Procházíme parkem Chapultepec. Snažíme se nespěchat a udělat si z cesty parkem příjemnou procházku. Nejprve jdeme kolem památníků malých hrdinů. Postavili ho na počest mladých chlapců padlých na začátku mexicko-americké války, když se jako jediní postavili americké invazi. Park Chapultepec je pro obyvatele Mexico City víkendovou zábavní rekreační oblastí a oázou odpočinku ve vroucím kotli neklidné mexické metropole. Připomíná mi ale spíše nějakou pouť. Je tu spousta stánků, kde prodávají spoustu příšerností, které se nám snaží vnutit jako suvenýry. Jen málokdy se mezi tím dá najít něco smysluplného. Prostě jako u nás na jarmarku, možná je to tady dokonce ještě horší. Posléze se dostáváme k chapultepeckému jezírku. Půjčovna lodiček zeje dokonale prázdnotou. Možná mají odpolední siestu, možná taky je na projížďku příliš zima. Každopádně se tu dnes po jezírku prohání spíš hejna kačen, které se teď nemusí bát, že by je někdo přetáhnul veslem.

Před samotným Antropologickým muzeem se ještě na chvíli zastavujeme a odbočujeme kousek stranou. Právě tu začínají svoji artisticko-cirkusovou produkci létající indiáni, takzvaní voladores. Přicházíme na jejich představení přesně načas. Zatím ještě čtveřice Indiánů sedí vysoko nahoře na útlém sloupu, jehož vrcholek s dřevěným rámem dosahuje až nad koruny okolních stromů. Odhadl bych výšku stožáru zhruba na třicet metrů, ale je to opravdu jen můj odhad. Za pár okamžiků se již Indiáni začínají spouštět do prázdna. Jsou pestře oblečení do jakýchsi krojů. Bílé blůzky, zářivé červené kalhoty s barevnou výšivkou a černé vysoké boty doplňuje stuhami a květy zdobená čelenka. Čtyři létající muži majestátně a zeširoka krouží kolem sloupu hlavou dolů, přivázaní kolem pasu na lano. To mají ještě obtočené pro jistotu kolem nohy. Lana se přitom otáčení a kroužení Indiánů pomalu odvíjejí z vrcholku sloupu, kde byla předem navinuta. Jak voladores klesají níž a níž, kruhy opisované jejich těly kolem sloupu se stále zvětšují. Ti čtyři, stále jsou hlavou dolů, přitom ještě produkují hudbu. Mají malé flétničky, bubínek a k tomu také zpívají. Celý výstup končí za nějaké tři minuty. Lana jsou odmotána, Indiáni přestali hrát, a přistávají v širokém kruhu na plošině pod sloupem. Jejich pátý kolega teď obchází přihlížející diváky, většinou z řad turistů, a vybírá do své barevné čepice nějaké drobné. I od nás samozřejmě dostávají pár pesos. Určitě si je zaslouží. Předvedli nám tu prastarý obřad, který dnes provozují nejen pro svoji obživu, ale zachovávají ho i pro další generace. Původní obřad snad pochází od totonackých Indiánů, a sloužil k uctívání boha deště Tlaloca. Vysvětlení symboliky tohoto obřadu se už věnovat nebudu. Bylo by to docela dlouhé povídání, a to zřejmě i proto, že vysvětlení k tomuhle obřadu existuje hned několik. Jen se ještě zmíním, že celkový počet otáček všech čtyř mužů kolem sloupu by měl být 52. A to je, jak už víte, magické mayské číslo znamenající počet roků, po kterém se posvátný a sluneční rok Mayů vždycky sešly. Já jsem sice počet otáček létajících voladores nepočítal, ale nepochybuju, že tomu tak bylo. Voladores zcela nepochybně mayskou symboliku dodržují.

Pak už rychle létající voladores opouštíme. Trochu nás zdrželi, ale nevadí. Spěcháme už ale dovnitř do Národního antropologického muzea. Četl jsem o něm, či slyšel, jen samou chválu. Všichni a všude doporučují tohle muzeum v Mexiko City rozhodně nevynechat. Jsem na něj moc a moc zvědavý.

Muzeum zaujme už samotnou budovou. Je čtverhranná s širokým a dlouhým dvorem uprostřed, částečně překrytým střechou podpíranou jediným sloupem s reliéfy indiánských symbolů. Kolem sloupu shora padá voda vytvářející tak příjemně osvěžující fontánu. Uprostřed dvora je pak ještě jakási kašna či jezírko, nevím, jak bych to měl přesně nazvat. Kromě více než dvacítky výstavních sálů, uspořádaných podle jednotlivých kultur a věků má muzeum i významnou a nádhernou venkovní expozici v přilehlé zahradě, kde lze najít repliky a modely staveb či měst, ať už Mayů, Aztéků, nebo i jiných středoamerických předkolumbovských národů. Zjišťuju, že fotografovat se tu může, ale zásadně a pouze bez blesku. To není sice ideální, na druhou stranu jsou ale mnohá jiná muzea nebo památky, kde se nesmí fotografovat vůbec. V Evropě obzvlášť, a leckdy se mi zdají takové zákazy dost nesmyslné. Tady přece jenom mohu alespoň sem tam něco zkusit vyfotit.

Přesto, že nejsem zrovna nějaký muzejní typ, v tomhle muzeu se mi opravdu moc líbí. Je tu hodně zajímavých a překrásných věcí. Ať už jde o šperky, masky, nádoby, hudební nástroje, náboženské a pohřební předměty, plastiky, sošky, nebo ještě o úplně něco jiného. Jednotlivé exponáty jsou krásně a přehledně rozdělené a uspořádané, u těch důležitých jsou kromě španělských i anglické popisky. Mnohé vystavené předměty jsou doplněny vysvětlujícími kresbami nebo mapkami. Množství a nádhera jedinečných a skvěle naaranžovaných artefaktů, od těch maličkých až po velké kamenné reliéfy a části staveb, člověku vyráží dech. To všechno v mých očích jednoznačně řadí mexické Národní antropologické muzeum na první místo jako nejkrásnější a nejzajímavější muzeum, jaké jsem kdy navštívil.

Tvrdí se, že na Antropologické muzeum by si měl člověk vyhradit dostatek času, že jeden či dva dny nestačí. No, my na to máme jen asi dvě hodiny. Musíme si tedy vybírat a běháme tu skoro poklusem. Přesto mi to nedá, abych se u některých věcí nezastavil, pořádně si je neprohlédl, a nepřečetl si alespoň v rychlosti, co o kterém exponátu píší. Snažím se skutečně pár věcí také vyfotografovat. Bez blesku to ale není žádná legrace. Musím u toho zadržet dech, soustředit se a nepohnout se, abych při potřebě dlouhé expozice nepohnul fotoaparátem. Musím to taky vždycky raději zkusit vícekrát. Při tom úprku skrz místnosti Antropologického muzea jsem za chvíli zadýchaný a uštvaný jako raněný jelen. Doufám, že se mi alespoň několik obrázků vyfotit podaří.

Venkovní expozicí začínáme. Seznamujeme se nejprve s rekonstrukcemi mayských chrámů, podíváme se i do zrekonstruované hrobky z Monte Albánu. Z vnitřních výstavních sálů si vybíráme jen ty, které se týkají těch nejznámějších kultur a těch nejslavnějších artefaktů a exponátů. Procházíme tak postupně expozicí Mayů s rekonstruovanou královskou hrobkou z Palenque, nahlédneme do kultury Olméků a poprvé vidíme jejich tajemné obří kamenné hlavy. Následuje Aztécká síň a slavný Sluneční kámen představující aztécký kalendář, z velké části inspirovaný mayským. Ten podobně jako kalendář Mayů popisuje zrod aztéckého světa a zároveň předpovídá i jeho konec. Nádhernou čelenku aztéckého náčelníka z peří ptáka quetzala si jenom prohlížím. Tu se fotit nepokouším. Je v přítmí, a jen velmi málo osvětlená. Bez blesku se z ruky vůbec fotografovat nedá, a hrát si tady se stativem by zabralo příliš času. A možná, že ani se stativem se fotit nesmí. A tak fotografuju alespoň žezlo, které je také zdobeno krásně zeleným peřím stejného ptačího druhu. Po aztécké expozici následují další kultury, Toltékové, Zapotékové a Mixtékové, a potom síň věnovaná Teotihuacánu. U té se zase dostáváme ven, kde jsme s muzeem někde na druhé straně začínali.

Tady zase končíme. Jedním z posledních exponátů, který si prohlížíme, je velký venkovní model Teotihuacánu se slavnými pyramidami Slunce a Měsíce. Teotihuacán uvidíme zítra na vlastní oči v celé své velikosti a kráse. Když si ten model prohlížím, už se za zítřek těším. Nakonec nám kupodivu ještě zbývá chvilička času, než máme domluvený sraz s ostatními "muzejníky" k návratu. Nemá už ale cenu jít do dalších výstavních místností. Vracím se tedy znovu dovnitř do poslední výstavní síně, nenajdu-li pohřební masku z jadeitu, která patří k největším skvostům mezi zdejšími exponáty, a která by tam měla být. Nějak jsem ji předtím minul, ale nemůžu ji najít ani napodruhé. Asi tu opravdu není.

Nakonec, už docela znavení z toho běhání sem a tam, si dáváme malé občerstvení. Scházíme se zase s ostatními, abychom společně podruhé absolvovali poněkud dobrodružnou cestu metrem, tentokrát na druhou stranu, zpátky do centra Mexico City. Cestou parkem Chapultepec zpátky na metro se všichni domlouváme, jak se nám Antropologické muzeum líbilo. Času sice moc nebylo, bylo to všechno v rychlém sledu. Asi bych tu mohl být podstatně déle, a je možná škoda, že návštěvu muzea nemůžeme odložit až na konec cesty, kdy už budeme mít za sebou návštěvu všech hlavních míst, paláců, pyramid a měst starých Mayů nebo dalších předkolumbovských kultur, jejichž artefakty jsme tady mohli vidět. Asi bychom pak měli lepší a jasnější představu o jednotlivých národech a jejich způsobu života. I tak sám za sebe musím říct, že odcházím z muzea spokojený, ba přímo nadšený.

Ani mi tolik nevadí, že nestíháme další významnou mexickou památku umístěnou v parku Chapultepec. Tou je Chapultepecký zámek. Sídlo, které si dal postavit mexický císař habsburského rodu Maxmilián. Ten naopak viděla zase Dagmara, která se tam zastavila cestou ze třídy T. G. Masaryka, kde si postála u památníku našeho prvního prezidenta. Chapultepecký park vůbec ukrývá mnoho pozoruhodností. Krom jiného třeba i hodně známou a také turisty hojně navštěvovanou zoologickou zahradu, nebo sídlo současných mexických prezidentů Los Pinos. Ale my už na nic dalšího čas nemáme. O šesté hodině máme sraz s Ivčou u mrakodrapu Torre Latinoamericana. Nechceme ten sraz a výhled z mrakodrapu prošvihnout a proto rychle sestupujeme zase dolů do přeplněného metra a vracíme se zpátky do centra města. Cestu metrem už známe a nepotká nás tu nic nového ani překvapivého. I když to množství lidí v metru je neuvěřitelné a překvapuje pořád.