláž a k moři!

Pláž pod naším resortem není nikterak široká. Ukončují ji sloupy, na nichž stojí bungalovy či terasy a restaurace. V pár místech vybíhá do nádherného bělostného písku rozměrné skalisko rozdělující tak dlouhatánskou pláž na menší oddíly. Pepa nám říká, že některá taková skaliska se za přílivu nedají obejít jinak, než vodou a plaváním.

Udivující jsou barvy zdejšího moře

Všechny zdejší resorty jsou ale propojeny, takže brankou mezi nimi se dá kdykoli projít k jiným větším plážím, nebo k dalším restauracím či některým obchůdkům zcela suchou nohou. A to oběma směry, jak na sever, tak i na jih.

<<  Večeře a suvenýry  >>

Poněkud zamračená Monika při západu slunce v restauraci Mangi's

Prodejci suvenýrů hned u pláže jistě prosperují

<<  Čtvrtý den, pondělí 30. ledna  >>
<<  Co je s Pepou?  >>

Ranní pohled k sousednímu domku, kde bydlí Monča s Ájou

<<  Báječné dopolední koupání  >>

Ranní moře přímo pod restaurací, kde jsme byli na snídani

Uhrančivá je barva zanzibarského moře, zvlášť v kontrastu s bílými loďkami či jachtami

Když pak donesu fotoaparát do chajdy a do té vody vlezu, je naprosto boží. Leckde bylo koupání skvělé, ať už na Filipínách, v Karibiku, nebo i jinde, ale tohle je opravdu super! Dokonalost sama! Tohle modré zanzibarské koření na Afriku mi báječně sedí. Takovéhle báječné pokoupání opravdu hned tak někde nenajdu. A na konci ledna už vůbec ne. Je to okořeněné i tím, jak nám od včerejška z domova docházejí zprávy, jaké u nás uhodily mrazy a že do konce týdne mají ještě velmi přitvrdit.

Ještě jednu fotku a vrhnu se za Líbou do vody

Obávají se arktických mrazů, které by prý mohly dosáhnout až -30 °C. A tak se jen děsím toho, jak za pár dní náš návrat do kruté zimy přežijeme. Takový teplotní rozdíl! To bude naprostý šok. Doufám taky, že zase nedostanu zápal plic, jako po návratu z minulé Afriky. To rozhodně nebylo nic, co bych si chtěl zopakovat. Uvidíme.

<<  Jak mi udělá dobře zanzibarská pedikúra  >>

Na dvanáctou hodinu, na dobu největšího slunečního pražení, máme v resortu Amaan Bugalows domluvenou pedikúru. Líba, Monika a představte si, že i já. V malém domečku, situovaném v sousedství recepce a restaurace, vystřídáme Alču s Pepou. Ti jsou na pedikúře před námi, od jedenácti, protože zanzibarská děvčata, především z prostorových důvodů, zvládají nejvýše tři klienty najednou.

Pedikérky mají svůj domeček jen kousek nad schody, kudy se vracíme z pláže

Jejich domeček, kde nás klienty obsluhují, moc místa neposkytuje. Když se dovnitř všichni včetně pedikérek porovnáme, klidně by se dalo říct, že je tady přeplněno.

<<  Treking mezi postelí a vodou  >>

Tudy a doleva trekuju do postele, nazpátek zase na pláž

<<  Přípravy na zítřejší výlet  >>

Supermarket, čili obchod, kam chodím nakupovat pitnou vodu

<<  Pátý den, úterý 31. ledna  >>
<<  Nepříliš vydařené ráno a ještě nepodařenější výlet  >>

Za hodinu a půl nám pořád ještě taxikář nezastavuje, cesta trvá ještě o čtvrt hodiny déle. Takže moje zpočátku žertem míněná poznámka o tom, že v osm hodin s námi vyjede loď z Kamenného Města, se ukázala bohužel nebýt zrovna podařeným vtipem, neboť drsná skutečnost ho zcela předčila.

Ze severu Zanzibaru jsme dojeli až na jih ostrova do Kizimkazi

V Kamenném městě sice nejsme, ale dojeli jsme opravdu až na druhou stranu Zanzibaru, až téměř na samotný jih ostrova. Což je ještě o dost dál, než kdybychom jeli pouze do Kamenného města. Vůbec mě v tu chvíli nezajímá, ke vlastně jsme. Až doma zjistím, že místo, kam nás dovezli, se jmenovalo Kizimkazi.

<<  Kde jsou delfíni, vy podvodníci?  >>

Tahle pramice že je loď pro dvacet lidí?

Naši posádku brzy začnu podezřívat, že ani nevědí, jak delfín vypadá. A asi nebudu daleko od pravdy. Sice se možná snaží přes vysílačku s někým spojit, ale zřejmě nikdo nevidí nikde ani ploutvičku. Nedivím se.

Nevidíte prosím vás někdo aspoň jednoho delfína?

Na delfíny je o kolem deváté už zatraceně pozdě. O půl sedmé ráno, kdyby to ale opravdu bylo někde v okolí Nungwi a ne na opačném konci Zanzibaru, to bychom snad šanci měli. Ale teď už ne. A tak nás svezou asi dvakrát sem a tam po moři a dosti trapně hledání delfínů předstírají. Pořád dokola jenom opakují, že tu delfíni někde jsou a že je musíme hledat. To určitě!

Vezmu si do vody šnorchl. Nejdřív je pode mnou hloubka, kousek dál ale narazím na korály. Kolem nich je pod hladinou spousta různých druhů rybek. Některé z nich mi připomínají rybičky z Rudého moře. Můžou to být, že jsou to stejné druhy. Určitě některé žijí nejen tady, kolem Zanzibaru, ale na severu i v Rudém moři. Jenomže ty korály a rybky jsou teď za přílivu dosti hluboko, na nějaké fotografování to rozhodně není.

Líba si jde ke skalnatému pobřeží zaplavat až napodruhé

Vystrčím hlavu nad hladinu. Když vidím na lodi ty moje naštvaný holky, rázem mě šnorchlování a plavání přestane bavit úplně. Nasadím si brejle na čelo a plavu zpátky k lodi. Jen Alča ještě chvilku šnorchluje, ale pak připlave k lodi taky.

Necháme se odvézt napátek do vsi

<<  Honem nazpátek za sluníčkem!  >>

Po stromem máme výhled na moře a rybářské loďky

<<  Ležení, smažení a konečně i trochu vlny  >>

Smažení na odpoledním slunci v době počínajícího přílivu

Během odpoledne se nám taky z ničeho nic ztratí Monika. Prostě najednou někde zmizí. Nejdřív chtěla vodu, která jí došla a taky že si v baru hodlá koupit kolu. Tak dobrá. Od chození sem a tam, do postele a do vody, jsem tady já. Dojdu tedy do chajdy pro láhev vody a nesu Monče odtud taky peníze, aby si kolu v baru měla za co koupit. Jenže Monča nikde. Hledám ji všude možně a nikde není. Hledám v baru, hledám v chaloupce, vracím se k Líbě, jestli jsme se neminuli.

Monika se nám ztratila někde tam mezi vlnami

Na dece u Líby ale taky není, nejspíš ani pod dekou. Ani Pepa ji zřejmě neschovává a nikdo neví, kde je. Navštívím Alču v chaloupce, kde spolu obě bydlí, a zase nic. Je zamčeno a Monča nikde. Jakoby se vypařila. To už ji začínáme trochu znervóznělí hledat všichni. Až posléze Moniku objeví Líba. Monika právě vystupuje z vody. Byla tam tentokrát hodně dlouho. Zakecala se tam s nějakým černošským mládencem, co se kolem ní už drahnou chvíli motal. Uff! Na moře jsme sice taky koukali, ale Moničinu tmavovlasou hlavu jsme mezi všemi těmi ostatními černými, kteří se tu koupají, proti sluníčku prostě nepoznali. A navíc se moře stále více vlní a plavci jsou často za vlnami schovaní jako europoslanci v Bruselu.

A tak si Monča nakonec i tu kolu v baru dala a dál se s Líbou smažila na zanzibarském písku pod zanzibarským slunkem. Myslel jsem, že obě se vydrží opékat na pláži a na sluníčku až do konce. Až než se moře zbarví do oranžova a sluníčko se tam někde vzadu zakulí do moře a schová po hladinu.

Užívám si nádherné houpavé vlny

Ale kdepak. Do západy slunce to nevydržely. Už o půl páté toho mají dost a zbabělé prchají do chajdy pod střechu. Prchnou zrovna v okamžiku, kdy vrcholí příliv a do pláže se zvedají krásné a nádherně se pohupující příbojové vlny. Nejsou nijak silné a nejsou vůbec nebezpečné, ale přece jen už jsou příjemně houpavé, houpavoučké. Krááásně hoooupacííí... A to je něco pro mě. Takové vlny fakt miluju. Tak šup do vody!

<<  Poslední zanzibarský večer v restauraci  >>

Výhled z terasy restaurace při západu slunka

<<  Šestý den, středa 1. února  >>
<<  Ranní balení  >>

Teď si ještě můžeme užívat pár hodin tepla a poslední chvíle na východě Afriky, na Zanzibaru. A zatímco já sedím před chaloupkou, před sebou spoustou květů, zeleně i kokosovou palmu, a zapisuju si do svého notýsku první ranní poznámky, Líba už začíná balit kufry. Máme teď o jeden víc, než když jsme zhruba před čtyřmi týdny odlétali sem do Afriky. Místa na všechno tedy snad bude dost, ale my chceme jako už tradičně všechny suvenýry, pokud je to možné, mít sebou a pod dohledem v příručních zavazadlech. Kromě malawijského rumu, samozřejmě.

Líba, aby si po snídani takhle mohla zakouřit, musela nejdřív sbalit všechna naše zavazadla

Ten v příručním zavazadle mít nemůžeme, to by nám do letadla neprošlo. A když teď vidíme, kolik se nám různých suvenýrů postupně nashromáždilo, ukazuje se, že příprava příručních zavazadel bude nakonec to nejsložitější. Možná i proto, že k suvenýrům se nám do příručních zavazadel musí vejít i to nejteplejší oblečení, které máme. A taky boty! Nemůžeme přece v Evropě vyskočit z letadla do třeskutých mrazů v sandálech.

<<  Poslední chvíle před odjezdem  >>

Ráno je velký kus pláže ještě ve stínu

Protože dnes už nemám k dispozici postel, kterou bych s vodou mohl střídat, řeším krátké přestávky mezi jednotlivým cachtáním tím, že se projdu k nedalekých stánkům a obchůdkům. Na pláži by se teď ráno ani moc ležet nedalo. Jednak je podstatná část zdejších pláží zalitá vodou ranního přílivu a pro osychání na slunku je taky většina plážového písku ještě ve stínu. A tak se prostě jen tak procházím. U obchůdků se jen tak lehce rozhlížím, jestli by mi náhodou něco nepadlo do oka, třeba jestli bych zase nesehnal nějakýho šikovnýho hrocha. Obrázek, který se mi líbil hned první den, ten jeden jediný, který by mi za to stál, už nemají.

Snažím se naposled zachytit atmosféru a barvy zanzibarského moře

Ostatně Líba a Monika mi to nahlásily už hnedle na druhý den, že už se ten můj obrázek dvou Masajů z krámku ztratil a že ho tudíž někdo asi koupil. Vida. Zdá se ale, že všechny ostatní, které se mi už tolik nelíbily, tam pořád ještě mají.

Musím si taky ještě najít chvíli na fotografování. Chtěl bych udělat pár obrázků pláže a pokusit se znovu a naposledy zachytit tu atmosféru úžasné zanzibarské modři.

Krab ve skalní škvíře,
to je ale zvíře!

Přitom se mi podaří docela slušně vyfotit i některé z krabů, kteří tu na okraji pláže zalézají do skalních škvír, aby odtud po chvíli zase vylezli nebo alespoň vykoukli. České jméno tihle krabi žijící v západních oblastech Indického oceánu nemají. Já jsem alespoň žádné nenalezl.

Nějakou tu

Monika coby fotomodelka na zanzibarské pláži

fotku chtěla na Zanzibaru nakonec ode mne udělat taky Monča. Takže kolem ní po pláži skáču jako hladový vlk kolem malé ovečky a cvakám fotoaparátem jako zima zuby. Monika je naštěstí docela fotogenická modelína a tak se mi snad alespoň nějaká její fotka povedla. Ale vlastně ne snad. Určitě. Když už se některé fotky líbily i Monice natolik, že mi svolila dát je do mojí internetové fotogalerie, tak určitě. A Monika pak taky ještě vyfotí mne a musím říct, že se jí taky některé moje fotografie dost dobře povedly. Za to, jak já na fotkách vypadám, za to Monča přece nemůže. Ani trošku.

Líba odchází do sprchy jako první. Alena, Monika a já lezeme z vody současně. Zatímco ony si balí svoje deky, já stojím a suším se ve stínu pod terasou restaurace. Na slunci to praží hodně. Slunce nám teď stojí téměř kolmo na hlavou a já začínám cítit mírně spálená záda. A to jenom z vody! Na sluníčko jsem si tu narozdíl od ostatních nelehl ani na vteřinku!

Těch úžasných barev zdejšího oceánu se nějak nemůžu nabažit

Pomalu pod přístřeškem terasy osychám a s úžasem a naposled se dívám na moře a všechny ty jeho neuvěřitelné barvy, všechny ty odstíny modré, od světlé azurové až po hlubokou temnou modř. A nedá mi to. Jdu se s mořem rozloučit ještě jednou. Alespoň na chviličku. Hup tam!

Tenhle Němec byl docela upovídaný a byl by se se mnou vybavoval ještě dlouho. Jenže já už musím jít do sprchy a připravit se na cestu. No a po sprše máme ještě taky na programu restauraci, abychom se před odjezdem najedli. Líba s Monikou se svorně rozdělí o pizzu

Po posledním obědě

a já si zopakuju předvčerejší večeři. Pepřový stejk mi chutnal i předevčírem a dnes je ještě o poznání lepší. Mám taky o dost větší kus masa a dali mi k tomu i hrst výborné teplé zeleniny, kterou předevčírem docela vynechali.

<<  Cesta z Nungwi na letiště  >>

Naše pětičlenná zanzibarská skupinka

Už nefotím, ale obrázky z cesty by byly stejné, jako když jsme před třemi dny jeli na sever ostrova Unguja poprvé

<<  Zanzibarské mezinárodní letiště  >>

<<  Nervozita a honička v Nairobi  >>

Pepovi patří dík i za jeho skvělé kuchaření

<<  Sedmý den, čtvrtek 2. února  >>
<<  Návrat do Vídně  >>

<<  Autobusy domů  >>

Tak Alčo díky za tvou společnost a ahoj!

<<  Co poté doma  >>

Připomínka úžasné modři zanzibarského moře došla Líbě domů i v podobě pohlednice

<<  Nepatrný závěrečník  >>

Zanzibar byl docela jiný, než zelená Malawi a divočina v Zambii