Okolo jedenadvacáté hodiny má pro nás Ivča ještě další program. Čeký nás asi hodinová procházka na náměstí Garibaldi. Prý tam hrajou na přání mexičtí muzikanti, tak zvaní mariachi. Kapel tam bývá večer několik. Kdyby ale byla sobota, bude náměstí plné muzikantů a lidí. Někteří z nás už ovšem tuhle akci vynechávají, mají toho za dnešní den dost. Z nás, co jsme odpoledne běhali po Antropologickém muzeu, jdu nakonec na mariachi jako jediný. Líba se už umístila do postele a ostatní nejspíš taky. Taky máme dojem, že jsem silně uchozený. Bylo docela náročné být celý den na nohách. I já jsem proto dlouho váhal, jestli večer na ty hudebníky vůbec půjdu. Ale nakonec jdu. Nebylo to zrovna moc blízko. Ale možná se mi to jen daleko zdálo, jak se mi po celém náročném dnu šlapalo těžce.

Mariachi je skupina, větší či menší, mexických pouličních muzikantů a zpěváků. Hrají převážně na španělské kytary, housle a trubky či trumpety. Na náměstí Garibaldi vidíme takových kapel víc než dvacet, u některých jsou vidět i jiné nástroje. Lidí tu také několik okouní, ale muzikanti tu mají nejspíše lehkou přesilovku. Některé kapely jsou jen dvoučlenné, jiné se skládají z vícero muzikantů. Když jim zaplatíte, něco vám zahrajou. Obvykle na přání, ale musejí to znát a umět. Při našem příchodu se nám nabízí hned několik kapel mariachi, že nám něco zahrajou. A hned nabízejí a předhánějí se, za kolik. Funguje tu tvrdá a nekompromisní konkurence.

Nakonec si vybereme asi šestičlennou kapelu, housle, dvě kytary, dvě jakési trubky a zpěvák. Dřív hráli prý za sto pesos, teď máme výraznou slevu. Asi je ekonomická krize i tady. Je nás šest a platíme jim po deseti pesos. Oblečení jsou do černých krojových obleků ozdobených velkými stříbrnými knoflíky a kovovými knoflíkovými lampasy na kalhotách. U krku mají bílé šátky. Jen zpěvák, vůdčí osobnost téhle kapely, má jasně červený vyšívaný šátek a na hlavě široké mexické sombrero. Nedohodli jsme se s nimi vcelku na ničem, co bychom my znali. Ale přece jenom nakonec hrajou něco známého. Něco, co už jsem slyšel i v české verzi doma. Jenom nevím a vůbec si nemůžu uvědomit, co by to mělo být.

Návrat z hudební produkce, z náměstí Garibaldi, mi připadá dvakrát tak dlouhý, než cesta tam. Asi je to tím, že jsem unavený a chce se mi spát. Kupuju ještě v malém obchůdku nedaleko našeho hotelu plechovku koly s rumem a druhou plechovku tequily s grepovým džusem. Poradila nám to průvodkyně Ivča, a Líba si přála, abych jí jednu vychlazenou pixlu tequily s džusem přinesl. Já piju svoji rumakolu s chutí. Líba je ovšem úplně tuhá. Absolutně není k probuzení. I když jí plechovku načnu, není schopna se zvednout. Jen na mě bezmocně cosi zamumlá. Tak co s tím, aby to nezteplalo a nezvětralo? Zatímco tedy píšu deníček, pustím se i do té Líbiny pixly, přestože je to poněkud kyselé. Ale zato záhy zjišťuju, že taky osvěžující a příjemné. Alkoholu v tom moc není, je to jen taková lehce alkoholická limonáda. Asi to nebude poslední plechovka, co si v Mexiku dám. Jen kdyby mě při polykání nebolel ten jícen, nebo hltan, či co to je. Ležím tedy jen relativně spokojeně při tequile s džusem, dopisuju poznámky z dnešního dne a začínám u toho usínat. A tak po chvíli moc rád a moc unavený zalézám pod deku. Tam je mi moc dobře.