Tak. Teď nás vezou do vězení! A co že jsme to provedli? Nic. Nejsme zatčení, ani odsouzení. Jedeme sice do věznice, ale nejedeme tam jako vězni, ale jak turisté. Na návštěvu. Filipínská věznice Iwahig je známá turistická lokalita, která ale opravdu jako věznice funguje. Je však trochu jinačí, netradiční, a je to něco jako experimentální trestní farma. Mineme venkovní vstupní bránu s malým parčíkem. V něm vidíme zvláštní umělecky nepříliš vyvedenou sochu slepé paní Spravedlnosti a obrovský nápis, který oznamuje, že nás vítají ve zdejším kriminále a na trestanecké farmě. Asi po třech kilometrech pak zastavujeme na jakémsi velkém prostranství, na straně něčeho, čemu by se klidně dalo říkat náměstí. Trestanci nás tu radostně vítají. Poznáme je snadno. Všichni vězni jsou oblečeni do triček v podivné žlutohnědé blíže nepopsatelné barvě a s nápisem, který znamená něco asi jako "ÚŘAD NÁPRAVNÉ VÝCHOVY". I když jistý si tím nejsem.

Zdejší trestanci, všichni pochopitelně odsouzení jen za lehčí delikty, tu mají relativně velkou volnost. To náměstí, kde zrovna stojíme, vypadá jako park s několika stromy a kruhovým altánkem, ale stejně dobře může posloužit k nástupu trestanců třeba na ranní hlášení či rozdělení úkolů a práce. Však támhle na druhé straně náměstí se zrovna skupina vězňů do nějakého zástupu řadí. Okolo tohohle prostranství můžeme vidět několik z domků, v nich trestanci žijí. Mohou tu být sami, nebo dokonce i se svými rodinami. Tedy pokud je rodina kvůli jejich přečinu neopustila. Na náměstí mají kostel, a s Luďkem neváháme a jdeme se do něho podívat. Je vybaven prostě, a myslím, že ten krásně vyřezávaný oltář s Ukřižovaným i obětní stůl si jistojistě vytvořili vězni sami. Vidíme, že trestanci tu mají i hřiště. Zrovna na něm hrají tenis. U cesty po níž jsme přijeli, stojí před hřištěm malá nízká budova se zastřešenou teráskou namísto horního patra. Nápis na zamřížovaném okně informuje, že uvnitř je zaměstnanecký klub. Připadá mi to podivné. Ta budova je strašně maličká a ze všeho nejvíc vypadá jako nějaká tribuna. Přemýšlím taky o tom, jestli zaměstnanci jsou sami trestanci, a nebo někdo jiný.

Svoboda trestanců je tu totiž jen relativní. Opravdovou svobodu nemají. Nemohou kolonii Iwahig opustit, z vymezeného území se vůbec nesmějí vzdálit. Kromě toho musejí pracovat a zajistit si tak nejen vlastní obživu, ale vydělat si na všechno, co tu mohou potřebovat a používat. Ale nezřídka jim může zbýt i něco málo také pro jejich rodiny a jejich blízké. Zdejší vězni se proto zabývají rybolovem, zemědělstvím a především pěstováním rýže, ale i truhlařinou a dalšími řemesly. V neposlední řadě pak mají příjem také z turismu. Jdeme se tedy podívat dovnitř do krámku, kde kriminálníci nabízejí četné suvenýry a nebo i další svoje výrobky. Prodávají tu všechno možné, sošky, masky a mnoho dalších věcí ze dřeva, mají tu korále, náramky i jiné ozdoby, ale taky trička nebo klobouky. Popravdě řečeno toho jako turista zrovna mnoho zajímavého nevidím. A nemyslím tím jen právě tenhle krámek se suvenýry, ale celou trestaneckou kolonii Iwahig.

Proto taky ani ne za půlhodinku trestaneckou kolonii opouštíme. S Luďkem jsme rádi, že jsme se stihli podívat do kostela, neboť ten určitě patřil k tomu nejzajímavějšímu, co jsme tu viděli. Teď už jen krátce zastavíme u vjezdu do kolonie Iwahig, abychom si pořádně vyfotografovali "slepou paní". Vracíme se nazpátek do Puerto Princesa.