V Campeche, kde už jsme na yucatánském poloostrově, se ubytováváme v hotelu America, ani ne pět minut pěší chůze od náměstí. Bydlíme až nahoře v třípatrové budově, postavené dokola kolem jakéhosi dvorku. Arkádové oblouky v dolních patrech dotváří atmosféru hotelu, že si tu připadáte tak trochu jako na zámku. Tento dojem jen lehce kazí několik plátěných slunečníků dole uprostřed dvorka. Pod nimi nebo i mimo ně však může člověk usednout ke kávě či jinému občerstvení. Na to my ale teď nemáme čas. V rychlém sledu následuje sprcha, přestrojit něco čistého na sebe, a pak hned hajdy do města, než zapadne sluníčko. Blíží se pátá hodina a už dlouho svítit nebude. A potmě už bych si toho mnoho nevyfotil.

Centrum Campeche, zhruba šestiúhelníkového tvaru, jsou kolmé uličky uvnitř zbytků historického opevnění, které bylo postaveno kolem druhé poloviny 17. století. Postavili ho Španělé na obranu před piráty, kteří tehdejší rychle rostoucí a bohatnoucí přístav čím dál více terorizovali. Napadali nejen lodě vezoucí zlato, stříbro a vzácná dřeva, ale přepadli několikrát i samotné město. Obyvatele okradli, mnoho jich povraždili, ženy znásilnili, domy vyloupili, a zajatce prodávali do otroctví. Po dva měsíce pak ještě dokázali plenit i okolní statky a vesnice, a nakonec město Campeche ještě vypálili. Trpělivost měšťanů a královských úředníků přetekla a Španělé začali stavět na obranu města mohutné opevnění. Kromě přes tři metry silných zdí se na okrajích Campeche objevilo i několik pevností. Město se tak stalo téměř nedobytné. A to také i díky tomu, že městské hradby zasahovaly až do moře, a chránily tím i přístav a v něm kotvící lodě. Pirátům tak nezbylo, než se znovu soustředit na přepadávání lodí na volném moři.

Nicméně Campeche od těch dob platí za pirátské město. S pirátskou tematikou se tu setkáte na každém kroku. Nejen v nesčetných prodejnách suvenýrů, ale i v různých restauracích, domech, průchodech, i kolem zbytků zdí a bran původního opevnění. Někdy třeba jen tak nahlédnete otevřeným oknem dovnitř do místnosti, a vyděsí vás figurína piráta s páskou přes oko, jak na vás míří bambitkou a hlídá nějakou truhlici s pokladem, nebo mává černou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty.

Čím však pirátské Campeche zaujme turistu na první pohled? Myslím, že především svými pestrobarevnými domy. Jejich fasády se barevně překřikují jedna přes druhou, jedna chce být barevnější, než druhá. Právě kvůli zachovalé části městského opevnění a především kvůli těmhle barevným uličkám, kterými teď procházíme sem a tam až do západu slunce, je celé Campeche zařazeno na seznam kulturních památek UNESCO. Nejprve rychle projdeme malé kolečko kolem městského centra s Ivčou, aby nám v krátkosti ukázala, kde co je. Pak už sami procházíme městem. Najdeme si nejproslulejší 59. ulici, vedoucí od Mořské brány k Zemské. To jsou opravdové historické brány v původním městském opevnění a asi netřeba komentovat, proč se jmenují tak, jak se jmenují. Všichni turisté a zřejmě i domácí obyvatelstvo jsou nejspíš zatím někde na pobřeží, za Mořskou bránou, kde se od pěti hodin odehrává karneval s velkým karnevalovým průvodem. Nechtělo se nám do té tlačenice kolem průvodu, a protože zezadu bychom stejně asi moc neviděli, raději se projdeme po téměř liduprázdném Campeche. Uličky jsou opravdu jako po vymření. Všude stojí jen spousta zaparkovaných aut a brání tak fotografům zaznamenat barevnou krásu ulic a uliček bez rušivých prvků moderních automobilů. U Zemské brány vidíme několik kanónů a nevelkou maketu pirátské lodi. Patří k nevelké scéně, na které se večer bude odehrávat pirátská divadelní, světelná a ohňostrojná šou. Příběh o tom, jak karibští piráti přepadli město Campeche.

Od Zemské brány pak jdeme jinými uličkami zpět směrem k hlavnímu náměstí. Navštívíme i pár krámků. Prodávají tu panamáky, pověstné klobouky, i takové typické mexické halenky. A samozřejmě i další oblečení. Líba pochopitelně musí uskutečnit nějaký nákup. V jednom z krámků se jí zalíbily tříčtvrteční kalhoty, a nic jí nezabrání, abychom nebyli zase o pár pesos chudší. Na náměstí už docházíme téměř za soumraku. V sedm večer tady máme sraz na společnou večeři. Přímo před krásně nasvícenou katedrálou, do které se nakrátko stihneme podívat dovnitř. Katedrála s dvěma vysokými štíhlými věžemi pochází ze 16. století a je tedy stejně stará, jako samotné město. Nasvícené dlouhé arkády v průčelí domů na jižní straně náměstí mi připomínají podobný ráz hlavního náměstí v peruánské Arequipě. Stejně jako v Arequipě je i tady uprostřed náměstí krásný park. Projdeme-li skrze něj, na druhé straně rozlehlého náměstí narazíme na další velký patrový dům s arkádami obdobného stylu. Je to zdejší městská knihovna.

Společná večeře je výborná, nutno zdejší kuchyni pochválit. Máme s Líbou oba hovězí steak. Umějí je tu dobře, byť jsou i tentokrát nakrájené po vláknech. Moje "Lomo Ranchero" má tři čtyři plátky masa pokladené mexickou omáčkou se spoustou rajčat a cibule. Jak já rajčata zrovna moc nemusím, tak tohle je vážně skvělé. A snad poprvé je jakž takž s jídlem spokojená i Líba. Jakž takž proto, že ona nikdy u masa tak nemlaská blahem, jako já. Po večeři se ještě domlouváme s dalšími, že zajdeme na nějaký drink na nábřeží za Mořskou branou. Půjde s námi i Ivča s Armandem.

Armando nám najde hotel s restaurací na terase, odkud je možné pozorovat stále ještě proudící karnevalový průvod a nezbytné okolní karnevalové veselí. Přemýšlíme chvíli, co si dáme k pití, a posléze si vybereme daiquiri. Je to drink připravovaný z rumu, tak co jiného si dát ve městě pirátů? Z hotelové terasy teď můžeme sledovat karneval hýření barev, tvarů, kostýmů, masek, nazdobených aut, snědých Mexičanů i krásných Mexičanek, a naslouchat halasným zvukům jejich nevázaného veselí. Ve výhledu nám tu brání jeden stůl, z jehož osazenstva nad jiné vyniká nepřehlédnutelná statná Mexičanka. Průvodkyně Ivča tvrdí, že právě ona je typický idol mexické krásy. Ale mně se zdá, že zrovna tenhle idol je poněkud přehnaný. A to ve všech směrech. Má husté vlasy slámové barvy a je tvarů natolik oblých, že hrozí každou chvíli prasknout a vytéci. Mexičanka tu sedí se svou sotva čtvrtinovou kámoškou, o které se ale stále ještě nedá říci, že by byla zrovna hubená. Obě dámy tu sedí v doprovodu dvou statných černochů, jací v těchto končinách moc vidět nejsou. Mohutná ramena těchhle dvou dosahují impozantní šíře. Při pohledu na ně a na jejich svalnaté ruce se neodvažuji vytáhnout fotoaparát, i když ho mám sebou. Myslím, že kdyby mi jeden z těch černochů plácl pohlavek, asi by mi hlava uletěla až kdovíkam pod mayskou pyramidu. Dámy i jejich černí přátelé si nás ale nevšímají. Vesele popíjí a baví se. Vlní se přitom v rytmu mexické salsy, lambády i samby, a přelévají se ze strany na stranu, sem a tam. Pikantnosti celému výjevu dodává fakt, že ta kyprá dáma představuje karnevalového zajíčka, což jednoznačně dokazují růžová chlupatá ouška vpletená do jejích světlých vlasů. Druhá dáma je šedá dlouhouchá vlčice, a je taky fascinující. Člověk neví, jestli má víc sledovat tuhle čtveřici zabírající dobré tři čtvrtiny našeho výhledu, nebo zda se má s nimi vlnit do rytmu, aby občas průzorem mezi jejich těly zahlédl alespoň něco z karnevalového průvodu.

Blíží se ale desátá večer. Moje zraky už ta neobvykle rozměrná čtveřice poněkud unavila, stejně jako neutuchající karnevalový rej unavuje moje uši. Není tedy divu, že se mi oči začínají pomalu ale jistě klížit. Uši nejspíš taky. Zvlášť když už dopíjíme naše druhé daiquiri. Je nejvyšší čas, abychom se už odebrali ke spánku. Karneval v Campeche ovšem ještě zdaleka nekončí. Po celé dlouhé ulici dodaleka je vidět přicházející průvod, jehož konec je stále až kdovíkde v nedohlednu. Prapory, balónky a fangle se nad průvodem zvedají, kam až oko přes ty veselící se davy dohlédne. Tady v Campeche bude jistě trvat karnevalová radost až do rána. Mexičané se umějí veselit a oslavovat nadoraz. Já z toho všeho na hotelu téměř okamžitě usínám, snad ještě s jednou nohou na zemi.