Rozloučení s Phnom Penhem se tedy odbylo v příjemné restauraci, dali jsme tu sbohem všem zdejším gekončíkům i mladému a příjemnému personálu, který nás tu po dva večery obsluhoval. Kohosi pak napadlo, že těch asi padesát metrů z hospody do hotelu naproti přes ulici se můžeme svézt drožkou. Prý jsme tady ještě ničím takovým nejeli. A tak i místní drožkáři na nás nakonec ještě vydělali dolar za otočení drožky a ani ne minutovou jízdu. Svezlo se nás víc. Přímo před vchodem do našeho hotelu jsme pak z drožky vystoupili jako velcí páni. Recese? Frajeřina? Asi trochu obojí.

Druhý den jsme pak nasedli do dvou pronajatých mikrobusů, a vydali se na cestu napříč skoro celou Kambodžou, přestože původní záměr byl jiný. O tom už jsem ale psal. Psal jsem i o našem pobytu na thajském ostrově Koh Chang. A psal jsem i tom, že jsme strávili ještě jednu noc v Bangkoku před odletem do Barmy. Psal jsem už asi o všem, protože mě napadá, že už mě nic dalšího nenapadá.

S těmi, co s námi do Barmy už neletěli, i s průvodcem Pepou, jsme se pak rozloučili po našem příjezdu do Bangkoku. Zajeli jsme s nimi přímo k letišti. Oni zanedlouho odlétali domů do Evropy. Nás ostatní si tu převzal průvodce Lukáš, který si nechal od Pepy vylíčit, co že jsme to za bandu. Po ještě jedné noci strávené v našem známém bangkokském hotelu Villa Cha-Cha s námi pak Lukáš na druhý den vyrazil do pro nás tehdy hodně tajuplné, záhadné a neznámé Barmy, po lenošení na Koh Changu námi napjatě očekávané. Cesta Thajskem a Kambodžou nám právě končí, něco jiného nám zase začíná. O tom ale už vypráví jiný můj cestopis "Země chudá i plná zlata", který jsem spáchal ještě dřív, než tenhle.

Když tak se po cestě Thajskem a Kambodžou ohlédnu, musím říct, že do Kambodži bych se docela rád ještě vrátil. Naprosto úžasné chrámy angkorské oblasti bych určitě mohl vidět znovu. Jednak jich tu zbylo dost a dost, které jsem ani koutkem oka nezahlédl, a některé, ba vlastně většinu z těch, co jsem na vlastní oči spatřil, bych klidně mohl navštívit ještě jednou. Pokud tedy zrovna nebudu mít chuť cestovat po světě zase někde úplně jinde a vidět něco docela jiného. A to mi zatím připadá pravděpodobnější. Ale kdo ví...

A úplně nakonec bych ještě moc rád poděkoval našemu průvodci Pepovi za jeho skvělé a nedostižné průvodcování v Thajsku i Kambodži. A zvláště pak za jeho dobrou náladu, kterou kolem sebe šířil, a kterou nás většinou dokázal patřičně infikovat. Takže díky, Pepo!