Oběd úplně vynecháváme. Jednak po vydatné snídani ani nemáme hlad či chuť zase něco jíst, ale hlavně chceme stihnout Antropologické muzeum. Času není opravdu nazbyt. Na celé tohle velkoměsto máme jen tenhle jediný den. Však o hladu nezůstaneme. Něčeho se najíme třeba večer. To už budeme mít snad trochu víc času, a nebudeme už muset nikam spěchat.

K Antropologickému muzeu se musíme dostat metrem. Ivča nás k tomu informačně vybavila. Doufáme, že dostatečně. Jedním z jejích poučení bylo, že metro v Mexico City je v dopravní špičce přeplněné. Dopravní špička tu je ovšem skoro pořád. Poleví snad, jak nám Ivča říkala, snad jen na asi dvě tři hodiny kolem poledne. Časově neomezená jízdenka na metro stojí pouhá dvě pesos, což jsou asi tři koruny. Při té ceně tedy není divu, že je metro šíleně přeplněné. Výstavba metra v Mexico City byla zahájena v roce 1967 a tvrdí se, že dnes za rok přepraví víc cestujících, než londýnské a newyorské metro dohromady. Každý den prý přepraví až kolem pěti miliónů lidí. Když si uvědomím, že to znamená, že tedy během jediného víkendu dokáže přepravit z místa na místo celou Českou republiku, připadá mi to skoro nemožné a neuvěřitelné. Metro v Mexico City má dnes asi dvanáct tras všelijak zamotaných, z každé se dá přestoupit prakticky na všechny ostatní. Celková délka všech tras metra prý přesahuje 200 kilometrů.

Scházíme dolů do metra přímo na Zócalu. Do Antropologického muzea nás pojede pět. Já a se mnou čtyři dámy. Ty by beze mne mohly jet v prvních dvou vagónech vyhrazených pro ženy a děti, i když tyhle vyhrazené vagóny nejezdí úplně na všech linkách. Ale ony mne neopustí. Pojedou hezky celou tou tlačenicí se mnou. Vlaky metra jezdí v Mexico City v přibližně v půlminutových intervalech. To ovšem vyžaduje otevřené dveře ani ne patnáct vteřin. Pak se nekompromisně zavírají, a vlak odjíždí. Takže při prvním nástupu nás všech pět tak tak stíhá nastoupit, zvlášť když se ještě proti nám tlačí ti, co chtějí vystupovat. Nějak tady totiž nefunguje, že by se mělo nejdříve vystupovat. Není na to čas. Kdybyste měli čekat, až všichni nejprve vystoupí, nenastoupíte nikdy. Když zaváháte, tolik to zase nevadí. Za půl minutky je tu další vlak. Pak už to pochopíte rychle. Nic jiného vám nezbývá. Při přestupování si pak už dáváme větší pozor, abychom se do vagónu dostali všichni najednou.

Větší koncentraci lidí, než tady v metru, jsem snad nikde jinde neviděl. Možná snad na nějakém velkém koncertě věhlasné světové hvězdy. Nevím, jak jinde, ale tady se téhle dopravě říká hromadná plným právem. Přemýšlím o tom, jestli v hlavním městě Mexika žije víc lidí nad zemí, nebo tady - pod zemí. Kdo ví... Je to vážně zážitek, druhý den po odletu z relativně poklidného domova, z malé vesničky jménem Hradec Králové kdesi daleko uprostřed Evropy, se dostat sem, do podzemí toho obrovitého kotle zvaného Mexico City.

Kolem podzemních stanic metra je mnoho všelijakých obchodů a tržišť, nakoupit se tu dá asi všechno možné. Ale my se s čipernými obchodníky nezdržujeme. Jedině, až kdyby nám třeba zbyl nějaký čas cestou zpátky. Orientace v metru i při přestupu je v Mexiko City na velmi dobré úrovni. Jednotlivé trasy i stanice jsou kromě svého názvu definovány také barevným obrázkovým symbolem. Takže i negramotní si tu dokážou najít svou stanici s želvou či jaguárem, a vědí tak, kde mají vystupovat. Celkem snadno se zorientujeme i my. A to i přesto, že při přestupu musíme pochodovat podzemím velkoměsta docela daleko a do několika protisměrných zatáček.

Metrem se v Mexiko City cestuje rychle. Nikde nezůstaneme stát, i když se to taky prý občas stává. Ani s přestupem nám netrvá cesta dlouho. Vystupujeme na stanici Chapultepec. Stanice dostala název podle stejnojmenného parku, ve kterém se Antropologické muzeum nachází. Teprve tady zase vytahuju foťák. Přiznávám, že jsem se v metru trochu bál, a tak jsem ho měl celou cestu uklizený do brašny, aniž bych ho v podzemí vyndával a něco fotil. Do parku Chapultepec se dostáváme po mostě pro pěší vedoucím přes širokou několikaproudou třídu. Po ní se řítí sem i tam stovky aut a kolem dokola vidíme samé výškové moderní budovy ze skla a oceli. Zřejmě banky, hotely, či kanceláře velkých firemních korporací. Tady už nenajdeme žádné koloniální paláce a staré honosné domy, jako v centru města.