Cestou z Teotihuacánu, ba vlastně hned v jeho sousedství, ještě zastavujeme na jakési farmě. Ukazují nám, jak se tu z agáve čerpá šťáva, a co všechno dalšího dokáží Indiáni z agáve získat. Každičkou část téhle rostliny dokáží na něco použít. Není divu, že agáve platilo u Mayů i Aztéků za posvátnou rostlinu. Ze špičky listu dokáží udělat jehlu i s nití, listy třeba dokáží rozvinout a rozloupnout na jakýsi papír nebo z nich umí vyrobit vcelku kvalitní vlákna na tkaní látek. A ještě další a další věci. Je to neuvěřitelné, ale tahle rostlina se dá zužitkovat úplně celá, jak se každičká její část na něco hodí. Šťáva z agáve má mnoho léčebných účinků, a krom toho se z ní vyrábí tequila nebo mezcal. Agáve je tady hodně rozšířená rostlina, a má mnoho různých druhů. Každý z nich se přitom může používat na něco trochu jiného.

Vzápětí se ale ukazuje, že tohle není žádná farma, ale šperkařství, které si pro nalákání potencionálních zákazníků připravilo takovouhle kratičkou exkurzi do indiánského života. A tak nám záhy ukazují dílnu na zpracování polodrahokamů a výrobu suvenýrů, seznamují nás taky s všemožnými druhy různobarevných polodrahokamů, a taky nám trochu předvádějí, jak se některé takové kameny opracovávají. Většinou jsou zdejší šperkařské výrobky dost drahé. Jsou skutečně všechny vyrobeny z opravdových a kvalitních polodrahokamů či drahokamů, ne z nějakých podřadných kamenů či barevných sklíček a napodobenin. Za to tady ručí, a vystavují tu ke svým šperkům certifikáty pravosti a kvality. Vyrábějí tu také kopie některých historických ozdobných artefaktů, které jsme viděli třeba v muzeu. Ale to broušení a zpracování kamenů, řeknu vám, to je tedy hrozná práce! Evidentně to je neskutečně velká dřina. Brusič tu přitom musí pracovat v příšerně prašném prostředí, rouška na ústech je u něho naprostá nutnost. Brusný prach je v dílně absolutně všudypřítomný.

Nakonec samozřejmě skončíme kde jinde, než v obchodě. Když už nám něco ukázali, chtějí na nás také něco vydělat, a tudíž nám něco prodat. Mají tu ale spoustu překrásných věcí, různých indiánských předmětů a artefaktů, suvenýrů, i všelijakých šperků. Nejdříve nám ale v obchodě dají ochutnat zkvašenou šťávu z agáve. Je to takový lehce bíle zakalený nápoj, kterému říkají pulque. Je mírně nasládlý, a alkoholu v něm nejspíš moc nebude. Prostě jen taková šťávička. U zdejších Indiánů je ale poměrně oblíbená, i když průmyslově se nikde nevyrábí. Hned po tom nás ještě relativně snadno oblbnou pravou čistou bílou tequilou. Musíme přece ochutnat i tu. Od té doby už ovšem nemáme šanci. Líba se pod vlivem tequily zahleděla do krásného malachitového náhrdelníku, který se navíc dokonale hodí k jejím zeleným očím. Vyzkoušela si náhrdelníky sice asi tři, ale právě ten jeden je opravdu moc hezký. Musím uznat, že Líbě moc sluší, a zcela výjimečně ani moc neprotestuju. Asi taky pod vlivem tequily. Je tedy vybráno. Zaplatit tu můžu platební kartou. Jak prosté. Žádné dolary ani pesa mi neubudou, jen korunky doma z účtu. Takhle snadno tu dělají obchody, takhle tu velí ekonomické zákony. A protože jsme tam byli spokojení, byť nás "obrali" o nějaké ty peníze, udělám jim tu malou reklamu a uvedu jméno tohohle šperkařství. Můžete si tak podle něho najít jejich internetové stránky. To šperkařství se jmenuje Artesanias Poncho.

Když vidím, že na zakoupený náhrdelník už Líba dostala i certifikát, jdu do sebe vrazit ještě jednu tequilu. A třetí. Je mi teď fajn, a s klidem si prohlížím to nepřeberné množství různých šperků, artefaktů a suvenýrů, počínaje těmi úplně droboučkými a velkými a těmi nejrozměrnějšími konče. Při odchodu stihnu ještě krátce fotografovat nádherně barevný západ slunce s popředím kaktusů a plotu z vlnitého plechu. Zajímavá kombinace. Pak už se rychle a skoro najednou setmí.

V autobuse potom ještě vypiju lehký drink a spokojeně usnu, jako by se nechumelilo. Vždyť taky nechumelí. Čtyřhodinovou následující cestu do města Serdán tedy klidně skoro celou prospím. Venku je už stejně tma tmoucí. Vzbudím se až při průjezdu náměstím v Serdánu. Konstatuju, že tady to už vypadá mnohem mexičtěji, než ty poněkud ponuré ulice s vysokými domy v centru Mexico City. I náš hotel La Fuente nedaleko náměstí vypadá docela hezky. Naše pokoje jsou v něm rozmístěny okolo malého dvorku. Ale dnes už je pozdě, rychle proto dopisuji deníček, pak ještě sprcha a tak, a hajdy do postele. Tam ovšem delší dobu nemůžu usnout. Ale když už se mi to konečně podařilo, spal jsem tentokrát dost dobře až do samého rána. Asi to bude tou tequilou.