K věži Torre Latinoamericana, u které jsme byli už ráno, dorazíme včas. Za chvíli je šest a scházíme se tu znovu s Ivčou a postupně se všemi ostatními. Mrakodrap, před nímž stojíme, je údajně nejvyšší budova celé Latinské Ameriky. Stavba byla dokončená v roce 1956, je jí tedy přes padesát let. Vysoká je přibližně 180 metrů. My vyjíždíme za vcelku přijatelný poplatek výtahem nahoru. Vystupujeme u restaurace v 41. poschodí. Pak jdeme ještě další dvě patra po schodech na vyhlídkovou plošinu. Tady už není žádné sklo, jen drátěné pletivo, a je odtud impozantní výhled na celé to obrovské město kolem nás. Překrásně je tu vidět celá ta původní jezerní kotlina, a město samotné se zvedá i ztrácí ve smogu a vzdálených horách, kam už oko sotva dohlédne. Jsme tu opravdu vysoko nad městem a myslím, že jsem dosud nikdy na takhle vysoké budově nebyl. A nejspíš ani nikdy tak vysoko ani na jiné stavbě. Na Eiffelově věži jsem byl totiž jen ve druhém patře, což je ve výšce kolem 115 metrů. Ale zato jsem tam šplhal pěšky, nikoli výtahem!

Zůstáváme na Torre Latinoamericana asi hodinu a zastihneme tak západ slunce, který pozorujeme až do téměř úplného setmění. Lidí je nahoře víc, ale není tu rozhodně žádný nával. Naštěstí. Pokouším se udělat nějaké fotografie. Času je dost, něco se snad povede. I v tom smogovém povětří má výhled odtud svou zajímavost a kouzlo dosud neviděného. Slunce se pomalu ztrácí za horami na obzoru, přičemž výjev dekorují hranoly mnoha moderních výškových budov ztrácejících se v dáli. Tenhle hodně nevšední pohled je zabarvený do oranžova smogem infikovaným barvou zapadajícího slunce. S přibývajícím časem pak postupně nad sluncem přebírají vládu milióny světel, které rozsvěcují celičké to obrovité velkoměsto pod námi do další zcela neočekávané a fascinující scenérie. Nádhera!

Večeři máme oproti původnímu předpokladu stejnou jako oběd: žádnou. Nemám prostě zatím vůbec na nic chuť, a taky mě čím dál víc bolí jícen při polykání. To mi začalo už cestou v letadle. Kupujeme tedy v obchůdku naproti hotelu pouze jogurty, Líba sní dva, já jeden. K tomu jeden malý toustový krajíček. A to je všechno. Hlad vůbec nemám, ale vím, že zítra nemá být snídaně a nebudeme mít prý ani večeři. Po zítřejším programu a dlouhé cestě přijedeme k ubytování hodně pozdě. Mám tedy mít radost, že na téhle dovolené třeba zhubnu?

Jediné, co teď máme nakoupeno na zítra, jsou tři slané housky. Poslední, které v té veliké pekárně měli. Je to hrůza, ale v Mexiku chleba nevedou a pečivo mají všechno sladké. Dokonce i to, co prodávají zabalené se šunkou. Děs. Představte si, že jíte šunku s cukrovím. I toustové krajíčky, co Líba koupila a tvrdila, že ty sladké nebudou, tak byly. Řekl bych, že tohle je nejhorší země na světě, když tady nemají normální chleba ani pečivo.