Teď už definitivně opouštíme Mexico City, i když pořád ještě ne daleko. Vydáváme se severním směrem, a míříme do Tuly. Cestu z valné části prospím. Dokonce usínám i s pixlou tequilového drinku v ruce, takže jsem ji pochopitelně z části na sebe, z části na zem převrhl. Pěkně se mi v tom zaschlém cukru na podlaze potom šmatlá. I při tom zdřímnutí si ale stačím všimnout okrajových sídlišť Mexico City, jakýchsi satelitních městeček a řadových domků. Některé vypadají chudě, jiné jsou bohatší. Domky pro více majetné Mexičany jsou obehnány vysokou zdí. Bydlet v takovém oploceném sídlišti se prý považuje za velké plus. Kdo žije uvnitř, má rozhodně dobrou adresu.

Tula patří k toltéckým lokalitám a mezi nimi je jednoznačně nejvýznamější. Toltékové byli kočovný národ mocných válečníků i šikovných obchodníků. Doba jejich civilizace se umisťuje přibližně mezi roky 700 až 1250 našeho letopočtu. Pravděpodobně přišli do dnešního Mexika ze severu. Nechali se ovlivnit zanikající kulturou Teotihuacánu a mnohé tradice, zvyky a vědění z ní převzali. Je možné, že byli jednou z hlavních příčin pádu a zániku původní teotihuacánské civilizace. Právě tohle místo, Tulu, používali Toltékové jako své hlavní město. Později ho však opustili, aby následně ovládli celé území západního Mexika, od Oaxacy po Yucatán. Právě u Toltéků pravděpodobně vznikají první rituály s lidskými oběťmi. Toltékové také zřejmě jako první začali používat oltář na zádech ležícího boha deště, bouře i plodnosti Chac Moola, kam se nejspíš pokládala srdce toltéckých obětí. Pravděpodobně také u Toltéků se začínají objevovat první rituální obřady končící utopením obětí v mayských studních, v takzvaných cenotách. Vůbec se všeobecně předpokládá, že s krvavými rituály a lidskými oběťmi začali právě Toltékové. Možná že v normálních dobách stačilo položit na obětní misku Chac Moola jen trochu kukuřice nebo zlata, ale když pak nastalo velké sucho, bylo třeba pro příchod deště "nakrmit" svého boha krví. A v tom případě nejlépe lidskou. Přitom však v tehdejších dobách bylo velkou poctou stát se takovými oběťmi, kdy živá ještě tepající srdce spolu s čerstvou krví měla dodat sílu a energii bohům k seslání deště. Takže se předpokládá, že samotné oběti si vážily toho, jakým způsobem s nimi bylo zacházeno, a jak byl jejich život krutě a krvavě ukončen. Vida, co dokázal správně cílená propaganda toltéckých kněží.

Od Toltéků se později zase hodně učili Aztékové. Ti považovali Toltéky za své přímé předchůdce. Bůh Quetzalcoatl, za kterého aztécký Montezuma považoval bílého muže Cortéze, byl právě poslední toltécký panovník, jenž se podle legendy s opeřeným hadem, tedy bohem, ztotožnil. Posléze tento Quetzalcoatl odešel, možná vyhnán a vypuzen, kamsi na východ, odkud se dle jeho slibu očekával jeho návrat. Část historiků má za to, že se dostal až na Yucatán, kde založil město Chichén Itzá. A nebo se v něm alespoň usadil.

Kromě dvou míčových hřišť stojí v areálu Tuly za vidění dlouhá hadí zeď s reliéfy orlů, jaguárů a hadů požírajících lidská srdce nebo lidské kostry. Ale tím hlavním a nejznámějším místem Tuly je pyramida Jitřenky. Vystoupáme na její nevysoký vrcholek zajištěný proti erozi nezvykle bílým tvrdým betonem. Jen fajn, že jsme tu úplně sami. Proti nám stojí jen čtyři kamenní Atlanti. Tihle nosiči nebeské klenby představují pravděpodobně toltécké válečníky, a původně šlo o sloupy podpírající chrámovou střechu. Jeden ze zdejších Atlantů je jenom kopie, jeho originál je umístěn v Antropologickém muzeu v Mexico City, kde jsme ho včera viděli. Kromě Atlantů se na pyramidě Jitřenky tyčí ještě několik sloupů a dalších kamenných monolitů. Všechny jsou vyzdobeny více čí méně hlubokými reliéfy. Kohosi nahoře napadne udělat skupinovou fotku, když tady jsme tak pěkně sami. Právě když si chystám svůj foťák na stojánek, abych použil samospoušť, vylézá sem za námi na pyramidu Jitřenky mladý polský pár. A oni nás nakonec vyfotí všechny, celou naší partu. Bez potřeby stativu. Láďa, pocházející odkudsi z Ostravska, se s oběma Poláky hbitě a bez problémů domluví.

My s Líbou pak ještě vyběhneme na sousední pyramidu, abychom se pěkně vyfotografovali s Atlanty a pyramidou Jitřenky odněkud z nadhledu. Z areálu toltécké Tuly vycházíme přes nádvoří a kolem Spáleného paláce se zbytky mnoha sloupů. Míjíme několik mexických dělníků, kteří tu provádějí konzervační a restaurátorské práce, a zamíříme zpátky k autobusu. Cestou už podruhé procházíme kolem stánků se suvenýry. Moc turistů dnes v Tule není a tak se stánkaři snaží o nějaký kšeft s námi, seč mohou. Podaří se. Dnes už podruhé. Zatímco cestou k pyramidě jsme si koupili první suvenýr, takovou nepříliš velkou indiánskou masku z pryskyřice, teď cestou zpátky si tady kupuju slaměný klobouk na hlavu. Je úplně obyčejný a stojí pouhopouhých třicet pesos. Počítám s tím, že až bude naše mexicko-guatemalská cesta končit, někde ho tu nechám. Ale pak to dopadlo jinak. Klobouk jsem v Mexiku nenechal, dovezl jsem si ho nakonec jako suvenýr až domů. Tak, teď jenom ještě aby mi Líba udělala nějakou tu fotku v mém novém mexickém klobouku. Pěkně stylově v kaktusové aleji. A teď teprve můžeme jet dál.