Mexico City sami Mexičané tímto jménem nenazývají. Takhle říkají jejich hlavnímu městu Američané. Ty tu ale Mexičané příliš v lásce nemají. Mexičané sami svému hlavnímu městu říkají Ciudad de México, Město Mexiko, případně Distrito Federal. Federální distrikt je vlastně ve Spojených státech mexických jedním z mnoha samosprávných útvarů. Současné město začali stavět španělští dobyvatelé na troskách zničeného a poraženého aztéckého Tenochtitlánu. Jezero, uprostřed kterého byl původní Tenochtitlán vystavěn, už dávno neexistuje. Bylo postupně zasypáno a zastavěno neustále se rozpínající metropolí, která už dnes má průměru přes 100 kilometrů a sahá daleko a daleko za původní jezerní kotlinu. Začíná už dokonce rychle šplhat do kopců vzdálených hor. Počet obyvatel mexické metropole se odhaduje na neuvěřitelných 26 miliónů, což je skoro čtvrtina veškeré mexické populace. A každý den se prý do mexického hlavního města přistěhuje dalších nových tisíc lidí. Pokud najdete o počtu obyvatel města Mexico City podstatně menší údaj, kupříkladu ani ne poloviční, pak vězte, že ten se vztahuje pouze k centrálnímu Federálnímu distriktu. Tedy jen k části celé rozlohy tohohle obrovského velkoměsta, tedy jen ke středu města beze všech příměstských aglomerací. I tak je to ale neskutečný počet lidí, kteří v centru mexického hlavního města žijí.

Na procházku po centru této obrovské metropole se vydáváme pěkně po svých. Bydlíme opravdu uprostřed města, jehož centrum samo o sobě není zase tak rozsáhlé, aby se nedalo projít pěšky. Vydáváme se stejným směrem, jako jsem šel brzy ráno s Líbou. Ulice teď už tak temné nejsou. Sklo toho vysokánského mrakodrapu před námi je teď rozzářené slunečními paprsky, jak se do něho plnou silou opírají. Taky už je docela teplo, většina z nás jde v tričku. Mexičané ale ještě nosí teplejší oděvy. Asi nevědí, co je zima. Měli by zažít sibérii, co byla u nás, když jsme odlétali! To by teprve viděli, jak pravá zima vypadá.

Zastavujeme před údajně nejkrásnějším koloniálním domem ve celém Mexico City, kterému se říká Casa de Los Azulejos (nezapomeňte číst "c" jako "K" a "j" jako "CH"). Velký dům připomíná spíš palác a pamatuje koloniální dobu. Pochází z konce 16. století. Barevné kachličky laděné převážně do modra a do žluta zdobí několikapatrový dům zvenku i zevnitř. Kachle jsou poněkud mladší, asi někde z 18. století. Uvnitř domu je žádaná a už i v téhle ranní době docela obsazená restaurace, kterou můžeme vidět i pěkně z nadhledu z ochozu na horním patře. Kachličkovou výzdobu uvnitř ještě doplňují barevné malby a štukování nad schodištěm, a především bohatě zdobené kamenné portály kolem dveří i oken. K nim patří i velká kamenná kašna zasazená do jedné ze stěn restaurace dole pod námi. Nevím bude-li čas, ale mohli bychom sem zajít třeba i na večeři. Ale bylo by tu nejspíš nutné si místo dopředu zarezervovat.

Vlevo teď míjíme mrakodrap Torre Latinoamericana, vpravo budovu mexické hlavní pošty. Krátce nahlédneme do zvnějšku i zevnitř mramorem obloženého secesního Paláce krásných umění, Palacio de Bellas Artes. Mramor na sochy, které rovněž ke stavbě patří, sem byl dovezen až ze vzdálené Itálie. Celý tenhle krásný palác můžeme považovat za takové mexické Národní divadlo. V jeho bezprostřední blízkosti začíná park Alameda Central. Při procházce parkem můžeme vidět spoustu věcí. Vysoké stinné stromy, široké dlážděné chodníky, vodotrysky a fontány, různé sochy, možná dokonce i bronzové, různé pomníky věnované nejen mexickým státníkům a kulturním osobnostem, ale třeba i Beethovenovi, zelené slunečníky pouličních prodavačů, nebo stejně zelené staromódní litinové lavičky. Potkáme tu taky kde koho. Můžeme začít třeba u vymóděných uniformovaných policistů na koních. Není jim ani vidět do tváří kvůli jejich širokým sombrerům. A skončit můžeme u pozvraceného bezdomovce, který zachumlaný do deky na nízké kamenné zídce vyspává včerejší opici. Kolem parku vidíme hemžení lidí i aut po široké několikaproudé třídě. Pozadí parku dotváří několik moderních výškových budov, a naproti přes ulici se pod jednou takovou krčí maličký prastarý kostelík. Pomalu se tu obracíme a začínáme se vracet zpátky směrem k hlavnímu náměstí.

Jen asi jedenkrát zahneme za roh a pak už míříme rovně, přímo k náměstí. Cestou se zastavujeme v jedné z několika cukráren, či pekáren sladkého pečiva. No páni! Nejen že civím jako na zjevení na to nepřeberné množství druhů sladkého pečiva, koláčků, koblížků, tyčinek, šátečků či báboviček, ale když vyjdeme do patra, nahoře je plno obrovských několikapatrových a nádherně zdobených dortů. Neuvěřitelné! Něco takového jsem ještě neviděl! Ten devítipatrový do růžova zbarvený dort uprostřed má snad přes tři metry! Velikých dortů, opravdu nádherně zdobených, tu mají určitě přes stovku, každý je jiný, a ty desetikilogramové patří k těm nejmenším. Asi nejsou pravé, nejspíš jde jen o makety, podle kterých si zákazníci mohou dorty objednávat. Ale i tak je neuvěřitelné, jak dokáže někdo vůbec něco takového vymyslet a vytvořit. Že tu mají i další cukrovinky, marcipán, ovocné dorty a další laskominky, už mi ani nepřijde. Sladké moc nemusím, ale tohle mě tedy dostalo!

Náměstí Plaza de la Constitución, neboli Náměstí Ústavy, můžeme jistě označit za skutečné historické centrum mexické metropole. Je však známé spíše pod jménem Zócalo. To znamená něco jako podstavec, čili sokl. Pokud vás napadne, že slovo sokl zní tak trochu podobně, jako slovo zócalo, vězte, že ta podobnost není čistě náhodná. Říká se, že tu měli dlouho prázdný podstavec pod nějakou sochu. Možná čekali na vhodného potentáta, možná se nedohodli, koho tam dají, možná tam někoho měli, znelíbil se, a musel dolů. Znáte to. Prázdné podstavce nejsou ani u nás nic tak zvláštního. Z jednoho třeba někteří sundávali Masaryka, druzí z jiných podstavců odstraňovali tanky. Znám i takový podstavec, pro který si dlouho nemohli vybrat, zda tam chtějí Lenina, Gottwalda či Marxe. Dotyčného pak samozřejmě o několik let později se stejnou důležitostí, s jakou ho vybírali, zase odstraňovali. A tomu našemu asi největšímu soklu v Praze na Letné, který býval také hodně dlouho prázdný, už jenom bimbá kyvadlo času. Hlavnímu náměstí Mexico City tedy jako připomínka možná podobných dob zůstává název Zócalo. Ten se natolik ujal, že se postupně rozšířil a Mexičané ho začali používat pro hlavní náměstí ve všech mexických městech. Připomíná mi to situaci v Peru, kde se zase všechna hlavní náměstí jmenují Plaza de Armas. Čili Náměstí zbraní.

Ivča nám tvrdí, že Zócalo je jedno z největších náměstí na světě. Větší že snad je jen Rudé náměstí v Moskvě, že jen to má větší rozlohu. Petr, který začal psát své zajímavé postřehy z Mexika do svého internetového blogu bezprostředně po návratu, ale zjistil, že tohle náměstí není dokonce ani největší v Mexiku. Větších náměstí je mnoho, o třetinu ho dokonce předčí i pražské Karlovo náměstí. Možná ale může existovat více pohledů, jak se určuje rozloha náměstí. Může se různit, co všechno k náměstí kdo počítá. Podobně jako když se uvažuje o počtu obyvatel světových velkoměst. Pokud se totiž k Zócalu bude počítat i část zastavěná katedrálou, rázem je velikost náměstí téměř dvojnásobná.

Na Zócalu přecházíme přes velké dlážděné prostranství přímo ke katedrále. Je zřetelně vidět, jak se některé velké budovy propadají do měkkého podloží. Věže velké katedrály se povážlivě naklánějí, zdi přilehlého kostela včetně nádherně zdobeného průčelí jsou šikmo skloněné snad do všech stran. Katedrála se údajně propadá do podloží až o tři metry, ale vzhledem k obrovskému dlážděnému prostranství před ní to není tolik patrné. Téměř metr, možná víc, těžko se to odhaduje, je také pod úroveň náměstí propadlý celý prezidentský palác. Nejen tady na Zócalu, ale v celém městě, řada starších budov a kostelů pomalu klesá do bahnitého podloží. To je nezadržitelný důsledek toho, že Mexico City vzniklo na troskách Tenochtitlánu vystavěného uprostřed jezera.

Metropolitní katedrála Nanebevzetí Panny Marie, Catedral Metropolitana de la Asunción de María, je pravděpodobně největším kostelem v celém Mexiku. Dosahuje výšky necelých šedesáti metrů, a váží více než 3000 tun. Postavená je z mramoru a žuly a její výstavba trvala rovnou celé čvrttisíciletí. Uvnitř hned za vchodem probíhá bohoslužba. Pohybujeme se proto tiše a opatrně si prohlížíme zlacené oltáře, gotické klenby, vyřezávané sochy, překrásně zdobené kazatelny, nástěnné fresky i barokní malby. Bohatě vyřezávaný chór z cedrového dřeva, jedna z nejkrásnějších a nejobdivuhodnějších věcí v celé katedrále, je bohužel zavřený a v rekonstrukci.

Palacio National, dnešní sídlo prezidenta, zabírá téměř celou délku východní strany náměstí Zócalo. Do téhle impozantní stavby postavené na základech aztéckého paláce scházíme dolů jako po nějaké sjezdové rampě. Tady je to zjevné, těžká obrovská budova se taky propadá stále hlouběji a hlouběji. Uvnitř se nachází barokní arkádové nádvoří, nad hlavním schodištěm si prohlížíme barevné malby Diega Rivery, zakladatele malířské skupiny murales, malířů nástěnných maleb a fresek. Diego Rivera je známý také jako manžel mexické malířky Fridy Kahlo, kterou do celosvětového podvědomí vyzdvihl film Frida z roku 2002. Rovněž je ale Diego Rivera proslulý jako vlivný revoluční a komunistický aktivista. Jeho výtvory na zdech prezidentského paláce představují symboliku Mexika, jeho kultury a života, zvláště však mexické historie od Aztéků přes conquistu až po revoluční dobu a vyhlášení mexické nezávislosti. A nezapomněl tu zpodobnit slavné i neslavné postavy mexických dějin, sice i předšpanělských, ale hlavně a zejména revolučních. Všelijakých revolucí pamatuje mexická historie opravdu víc než dost. Připadá mi to, když se na ty malby dívám, jako takový mexicko-indiánsky barevný socialistický realismus. Ten už naštěstí není k vidění v několika slavnostních místnostech paláce, kam můžeme posléze také nahlédnout.

Ještě není ani poledne, když se s Ivčou rozcházíme v rohu náměstí poblíž katedrály. Ivča nám ještě radí, co kde bychom mohli ještě vidět, jak se dostat metrem k Antropologickému muzeu, či jinam. Určí nám sraz na šestou večer před mrakodrapem Torre Latinoamericana a pak nás nemilosrdně opustí. Tím nás uvrhne do víru šestadvacetimiliónové megapole. No bezva. Domlouváme se, kam kdo chce. Někdo chce tam, někdo jinam. Někteří chtějí do muzea již zmíněné Fridy, Dagmara chce navštívit pomník T. G. Masaryka na třídě Prezidenta Masaryka ve čtvrti Chapultepec, kde je i Antropologické muzeum. Iveta s Petrem a Lucka Antropologické muzeum vynechají. Ti mají v programu na Mexico City ještě jeden den času, když nejedou s námi do Guatemaly. Většina ostatních však chce vidět muzeum. Stejně tak já. Mexické Národní antropologické muzeum je něco, co bych si rozhodně nechtěl nechat ujít, i když času na jeho prohlídku bude asi dost málo. Domlouváme si tedy společnou cestu metrem. Podle toho, co nám říkala Ivča, to asi bude dobrodrůžo.

Předtím se ale ještě chceme podívat na zbytky aztéckého Tenochtitlánu. Protože náměstí Plaza de la Constitutión bylo postavené na "Velkém náměstí" Aztéků, které bylo za conquisty zničeno, nemáme to nijak daleko. Vlastně stojíme přímo před Tenochtitlánem. Je jen pár kroků od Metropolitní katedrály. Nachází se tu vykopávky Templo Mayor, důležitého aztéckého chrámu. Centrálního chrámu aztécké říše. K vykopávkám a celému archeologickému areálu přináleží muzeum vystavující nějaké historické artefakty, které se vztahují k tomuhle místu a k aztécké historii mexického hlavního města. Aztékové, kteří Tenochtitlán vystavěli, byl kočovný národ. Přišli odkudsi ze severu a sami sebe nazývali Mexikové. Zpočátku nedosahovali vyspělosti okolních národů, ale hodně se od nich učili. A všechno co se naučili, dokázali rychle a úspěšně rozvíjet. Krvavé rituální obřady převzali od Toltéků, obrázkové písmo a číslice zase od Mixtéků. A aztécký kalendář se prakticky nelišil od mayského. Nejprve procházíme vykopávky původního aztéckého Tenochtitlánu. Z nich jsou nejpůsobivější zbytky chrámové pyramidy sestávající ze sedmi vrstev postavených na sebe. Novou pyramidu vždy postavili jako dutou zcela překrývající tu původní. Vždy z té vyšší vrstvy se vstupovalo dovnitř do nižší úrovně. Na vrcholu sedmé nejsvrchnější vrstvy pak byla dvojice svatyní zasvěcených důležitým bohům, bohu deště Tlalocovi, a bohu války Huitzilopochtlimu. Procházíme pomalu po chodnících postavených nad zbytky teras a chrámových schodišť jednotlivých vrstev, prohlížíme si impozantní kamenné hadí hlavy, zbytky zdí se zachovalým zdobením i barevným podáním, barevné kamenné oltáře, třeba v podobě ležící mytické postavy mayského boha Chac Moola, nebo impozantně hrůzná zeď lebek. Návštěva tohohle místa je skutečně působivá a vidět se tu dá hodně a hodně zajímavostí.

Vše doplňuje muzejní část areálu vystavující v několika sálech a poschodích mnoho zajímavých nálezů ze zdejších vykopávek. Třeba model celé sedmivrstvé chrámové pyramidy, a další v mnohém zajímavé a poučné artefakty. Třeba takzvané orlí rytíře což jsou sochy aztéckých bojovníků v životní velikosti s oblečením pokrytým peřím. V neposlední řadě v muzeu vidíme i repliku osmitunového monolitu, známého kamene s reliéfem bohyně Měsíce Coyolxauhqui s useknutou hlavou a všemi údy. Pohled na kámen je možný shora z patra, a kámen je barevně nasvícen, aby vynikly jednotlivé detaily. Právě náhodný nález tohohle kamene byl prvním zdejším objevem, po kterém následovalo znovuobjevení a odkrytí celého chrámu Templo Mayor. Na ten reliéf se váže pověst, podle které se bohyně Coyolxauhqui rozzlobila na svou matku, bohyni života a smrti Coatlicue, když přišla po čtyřistadruhé do jiného stavu. Koho by to nerozčílilo, že? I domluvila se svými čtyřmi sty sourozenci, nejspíš na nějakém velkém sněmu, že svou matku i dítě potrestají a zahubí. Ale plánovaná akce se nezdařila. Z lůna bohyně Coatlicue, pramatky bohů a bohyně plodnosti, vyskočil dospělý bůh slunce a války Huitzilopochtli v plné zbroji, a svou sestru Coyolxauhqui, bohyni Měsíce, rozsekal na kousky. Sourozence, kteří se proti tomu vzbouřili, vypudil ze země na nebesa, kde oni dodnes svítí jako hvězdy. Zajímavá, i když poněkud krutě znějící pohádka.

Venku před muzeem s Líbou čekáme na ostatní, až dokončí návštěvu Templo Mayor. Líba se ještě vrací zpět na toaletu. Mě tu zatím anglicky oslovuje pár mladých Mexičanů. Jsou prý studenti a pro nějakou školní práci potřebují nějaké interview. Jestli by mi tedy mohli položit pár otázek. Říkám jim, že snad ano, pokud jim budu rozumět, a pokud jim svou chatrnou angličtinou budu schopen odpovědět. Ptají se postupně na hodně věcí. Zajímá je, odkud jsem, chtějí znát některé informace o naší zemi, ptají se mne i na některé mexické záležitosti. Něco už samozřejmě vím, něco ne. Zajímá je taky, co všechno jsme tu už navštívili, co ještě navštívíme, a jak se mi tu líbí. Nejvíc je zklamalo, že jsem tu vlastně první den a že jim tedy těžko můžu říct, jak se mi tu líbí, a co se mi líbí. Kupodivu jsem se s nimi domluvil docela slušně, i když si nedělám iluze o tom, že mluvím anglicky nějak dobře. Určitě mluvím "taková angličtina Massa Bob". Nakonec se se studentíky přátelsky rozloučím. Snad jim takové interview stačilo. A potom už se tu s Líbou scházíme s ostatními, co se chtějí také vydat do Antropologického muzea.

Jinak centrum Mexico City, odhlédnu-li od jeho památek, mi celkem připadlo nevábné, neúhledné a poněkud zašlé. Všude plno aut, člověk musí dávat pozor při přecházení i na zelenou. Zdá se, že si tu každý jezdí, jak chce. Přednost se nejspíš stanovuje podle toho, kdo má větší a silnější auto. Někdy možná i podle toho, kdo je odvážnější a jede první. Jako by dopravní předpisy fungovaly jen jako doporučení. Ale v ulicích jsou i policisté. A jak jsem se již zmínil, v parku u pošty dokonce na koních. V řadách mexické policie vidíme mnoho žen, podobně jako tomu tak bylo i třeba v peruánské Limě. Policii v Mexico City, jak se zdá, jde především o to, aby tu všechno fungovalo, a to pokud možno bez problémů. Nejde jim o to, aby jen vybírali pokuty. Když zrovna nic nejelo, ukázali nám na křižovatce, ať jdeme klidně i na červenou. To se mi u nás ještě nestalo. A ani nevěřím, že by mohlo.