Do téhle uličky v centru Bangkoku, vlastně spíše ulice, nepříliš daleko od našeho hotelu Villa Cha-Cha, jsme se podívali vícekrát. Poprvé odpoledne na začátku naší cesty po příletu do Bangkoku, podruhé večer před odletem do Barmy, a potřetí na úplném konci po příletu z Barmy, kdy jsme měli ještě několik hodin času před odletem do Evropy. Možná, že ty tři postupné návštěvy téhle ulice zapřičinily to, jak se můj pohled na "bláznivou" ulici postupně měnil.

Ulice se thajsky jmenuje Khao San a bláznivá jsme ji začali říkat proto, že i jen pouhá procházka po ní je opravdový zážitek, zejména pro toho, kdo sem přijede poprvé. Atmosféra a živočišnost téhle prapodivně praštěné směsice všeho možného, co lze v téhle ulici najít, vás prostě dostane. A kdykoli budete nablízku, pocítíte silné nutkání skočit do jejích osidel třeba i po hlavě. Bangkokské paláce a chrámy vám stačí vidět jednou, ale sem se budete chtít vracet znovu a znovu. Je to ale zcela normální, neodvratné, a nemáte šanci s tím něco udělat. I když posléze dojdete k tomu, že to celé hraničí až se zvrhlostí. Past vymyšlená a stvořená přesně pro bílé turisty, jejichž tužbám, choutkám a potřebám, byť jakkoli podivným a zvráceným, je tu podřízeno absolutně všechno. A divíte se, hodně se divíte, a čím dál víc se divíte, že je něco takového vůbec možné.

Ke Khao San musíte připočítat i pár sousedních ulic, uliček a pasáží, ve kterých najdete i to, co si snad ani nedokážete představit. Ulici lemuje množství reklam překážejících jedna druhé, i krámků a stánků narvaných rozličným zbožím vytaženým až na chodník, leckdy až do vozovky. Za nimi a taky nad nimi je množství cestovních kanceláří, směnáren, i rádoby salónů. Ať už kadeřnické, masážní, tetovací nebo erotické, jsou většinou porůznu poschovávané ve všelijakých zákoutích průchodů nebo pasáží. Stejně, jako celá řada různých hospod, klubů a barů, jejichž přeřvaná, většinou dokonale vlezlá a mně odporná hudba se vám tlačí do uší z deseti míst najednou. Po ulici proudí nekonečné davy turistů, i pouličních prodavačů s vozíky, kteří hbitě zmizí v nejbližším průjezdu, jakmile kolem projíždí policejní hlídka. Prodávat na vozovce se tu nesmí! Jakmile ovšem policisté projedou a zmizí za nejbližším rohem, okolní pasáže a průjezdy se opět rozevřou a vyvrhnou svoje prodavače s vozíky a stolky zase zpět. Takže za dvě minuty je všechno zase zpátky přesně tak, jak to bylo předtím. Lidí je tu tolik, že se ani nedá moc fotit. Leda snad, kdybyste si chtěli udělat sbírku okolo procházejících triček nebo rozmazaných hlav.

Sem tam se mezi proudící turisty zamotá nějaká podivně teplákově krojovaná Thajka neurčitelného věku, prý z nějakých horských kmenů odkudsi ze severu. Ta vám hned za hlavou zakuňká na jakousi dutou dřevěnou žábu, kterou přetáhne po hřbetě kouskem dřívka. A přestože to podivné kuňkání slyšíte ze všech stran, když se z ničeho nic ozve mnohem hlasitěji za vaší hlavou, docela se vyděsíte. A to i přesto, že vaše svědomí je panensky čisté. Od té Thajky si kuňkavou žábu můžete koupit za pár drobných a doma s tím pak strašit třeba sousedy za plotem.

Ulice Khao San, jak jsem následně doma zjistil, má i svou vlastní internetovou stránku. Když jsem se na ní podíval, největší písmena na ní anglicky hlásala: Potřebuješ něco? Zavolej na Khao San Road!. A následují telefonní čísla a vlaječky pro přepnutí do několika jazyků, kterými se na na nich můžete domluvit. Myslím, že téhle reklamě, když lze zavolat na Khao San, cokoli potřebujete, můžete klidně věřit. Nepochyboval bych, že tady vaše přání dokážou splnit, ať je jakékoli.

Na téhle ulici máte fakt pocit, že tu seženete všechno. Všechno, na co si dokážete vzpomenout, i všechno, co by vás nenapadlo snad ani ve snu. A čím déle tu jste, tím víc se váš pocit mění v jistotu. Především tu seženete lákavý šunt všeho druhu. "Kvalitní značkové" oděvy, boty, hodinky, šperky, kabelky, prošpikované tu a tam i butiky místních umělců, všechno to lze koupit za pár šupů, stejně jako evidentně padělaná CD i DVD, taky téměř jakákoli si vymyslíte. A samozřejmě tu můžete koupit i různé suvenýry, korálky, sošky, obrázky, a spoustu dalšího zboží, které si normálně člověk ani nedovede představit, a u něhož upřímně žasnete, že se vůbec něco takového dá vymyslet a prodávat.

Musíte ovšem počítat s tím, že cokoli tu koupíte, je nepravé a falešné jako třináctikoruna. V napodobování a padělání značkového i neznačkového čehokoli jsou, jak se zdá, Thajci naprostí mistři. Na ulici Khao San se můžete potkat i s hlavními veliteli těchto falzifikátorů, s jejich vrchními padělatelskou elitou. A každý z nich je zřejmě mistrem nad mistry. Takového krále padělatelů poznáte snadno. Ten na rozdíl od ostatních na svém malém stolečku nic nápadného nenabízí. Je ovšem schopen za pár hodin vyrobit různé průkazy a legitimace, Stačí mu k tomu, abyste si dodali potřebné fotografie. A zítra, v jednodušších případech i za několik hodin, už můžete žasnout nad dokonalostí příslušného padělku. Hodně populární tu jsou různé novinářské průkazy umožňující jejich nositelům vstup tam, kam by se jinak nedostali, nebo studentské průkazy ISIC, jimiž se tady někteří jedinci vybavují i na několik let dopředu. Na nějakých pár stokorun vás to sice přijde, ale na různých slevách se to asi může vyplatit, i když je to zřejmě poněkud ilegální. Tady v Asii ovšem nikde žádnou slevu jako studentík nedostanete. Tady vám na ISIC nikdo nesleví ani "ň", neboť dobře vědí, jak snadné je tu tyhle průkazky získat. Na průkazku si pak můžete vymyslet absolutně všechno. Určit si můžete rok platnosti a studia, samozřejmě i falešné nebo vaše pravé jméno, a můžete být studentem jakékoli školy. Třeba Michiganské univerzity nebo Moskevského tělovýchovného institutu. A pokud máte fotky třeba i svých kolegů, můžete jim tu nechat vyrobit takové průkazy třeba pro celou fabriku.

Pokud ovšem mistra padělků požádáte o katalog, zjistíte, že můžete mít, samozřejmě za příslušně vyšší obnos, i spoustu dalších průkazů. Amerických, evropských i z dalších částí světa. Když tím zalistujete, už vás ani nepřekvapí, že tu najdete českou občanku, český řidičák, pilotní průkaz a podobně. Krom toho se můžete stát policistou kdekoli v Evropě, a samozřejmě taky řidičem, pilotem, občanem, nebo příslušníkem kdejakého klubu či spolku. Výběr je opravdu nepředstavitelný. A z celého světa. Tyhle průkazy už v mnoha případech jsou ilegální hodně. Já jsem tu nic takového neřešil, žádnou průkazku jsem si tu vyrábět nenechal. Jako student už pravděpodobně několik let nevypadám, mezi novináře, které nějak nemusím, se plést nechci. Jako policistu by mě přizabil první zločinec, kterému bych se připletl do cesty, jako řidič bych se zabil sám na prvním rohu, protože řidič nejsem. A jako pilot bych se zabil taky sám, a to pravděpodobně katapultáží spáchanou omylem ještě na zemi. Jediné, co mě jakožto fanouška Akt X lákalo, že bych si nechal sobě a Líbě vyrobit průkazky FBI s našimi fotografiemi na jména Fox Mulder a Dana Scully. To by byla paráda! To by přece ilegální být nemohlo, nebo ano? Jenže poprvé na Khao San jsme ještě nevěděli, jestli nebudeme naše fotografie, které jsme sebou měli, potřebovat v Kambodži na vízum a na vstupenku do angkorských chrámů, a při dalších návštěvách ulice Khao San už zase nebylo dost času. Takovéhle suvenýry by se mi opravdu líbily. A to i přesto, že jeden průkaz FBI by přišel na víc než tisícovku, i přesto, že Líba by ji raději utratila o kus dál za nějakou sukýnku, halenku, či nějaký podobný hadřík.

Co se nákupu hadříků v ulici Khao San týče, nevyberete-li si přímo v nějakém stánku či krámku, můžete si tu nechat i něco ušít. Místní krejčíci jsou vám taktéž k dispozici. Netrvá jim to ani moc dlouho. Líbě se málem stalo, že si tu něco nechala spíchnout, nicméně ty dvě hodinky do našeho odjezdu byly i pro tohohle hbitého krejčíka přece jenom trochu málo. Stálo by to taky jen zlomek ceny, co doma, možná proto, že jak se zdálo, tihle krejčí nebyli Thajci. Všichni byli Indové. Určitě alespoň ten, co my jsme se s nim domlouvali, ale i ti ostatní mu byli podobní, jako by to byli jeho bráchové.

Ani o občerstvení není na ulici Khao San nouze. Stánkařů nabízejících něco takového je tu bezpočet. Můžete si dát prakticky cokoliv. Zmrzlinu, grilované masové jehly, pražené nudle, rozličnou zeleninu, všechny možné druhy ovoce, sladké placky, zeleninové a masové rolky, všelijaké cukrovinky, i jakési klobásky. Na co máte chuť. Takže ani při delší procházce ulicí Khao San nikdo hlady trpět nemusí.

Večer s blížící se tmou ryk ulice Khao San nabývá na intenzitě, ulice ožívá stále větším hlukem a ruchem, což nás už tolik neláká. Začíná to vypadat, že za chvíli tu k divoce nalakovaným nehtům, k náušnici do nosu, dredům okolo celé hlavy či potetovanému čemukoli, přibudou za chvíli ještě děvky, drogy, bandy ožralých výrostků, i vzájemně do sebe zamotané páry hledající nejbližší špinavé zákoutí pro ukojení svého chtíče. A hlavně poteče ještě spousta chlastu, který leckterým nadrženým a opilým mladíkům způsobí to, že skutečné pohlaví ladyboye, navoněného thajského chlapečka upraveného jako překrásná slečinka a hezčího než všechny holky, které za celý den viděl, rozpoznají až někde na hotelu. A dost možná, že ani tam ne. A tak už raději ulici Khao San opusťme.