Autobus nás veze zčásti stále ještě po okraji Mexico City do Teotihuacánu. Předtím ním ale ještě následuje oběd. Dáváme si kuřecí vývar s velkými kousky masa. Kromě masa v něm ale už nic dalšího není, je to opravdu jen vývar. Jako hlavní chod je specialita doporučená Ivčou, kterou jsme si objednali všichni. Je to celé kuře vždy pro čtyři u jednoho stolu. Kuře je vcelku pečené v listu agáve, přičemž šťávu a chuť pokrmu dodávají kousky kaktusu opuncie. Zajímavé, zajímavě připravené, a opravdu moc dobré. Stejně mi to ale všechno připadá, jako bych polykal ten kaktus chlupatý a ostnatý. Jícen mě při polykání pořád bolí, od rána čím dál víc, a bohužel bolí, i když jenom piju. Co to jenom můžu mít? Při odchodu se ještě vedle restaurace můžeme podívat, jak tu dělají pravé mexické tortily, malé kukuřičné, a někdy pšeničné, placky.

Ale nebudeme na ně koukat dlouho, už nás čeká Teotihuacán původní metropole staré mexické civilizace, jejíž kultura se zrodila krátce před začátkem našeho letopočtu, a asi po sedmi stoletích zase bez zjevného důvodu zaniká. Možná a zčásti to může mít na svědomí vpád kočovných válečníků Toltéků. Považuje se totiž za hodně pravděpodobné, že Teotihuacán byl přepaden a zničen válečným tažením. Ale kdo ví. O lidech Teotihuacánu toho dnes víme poměrně málo. Přes svůj značný pokrok ve svém kulturním rozvoji a stavitelství se nedopracovali k nějakému významějšímu používání písma. Několik zachovalých primitivních hieroglyfů z Teotihuacánu, které by mohly znamenat jména osob či míst, se prozatím vůbec nepodařilo ani v náznaku rozluštit. Neznáme tedy, odkud tito lidé přišli, jakého byli etnika, nevíme, jakým mluvili jazykem, a dokonce se nepodařilo zjistit ani jejich původní název. Jméno Teotihuacán dali téhle lokalitě Aztékové a znamená asi něco jako "Místo, kde se lidé stávají bohy". Stejně tak z aztéčtiny pocházejí i názvy jednotlivých míst a chrámů Teotihuacánu, i když původní význam a funkce objektů byly zcela jistě odlišné. Teotihuacán, přestože jsem o něm už ledacos věděl, mě opravdu překvapuje svou velikostí a rozlehlostí celého areálu. Vždyť to původně bylo celé město, které se stalo cílem poutí z širokého okolí, které bylo postupně celé přestavěno a polorozpadlé chatrče nahradily velké cihlové či kamenné paláce. Předpokládá se, že v době největšího rozkvětu, asi mezi roky 400 a 600 našeho letopočtu, mělo město podle odhadů téměř sto tisíc obyvatel. V některých pramenech se ale píše i o dvojnásobku, ale na druhou stranu jsou i údaje hovořící o polovině tohoto počtu. Všemu lidu v Teotihuacánu v té době vládl jediný panovník a město zřejmě tehdy mělo i svou vlastní stálou armádu. Význam velkého Teotihuacánu zasahoval až daleko do mayské oblasti, daleko na Yucatán, a pravděpodobně se ve sféře jeho vlivu ocitla i mnohá velká a významná mayská města, jako třeba Tikal nebo Calakmul i další. Veškerou mayskou civilizaci to následně velmi pozvedlo, a teotihuacánská kultura tak měla pro Maye a jejich civilizační a kulturní rozvoj zřejmě obrovský vliv. Co je alespoň trochu jisté, je to, že lidé Teotihuacánu byli nepochybně nejen dobří zemědělci pěstující kukuřici, bavlník a fazole, ale také skvělí hrnčíři, malíři a tkalci, a v neposlední řadě také tvůrci překrásných mozaiek. Část obyvatel tvořili i zdatní obchodníci. Hlavními komoditami jejich obchodování bývaly kakao, bavlna, a ozdobné předměty z peří, nefritu, a dalších drahých kamenů. Když na sklonku své éry obyvatelé svůj Teotihuacán opustili, bylo město určitě vypáleno. Mohlo to být sice vlivem nějakých dobyvatelů, kteří je vyplenili a zapálili, ale je mnoho věcí, které ukazují spíše na to, že obyvatelé své město vypálili a opustili úmyslně a plánovaně. Jednou z takových zvláštností je třeba to, že vnitřní prostory některých chrámů byly vyplněny kamením. Na to muselo být jistě vynaloženo mnoho úsilí, a nějací cizí dobyvatelé by se s něčím takovým jen stěží namáhali. Kolem Teotihuacánu je prostě mnoho věcí nejasných. Kdo miluje tajemno a záhady, jako třeba já, přijde si tu své. Ať už za pádem Teotihuacánu stojí národ Toltéků, nebo jiní neznámí dobyvatelé, a nebo sami obyvatelé města, jisté je, že jako důsledek této skutečnosti následoval i úpadek zapotéckého Monte Albánu, a v celé oblasti pak začínají Toltékové novou éru zdejších dějin. Přijali však, zřejmě smísením se zmiňovanými národy, mnoho zdejších kulturních rysů, čímž se vlastně Toltékové stali víceméně přímými následovníky zanikajících národů.

Nejprve se v Teotihuacánském komplexu jdeme podívat na Quetzalcoatlův chrám, někdy také nazývaný Pyramida opeřeného hada. Chrám je opravdu spíše nevysoká pyramida ozdobená maskami opeřeného hada Quetzalcoatla a boha Tlaloca. Masky jsou výtečně zachovalé, či možná i dobře zrekonstruované. Nevím. Jak už si pamatujeme, Tlaloc je aztécké jméno boha deště, zatímco Mayové nazývali stejné božstvo Chac Mool, nebo jen krátce Chac. Abychom viděli Quetzalcoatlovu pyramidu, musíme vylézt nahoru na jinou čtyřstupňovou nezdobenou pyramidu, jakých je tu okolo rozeseto mnoho. I tady, podobně jako v Egyptě, sloužily mnohé pyramidy jako hrobky panovníků i bojovníků. Pyramida opeřeného hada není výjimkou, o čemž svědčí bohaté archeologické nálezy koster i mnoha kultovních předmětů pod pyramidou. Okolo pyramidy vidíme, že archeologické snažení tu ještě zdaleka neskončilo. Tady v Teotihuacánu je lidí, návštěvníků a turistů nepoměrně víc, než bylo v Tule. Než se proto dostanu k nějakému fotografování, chvíli to trvá. Běžím pak ještě kousek vedle na jih, abych si chrámovou Pyramidu opeřeného hada vyfotil také ze strany. Ostatní jsou už ale dávno o kus dál, jen Líba na mě celá netrpělivá čeká. Že prý neuslyší, co se povídá.

Potom se už rychle, skoro v poklusu, snažíme dohnat ostatní, kteří jdou před námi k severu po ústřední ulici, po Cestě mrtvých. To jméno jí dali Aztékové. Okolní stavby totiž považovali za hrobky, přestože cesta neměla s mrtvými ani s hrobkami nic společného. Tahle centrální ulice bývala kdysi středem města, kolem ní především se stavěly obytné budovy a paláce. Cesta mrtvých je asi 40 metrů široká třída a vede přímo proti pyramidě Měsíce, a téměř přesně je orientována severojižním směrem. Zatím je pyramida Měsíce tam kdesi v dáli přede mnou. Cesta je tu ale přerušována několika překážkami se schodištěm hned nahoru, hned zase dolů. Jak je možné, že Däniken označoval tohle místo za přistávací dráhu mimozemšťanů? Vždyť by si potloukli svá zelená tykadla o první schody, kdyby se tu pokusili s něčím přistávat! I já tu mám s těmi schody problém, a nechtěl bych se tu s kamennými schody potkat zblízka, ani když jdu pěšky. Je teď odpoledne docela vedro, sluníčko pálí, a my spěcháme, neboť průvodkyně Ivča s ostatními je pořád před námi. A tak pořád jdeme tu po schodech nahoru, a hned nato zase dolů. Když se přiblížíme ke stále se zvětšující pyramidě Slunce, jsem celý udýchaný, jako bych už kdovíjak dlouho lezl nahoru. Výstup na tu kamennou "Sluneční horu", to bude teda nářez!

Pyramida Slunce, před níž teď stojíme, se vypíná na východní straně přibližně v polovině Cesty mrtvých. Jako největší a nejvyšší stavba celého Teotihuacánu je vskutku monumentální. Pozoruju s obavami zezdola ty malé mravenečky šplhající po schodišti pyramidy nahoru nebo dolů. Je to opravdu pořádná hora. Však základna pyramidy Slunce je stejná jako základna Cheopsovy pyramidy v Egyptě, největší egyptské pyramidy. Tedy asi 220 metrů. Říkám si, že je štěstí, že dosahuje oproti ní jen poloviční výšku a začínám bojovat se schodištěm směřujícím neúprosně nahoru. Několikrát se musím zastavit, abych nabral dech. Moje funění musí být slyšet snad až na Zócalu v Mexico City. Nahoru lezu stále pomaleji. Schody vedou na další stupeň pyramidy, dál odzdola vidět není. Vidím Ivču a další na pokračujících schodech nade mnou. Ptám se, kolik je toho ještě nahoru, ale prý už nic. Oni už jsou nahoře. Tak ještě malý kousek. Líba mě fotí, jak si tu celý zpocený hezky funím. Ale i když funím, přece jen pořád pomalu pomaličku stoupám nahoru. Blížím se na pyramidě Slunce stále blíž a blíž Slunci. Zase jsem zdolal další stupeň pyramidy. A najednou je to tady. Jsem nahoře!

Pokouším se nabrat dech, i když zprvu marně Rozhlížím se okolo. Je to nádhera! Teotihuacán působí neobyčejně magickým dojmem. Jak je vůbec možné, že o kultuře, která něco takového vystavěla, skoro nic nevíme? Jak to, že po sobě nezanechali žádné písemné památky, nebo jen několik nerozluštitelných symbolů? Není divu, že dávní Aztékové považovali Teotihuacán za posvátné místo, a že si o něm mysleli, že ho postavili obři, že se tady zrodilo Slunce a Měsíc, že zkrátka Teotihuacán patří bohům. Rozměry celého města i pyramid jsou opravdu impozantní. I ta menší pyramida Měsíce odtud vypadá jako pořádná hora. Už jsem sice trochu vydýchaný, ale stejně nechápu, jak si Líba může ještě zapálit cigaretu. Já chci teď vylézt výš, až na úplný vrcholek, co nejblíže ke sluníčku, obejít vršek kolem dokola, udělat dalších pár fotek a nakonec si ještě na chvíli sednout a vychutnat si ten překrásný výhled. A výhled je ze Sluneční pyramidy opravdu báječný. Na Měsíční pyramidu, na celý Teotihuacán, i na celé údolí, v téhle chvíli zalité zlatými slunečními paprsky. Tolik jsem se na Teotihuacán těšil, a musím říct, že tohle místo mě opravdu nezklamalo!

A jak si tak klidně nahoře sedíme a rozhlížíme se, najednou, kde se vzalo, tu se vzalo, před Líbu vítr přivěje malé zelené peříčko. Tady na vrcholku Sluneční pyramidy! To nemůže být náhoda! To asi bůh Quetzalcoatl posílá Líbě nějaký pozdrav v podobě pírka z ptáka quetzala, onoho posvátného ptáka s nádherným barevným peřím, kvůli kterému byl už za Aztéků téměř vyhuben. Peříčko se nám kupodivu podaří chytit a máme skvělý suvenýr. Vůbec nepátráme po tom, jestli to pírko je opravdu z quetzala. Ani jestli není náhodou umělé či něčím nabarvené. Pro nás je to znamení a symbol mayských bohů. Tomu věříme a basta! Tohle quetzalí peříčko z pyramidy Slunce si dovezeme až domů! Teď už ale nezbývá, než jít zase dál. Proto se ovšem musíme nejprve dostat zase dolů. Ani nahoru to nebylo tak hrozné, jak jsem původně očekával a jak to zezdola vypadalo, tak dolů už to bude teprve hračka. Jen je třeba na schodech dávat pozor, aby člověk špatně nešlápl a nedopadl podobně, jako oběti indiánských rituálů, které byly po schodištích pyramid shazovány dolů.

Po dlouhé a široké Cestě mrtvých jdeme dále severním směrem. Blížíme se k pyramidě Měsíce. Zvedá se před námi do výšky a roste tím víc, čím víc se k ní blížíme. Sluníčko mezitím zašlo za mrak, jako by nesouhlasilo s tím, že jsme pyramidu Slunce opustili. Na cestě lemované bezpočtem různých staveb se krátce zastavujeme u nástěnné malby znázorňující pumu. Člověk tu užasne, když si uvědomí, že takhle podobně byl ozdobený a pomalovaný celý Teotihuacán. Jak velkolepý to musel být pohled na takové velké město v dobách jeho největší slávy!

Ale to už stojíme přímo před pyramidou Měsíce. Před námi je další výstup. Díky mému focení jsme s Líbou zase trochu pozadu. Většina našich už na nás kouká seshora. Stejně jako pyramida Slunce je i pyramida Měsíce stupňovitá a má čtvercový půdorys. Dosahuje ale výšky jen asi 42 metrů. Je tedy o nějakých 25 metrů nižší, než pyramida Slunce. Schody nahoru jsou možná o trochu horší, ale tohle mi už vůbec nepřipadá nijak vysoko. Smí se tu totiž jen do prvního patra, jen na první terasu před pyramidou, kde se podle dochovaných záznamů Aztéků tyčila jakási gigantická socha. Na samotnou pyramidu Měsíce až nahoru se už nesmí. Na posledním schodě terasy si tedy sedneme. Postupně se tu sejdeme všichni.

Sedíme, hledíme před sebe, a obáváme se, jestli předchozí sluníčko nevystřídá déšť. Od západu se zatahuje. Že by tady Měsíc přitahoval vodu podobně, jako příliv v oceánech? Při pohledu z terasy pyramidy Měsíce se přímo pod námi rozléhá veliké nádvoří. Náměstí Měsíce, jak se mu říká, v dávných dobách sloužilo k mnoha shromážděním a obřadním ceremoniím. Na náměstí pak přímo navazuje Cesta mrtvých, po které jsme sem přišli. Teprve odtud, seshora, je vidět, jak je vlastně Cesta mrtvých dlouhá. Vždyť od Quetzalcoatlovy pyramidy jsme sem k pyramidě Měsíce ušli prakticky dva kilometry! Nahoře na pyramidě strávíme asi patnáct minut. Líba ještě ke konci inhaluje svou nezbytnou dávku nikotinu. Zbývá ještě poslední pohled k pyramidě Slunce a už slézáme zase dolů.

Dole na náměstí zabočujeme doprava k obytným budovám a palácům tehdejší šlechty. Z Quetzalpapolotlova paláce vidíme jen malou část. Jen několik reliéfů a nástěnných maleb. Sloupové nádvoří s cimbuřím a další vnitřní prostory paláce i jejich zdobení vidíme jen průhledem skrze dveřní otvor, kterým se už dál do vnitřních prostor mezi budovy nesmí. Škoda. I tak je ale zřejmé, že palác sloužil jako honosná rezidence vládnoucí kasty, možná nejvyššího velekněze, a že pro zdejší architekturu byla typická kombinace dekorativní plastiky a barevné malby s převládající červení. Malby i reliéfy, které vidíme, jsou pozoruhodně zachovalé. Podobnými barevnými reliéfy byly původně pokryty všechny paláce a chrámy včetně pyramid. Uvnitř i vně. Stejně tak barevné bývaly i teotihuacánské sochy. Ještě musím říct, že Quetzalpapalotl znamená něco jako opeřený motýl. Jako mnoho jiných, je Quetzalpapalotl tajuplná mytická bytost, a jedná se tedy o palác božského motýla. Dovedete si ale představit jeho opeření?

Nějakou dobu, ne zrovna krátkou, mi trvá, než se to hrozné jméno Quetzalpapalotl naučím vyslovovat. U jeho paláce ale už nádherný a mytický Teotihuacán opouštíme. Procházíme branou ven kolem stánkařů s množstvím různých suvenýrů. Některé z nich jsou celkem hezké, většinou však jde o obvyklé pouťové cetky. Poměrně rychle pak už vycházíme na parkoviště, kde nás čeká autobus. Armando sem svůj autobus přivezl od jiné brány na jihu, kde jsme do areálu města Teotihuacánu vstupovali. Jak pozorujeme za okny vzdalující se siluetu pyramidy Slunce, úctyhodný a úchvatný Teotihuacán, největší náboženské a obřadní centrum předkolumbovského Mexika, se pro nás stává minulostí. Kdo ví, jestli se na tohle mysticky působivé místo tajuplné a neznámé kultury ještě někdy někdo z nás podívá?