V době naší návštěvy Bangkoku drželi Thajci smutek, pohřbívali královu blízkou příbuznou. To tady v Thajsku trvá několik týdnů, ne-li přímo měsíců. Po tuto dobu je každý zemřelý člen královské rodiny vystaven v Královském paláci, kam se s ním chodí nekonečné zástupy Thajců rozloučit. Díky tomu byla pro nás část Královského paláce uzavřena. Z úředních budov byl přístupný jen trůnní sál, kde jsou oficiálně přijímány státní návštěvy. Thajci stály v dlouhatánské frontě za hlavní branou paláce, aby se mohli jít se zesnulou rozloučit. Mnoho chrámů a státních budov bylo potaženo smutečním bílým suknem. A to v celém hlavním městě Thajska, zejména však v blízkém okolí Královského paláce. Bylo to zvláštní. Bílá barva nemá pro nás není symbolem smutku.

Bangkokský Královský palác byl také prvním místem, které jsme v Bangkoku navštívili, nepočítám-li návštěvu Čínské čtvrti hned první večer po příletu. Komplex obehnaný téměř dvoukilometrovou zdí čítá více než stovku budov a dalších staveb. Je sem nepřípustný vstup v kraťasech nebo s obnaženými rameny. Obuv musí zakrývat paty, tedy žádné pantofle nebo něco takového. Splnění těchto podmínek je u vstupu přísně kontrolováno, snad nepřísněji, co se celé naší cesty po Asii týče. Na to doplatila Líba, přestože jsem ji hned ráno varoval, že tahle holá ramena jí neprojdou. Nedala na mě a tak ji hned u vchodu zastavili a musela si zajít vypůjčit vhodný oděv. Vyfasovala jakousi tyrkysově modrou košili, a musím říct, že v ní Líba vypadala dost kysele. V Královském paláci, kde se stálá fronta i k turistickým pokladnám, je k vidění ledacos zajímavého. Taky proto jeho návštěvu nevynechá snad žádný turista, který se v Bangkoku ocitne. Areál paláce slouží nejen jako královská rezidence, ale používá se rovněž jako sídlo některých státních úřadů.

Především je však bangkokský Královský palác významným chrámovým souborem, jemuž dominuje Chrám Smaragdového Buddhy uchovávající asi sedmdesáticentimetrovou sošku, velmi to ceněnou posvátnou relikvii. Tohohle Smaragdového Buddhu, nejvyhledávanější a nejposvátnější zpodobnění Buddhy v celém Thajsku, může oblékat jen samotný král. Buddha je převlékán podle ročního období a vystřídá tak během roku celkem tři oděvy. Letní, zimní a pro období dešťů. My jsme ho aktuálně viděli v zimním oblečení, prý ho už ale nebude mít dlouho. Za zmínku určitě ještě stojí, že tahle soška Smaragdového Buddhy není ze smaragdu, jak by snad napovídal její název, ale ze zeleného jadeitu. Některé prameny ale uvádějí jiný kámen: nefrit. Tak nevím. Já to nepoznám, neboť v nerostech se nevyznám. Šutrologie nikdy nebyla, a asi nikdy ani nebude, moje silná stránka. Jen jsem někde našel, že tyhle kameny se obecně hodně pletou, někteří je dokonce chybně považují za shodný nerost. K tomu jistě přispívá i to, že angličtina má pro oba nerosty jedno shodné slovíčko. A čínština prý taky.

V bangkokském Královském paláci najdete mnoho všelijakých mytických buddhistických staveb i bytostí, jako třeba ptačího vládce Garudu, či hadího krále Nágu. A samozřejmě i jeho rozkročenou opičí výsost Hanumana, který mi byl ze všech nejsympatičtější. Asi proto, že se nejvíce podobá lidem. Jedna z teras paláce je pak kolem dokola jednou velikou galerií, kde by se dala celé hodiny studovat a prohlížet thajská verze eposu Rámajána. V téhle bohatě zlatem zdobené malbě se vyskytoval bezpočet všelijakých vyobrazení všemožných postav a bohů buddhistického i předchozího hinduistického náboženství. Tady nám ještě zcela unikl hinduistický bůh Ganéša se sloní hlavou a čtyřmi pažemi, kterého jsme si později večer zakoupili na ulici blízko našeho hotelu krásně barevně vyvedeného na srolované umělé látce. Když nám ho okolojdoucí pouliční prodavač nabízel, hned jsme si ho představili, jak se bude vyjímat u nás doma na chodbě. Jak jsem se později dozvěděl, takový obraz v sobě nese neskutečně složitou symboliku. Jeden kel, sloní hlava, veliké uši, každá jeho ruka držící něco jiného, zakřivený chobot, každá noha složená jinak, to vše má nějaký svůj význam, každá taková maličkost něco symbolizuje, a představuje nějakou Ganéšovu vlastnost. Například čtyři paže představují symboly ega, svědomí, mysli a intelektu. Veliké uši zase odkazují na moudrost a schopnost naslouchat potřebným. A tak dále a tak dále...

Tady v Thajsku, v bangkokském Královském paláci, jsem také poprvé mohl vidět slavný Angkor Wat, kvůli kterému především se tahle cesta uskutečnila. Byl to však jenom model, i když ne nějak úplně maličký. Vznikl prý v době, kdy Kambodža byla pod thajskou nadvládou. Někde se tvrdí, že už tehdy byl Angkor Wat ztracen v džungli a nikdo o jeho současné poloze a podobě nic nevěděl. No nevím, ale taková podobnost jen těžko může být nějaká náhodná.

Kromě Královského paláce jsme v Bangkoku navštívili ještě několik dalších chrámů. Prvním z nich byl Wat Pho, nacházející se hned v sousedství Královského paláce. Je více známý pod názvem Chrám Ležícího Buddhy. Jedná se ale spíše o velice rozhlehlý klášter, který zabírá přibližně polovinu plochy Královského paláce. Ležící Buddha je pozlacený a socha je dlouhá necelých padesát metrů. Ta délka vám připadá snad ještě větší, pokud hledíte od jednoho konce Buddhy směrem k druhému. To je opravdu úctyhodná velikost, když se jedná o sochu. Ležící Buddha je těsně sevřený mezi stěnami do malého prostoru jinak velkého chrámu, který ale není o moc větší, než Buddha samotný. A tak daleko zajímavější, než Ležící, zvláštní snad právě jenom tou svou velikostí, mi připadaly právě klášterní prostory okolo Ležícího Buddhy. V areálu kláštera jsme viděli mnohé jiné překrásné stavby a pavilóny, nádherně barevné různě vysoké stúpy, jichž je tu snad skoro stovka. Nebo jsme také viděli celou galerii za sklem sedících zlacených či zlatých Buddhů, a ještě mnoho dalších soch, nádvoří, chrámů, paláců i dalších budov a staveb.

Aby těch chrámů nebylo málo, následoval Chrám ranních červánků, známý též jako Chrám svítání, thajským názvem Wat Arun. Leží také v sousedství Královského paláce, tam, kam dopadají první ranní sluneční paprsky. Ale musíte se k němu dostat přes řeku, v našem případě přes větrem dost rozbouřenou řeku. Nevelká lodice, do které jsme se museli naskládat, se s námi cestou všelijak kymácela. Ale ten kousek přes řeku na druhou stranu se to dalo vydržet. Prošli jsme pomalu chrámem a obdivovali zde barevné keramické či snad porcelánové mozaiky, jimiž je hlavní velká stúpa obložena odzdola až nahoru. A nejen ta. Podobně jsou na tom čtyři menší věže po stranách i další části celého chrámu. Údajně to mají být střepy čínského porcelánu, který sem dopravily čínské lodě používající je jako zátěž. Nakonec jsme vystoupali nahoru na stúpu na terasy podpírané podivnými démony s hrozivě vyhlížejícími a nelidsky rozšklebenými obličeji. Na první pohled byli všichni stejní, ale na ten druhý už ne. Každý z nich byl nějak jinak oblečen, jeho oděv měl jiné zdobení, které se lišilo od všech ostatních. Poprvé jsme se tu také setkali s neuvěřitelně strmými schody vedoucími nahoru na chrámovou stúpu. V tu chvíli to pro nás bylo velice překvapující a nečekané, ale později jsme se v Kambodži i v Barmě s podobně strmými schodišti setkali ještě mnohokrát. Musíte si na nich dávat hodně velký pozor, protože pád z takhle strmého schodiště by mohl být to poslední, co tu člověk zažije. Seshora, z horní terasy chrámu Wat Arun, byl výborný výhled nejen na řeku Chao Phraya, ale i na velkou část Bangkoku. Za řekou a několika nevysokými pobřežními budovami lze odtud zahlédnout střechy Královského paláce. V dálce na špinavě zamlženém obzoru se tyčily skleněné výškové budovy moderního Bangkoku, které odtud vypadaly jako malé poskládané krabičky nějaké stavebnice.

Z chrámu Wat Saket na Zlaté Hoře byl také překrásný výhled po okolní čtvrti i na bangkokské mrakodrapy v pozadí. Zlatá Hora není přirozený kopec. Je to umělá hora vzniklá snad sesuvem jakési starší stúpy postavené na nepevných základech. Nahoru vede něco málo přes tři sta schodů. Po jednom schodišti lze jít nahoru, po druhém se můžete zase dostat dolů. Kromě výhledu je nahoře uprostřed chrámu možno vidět centrální svatyni s jakousi zlatou sochou, podobající se trochu stúpě.

Několik dalších chrámů jsme pak viděli za jízdy, ať už po bangokských ulicích, nebo po kanálech kolem řeky Chao Phraya, po kterých jsme absolvovali asi hodinovou a rozhodně zajímavou projížďku. Ale nikde jinde jsme se už nezastavovali.