Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Přilétáme do mexické metropole  >>

Na londýnském Heathrow není po nějaké sněhové nadílce ze středu Evropy ani památky. Na letištní plochu dokonce svítí nízké zimní sluníčko. V Londýně je jinak při čekání na následující let celkem nuda. Bloumáme jen tak zbůhdarma po letišti a prohlížíme si tu různé obchůdky. Mě přitom nejvíc zaujme ten, kde prodávají whisky. Tu opravdovou skotskou, jednosladovou, z horských palíren skotské vysočiny. Přestože odlétáme ze stejného terminálu, ke kterému jsme přiletěli, k naší odletové bráně musíme jet letištním metrem. Heathrow je obrovské letiště. S ostatními našimi spolucestujícími se držíme všichni tak nějak pospolu. To pro jistotu, aby se tu někde někdo z nás neztratil a nezapomněl.
Stejně nudný a jednotvárný je i následný let do Mexika. Sedíme v řadě uprostřed, za celých deset hodin letu se ze sedadla zvednu jen jednou. Letíme, stejně jako do Londýna, se společností British Airways, která nás docela překvapí dobrým jídlem. Lazaně jsou opravdu výborné, jakkoli je nedokážu porovnat s jinými, protože si nevzpomínám, že bych je byl kdy dříve jedl. Méně příjemné je chladno. Asi chtějí, abychom se, zvyklí od nás zimu, příliš nepřehřáli. Jinak chvilkami pospávám, nebo sleduju film či poslouchám hudbu. Každý máme před sebou obrazovku s ovladačem. Na výběr tu mají desítky filmů a spoustu hudby. Nejvíc si ale čtu v knižním průvodci Mexikem. Doma jsem na to moc času neměl a tak se tady snažím dohnat zameškané, abych věděl alespoň o něco víc o zemi, kam právě letíme.
A tak se dozvídám, že Mexiko je federativní republika rozdělená na více než třicet spolkových států a distrikt hlavního města. Z asi sto deseti miliónů obyvatel Mexika je jen asi desetina bílých potomků Španělů. Třetinu pak tvoří původní indiánské kmeny, ponejvíce Aztécké, Mayské a Zapotécké, zbytek jsou míšenci bělochů a původních Indiánů. Už v koloniálním období začali španělští dobyvatelé obracet středoamerické Indiány na katolickou víru. Díky brutálnímu násilí v tom byli velmi úspěšní. Proto dnes víc než devět desetin mexických obyvatel vyznává křesťanství. Jedinou úřední řečí je v Mexiku španělština. Španělsky bohužel umím jenom počítat, a to ještě jen do dvou. V případě, že se zamyslím a soustředím, můžu to zkusit do tří. Mexičtí Indiáni ovšem používají dalších asi šedesát jazyků s převažující aztéčtinou, mayštinou, mixtéčtinou či zapotéčtinou. Kupříkladu z aztéckého jazyka nahuatl se některá slovíčka dostala i do světových jazyků. Například coyotl, což je kojot, nebo koření chilli, pálenky z agáve tequila a metzcalli, a nebo třeba tomatl, což je rajče. I naše čokoláda pochází původně z aztéckého chocolatl. Tak dobrou chuť!
Ale už se blíží přistání v Mexico City. Začínám se teď na Mexiko opravdu těšit. Jsem plný očekávání, co nám příští hodiny a dny přinesou. A jó! Hodiny! Musíme si posunout hodinky o šest hodin zpátky! Srovnávám i čas v obou našich fotoaparátech. A tak když posléze kolem osmnácté hodiny přistáváme na mezinárodním letišti v Mexico City, naše skoro už půlnoc se nám proměňuje zpátky na večer. Z večera ovšem nakonec stejně nezbývá prakticky nic. Přes hodinu a půl čekáme na letišti na pasové odbavení. Prohlížet se tady můžu jen šíleně barevné malůvky s mexickými motivy, namalované na zdech haly, kde stojíme v obrovské několikrát zatočené frontě. Na pestré barvičky, jak zjistíme později, si zdejší národy opravdu potrpí. Jen je mi záhadou, proč tu malují na zeď taky čerta. Má to snad být nějaké neblahé znamení, vidět čerta namalovaného na zdi, sotva přiletíme do Mexika?
obrázek Večer po příletu a ubytování jdeme ještě na chvíli ven
Průvodkyně Ivča nás tu čeká, jak má. Hned na letišti nám doporučuje vyměnit si větší množství dolarů na mexická pesa. Výhodnější kurs prý už jinde nebude. Venku před letištní halou na nás čeká veliký autobus, který nás bude vozit po celém Mexiku. To je docela fajn, protože je opravdu velký a budeme v něm mít spoustu místa. Každý můžeme mít svoje dvojsedadlo, dokonce bychom ještě mohli někoho přibrat. Autobus nás z letiště odváží do centra města, nepříliš daleko hlavního náměstí, kde nás Ivča ubytuje v postarším hotelu Principal. My s Líbou máme veliký pokoj bez oken. Dveře z něho vedou do jakéhosi átria s postarším zábradlím kolem širokých pavlačí spojujících různé části hotelu. Zřejmě to původně bývaly samostatné domy. Když se ubytováváme, je už devět večer. U nás doma tedy tři ráno.
Na pokoji si jen vybalíme nejdůležitější věci. Jsme unavení a utahaní, přesto ještě jdeme na chvíli ven. Jen kousek kolem hotelu po ulici. Musíme si koupit na noc nějakou vodu, Líba si hlavně potřebuje dát ještě kouřící tyčinku. A pak už se nám moc a moc chce spát. Ale než se dostanu do postele, je skoro jedenáct. Mexického času. U nás bych už skoro vstával. Dnešní den se nám docela protáhl.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3