Po příjezdu do města zastavujeme nejprve u "Motýlí zahrady". Martin nám návštěvu téhle motýlí farmy moc nedoporučuje. Za prvé nám vysvětluje, že teď není na motýly zrovna ta nejlepší sezóna, a za druhé má poslední dobou pocit, že tady spíš jen zvedají ceny vstupného zcela protichůdně k tomu, jak to uvnitř vypadá a co lze uvnitř vidět. Čas bychom na to sice měli, ale téhle Martinově "reklamě" se celkem pochopitelně nikdo z nás dovnitř nehrne. A tak tady jen Martin využije na omítce namalovanou mapu ostrova Palawan, kterou tu mají venku před vchodem. Ukazuje nám na ní, kde právě jsme, kam pojedeme zítra a kde si to budeme užívat od pozítří.

Další naší zastávkou je v Puerto Princesa náměstí. Než však půjdeme dovnitř do katedrály, sestoupáme nejprve po pár schodech dolů k moři. Ocitneme se v rybářské vesničce, či spíše ve slumu. Martin říká, že tady dole jsme mezi těmi nejchudšími Filipínci a na vlastní oči tu můžeme vidět, jak oni žijí. A věřte mi, je to dost hustý, přestože lidi se tady na nás usmívají, zdraví nás a vypadají v pohodě. Jejich chatrče, povětšinou stlučené z křivých prken, jsou nalepené těsně jedna na druhé. Ti, co spolu sousedí, mají tak nahuštěné sousedské vztahy, že tu o sobě musejí vědět úplně všechno. Přede dveřmi z rohože jim napříč uzounkou uličkou visí na šňůře prádlo. Mezi těmi mrňavými namačkanými chýšemi se najde i maličký chlívek s čuníkem a nebo bidýlko a kurník se slepičkami a kohouty. A stejně tak těsně vedle sebe, mají smetiště, které je odpadky přeplněné tak, že jich mnoho padá kamsi dolů, o patro níž, k vodní hladině. Domečky mají podlahu jen z prkýnek a pod ní je moře. A jejich rybářské lodičky. Prkna v podlaze a stejně tak v chodníčku, po kterém se nad vodou pohybujeme, mají děravá a zanedbaná. Musíme si tu dávat dobrý pozor, kam šlapeme. Děr je tu docela hodně, mnohá prkna jsou uvolněná a vratká. Stačí jediný neopatrný krok a zřítíme se do podpalubí či do sklepení tohohle podivného vodního slumu. Bůh ví, jestli bychom pak ještě někdy uzřeli modrou oblohu, protože v lepším případě bychom přistáli na pohyblivé hromadě plné odpadků, která už svou silnou vrstvou dosahuje až nad mořskou hladinu. Alespoň tedy teď, kdy je pravděpodobně odliv. Obyvatelé, mezi kterými vidíme pobíhat mnoho dětí, nás sami upozorňují na nástrahy, které nám jejich chudičký svět klade do cesty.

Tihle Filipínci tady rozhodně nemají snadný život a žijí tu v dost hrozných poměrech. Nejen, že mají své chatrče mezi uličkami namačkány těsně k sobě, ale i v každé z nich se maličkém prostoru tísní mnoho lidí, většinou celá mnohačlenná rodina. Se všemi těmi chlívky, kurníky a smetišti okolo sebe i pod sebou je všude spousta špíny. Hygienické podmínky jsou tady pro našince jen těžko představitelné. Pak si ale vzpomenu na jinou chudobu, kterou jsem viděl asi před rokem v namibijské vesnici. Když to začnu porovnávat, nejsou tady na tom zase tak mizerně. V Namibii měli sice relativně čisto, kolem domků i dost prostoru a místa, ale neměli ani jediné hospodářské zvíře a v hrnci na ohništi vařili nejspíš trávu. To Filipínci tady se svou drůbeží a prasátky hlady určitě tolik netrpí. A tamhle zrovna vidíme chlívek dokonce s dvěma prasátky, která se do něho sotva vejdou. Taky ta namibijská děcka byla úplně bez zájmu a jakoby duchem nepřítomná, zatímco zdejší filipínské děti se na nás zvědavě dívají a volají na nás. Najdou se sice mezi nimi i taková děcka, která se stydí a utíkají se honem někam schovat, ale to má k deprimující apatii namibijských dětí hodně daleko.

Procházka tímhle pobřežním slumem nad mořskou hladinou byla pro nás každopádně zajímavá a v mnohém poučná. Shlédli jsme tak zase na trochu jinou tvář Filipín. Je jen škoda, že už není dostatek světla, zvlášť tady na těch uzounkých chodnících mezi chlívky chatrčemi. Fotografovat se už skoro nedá. A tak více než fotografie, mi do budoucna poslouží moje zápisky do deníčku, kam si svoje dojmy a zážitky bezprostředně zapisuju.

Vracíme se teď na náměstí a v rychlosti si prohlédneme katedrálu Neposkvrněného početí s fasádou nápadně laděnou do modra. Také tady probíhá mše, a tak tu nemůžeme a ani nechceme věřící příliš vyrušovat. Zastavíme se potom ještě krátce u městské radnice, u zajímavé kruhové dvoupatrové budovy s modravým žulovým obložením. Tahle radnice je zároveň tak trochu i parlamentem pro celý ostrov Palawan, nebo alespoň pro jeho podstatnou část zahrnující široké okolí města Puerto Princesa. A samozřejmě má zdejší populární místní starosta přímo vedle vchodu který hlídá několik strážných, zavěšený svůj velký obraz. Inu, reklama své vlastní osoby je důležitá i pro něho.

Bezprostředně potom, co se dostanu na hotel, si jdu lehnout. Potřebuju si dát nohy zase chvíli do klidu a tu pravou bolavou si musím umístit někam nahoru. Pořád ji mám oteklou, a zvlášť teď k večeru. Nedlouho potom, trochu unaven a nepříliš vyspalý, asi na dvě hodiny usnu. A proč ne? Mám přece dovolenou.

Když si takhle hezky odpočinu, jdu se pak s Líbou trochu projít po okolí. Díváme se po ulicích, jestli neobjevíme, že by někde prodávali ovoce. Moc daleko se svou bolavou nohou ale jít nechci, a tak hledáme marně. Buď tu ovoce nikdo nechce a nikdo by ho tady nekupoval, a nebo nějaká tržnice bude až někde o kus dál.

A to už jsme zase zpátky na hotelu, a zkusíme lehce povečeřet. Přímo tady na hotelu. Líba si dá zeleninový salát, já protentokrát zkouším hovězí s houbami. Oboje se vcelku povedlo, i když nic omračujícího. A pak se ještě s Ivou, Luďkem, Radkou a Milošem sejdeme venku před našimi pokoji na rumíčku. Jakpak by ne, když je rumík i tady skoro zadarmo. Litr vyjde ani ne na sedmdesát korun! Ta kola k němu, ta snad přijde dráž! A tak tu lehce a v pohodě popíjíme filipínský kvalitní, dobrý a přitom laciný rum a proklábosíme se večerem až skoro k půlnoci. Posléze si ještě dopisuju svoje zápisky, což mi trvá až přes půlnoc. Musím doplnit všechno, co jsem si během dne zapsat nestihl. Do zítřka bych toho určitě mnoho zapomněl.