Ani teď nesedíme v autě nijak dlouho. Po dalších jen asi deseti kilometrech přijíždíme k jedné z největších atrakcí ostrova Bohol, k chovné stanici nártounů. A co že to je ten nártoun? Nártoun, neboli tarsiér, je malé zvířátko, která bývá často označováno za nejmenší opičku na světě. Ve skutečnosti však, ačkoli je opicím blízký příbuzný, opravdovou opičkou není. Nártouni tvoří z vědeckého pohledu samostatnou větev vyšších primátů. Patří k ohroženým druhům zvířat a v téhle stanici se snaží o jejich záchranu. Je otázka, jestli to pomůže, ale faktem zůstává, že nártouni jsou v Červeném seznamu ohrožených druhů zařazeni do kategorie "téměř ohrožený". Ale tenhle nártoun filipínský je na tom ze všech druhů nejlépe. Všechny ostatní druhy nártounů jsou už ohrožení natolik, že jim hrozí vyhubení. Některým dokonce i ve velmi blízké budoucnosti. Naprostá většina všech druhů nártounů však žije v Indonésii, zatímco tady na Filipínách je doma pouze tenhle jeden jediný, nártoun filipínský. A je tak trochu i jakýmsi filipínským symbolem.

Stanice Rio Verde, u které zastavujeme, není na Boholu jediná, která se zabývá chovem a záchranou těchhle zvířátek. Vstupné se tu neplatí. Zřejmě proto, aby jinde nevznikaly nelegální chovné stanice, založené jen kvůli zisku, kde nártouni spíše trpí a umírají. I takhle mají na Boholu s nelegálními stanicemi problémy, a to nemluvím o nelegálním trhu se zvířaty, který nártouny ohrožuje pravděpodobně ze všeho nejvíc. Tahle stanice, do níž se půjdeme podívat, je financována nadacemi, dobrovolnými dárci a v neposlední řadě i z prodeje rozličných suvenýrů. Jejich nabídku pod střechou za vchodem zatím zcela ignoruju a jdu se podívat dál dovnitř. Nártouni jsou teď pro mě důležitější! Na suvenýry se podívám později.

Za zastřešeným vstupem s výstavkou fotografií a různými informacemi a samozřejmě taky prodejci suvenýrů je několik otevřených klecí či voliér. A tam už nártouny vidíme. Mají jich tu několik. Tak do deseti. Jsou uvnitř. "Hele, tam!", slyším každou chvíli odněkud za mnou. Však koukám. Nártouni jsou nádherní. Vypadají roztomile jako nějací plyšáčci. Měří tak asi deset až patnáct centimetrů a váží prý něco kolem dvanácti dekagramů. První, co na nártounech člověka zaujme, jsou jejich veliké oči na hlavě, která je vzhledem k tělu neúměrně veliká. Navzdory tomu, že ke svému jménu, a to jak v češtině, v latině i v angličtině, přišli díky svým neobvykle prodloužených nártům na zadních končetinách. Ty oči nártounů, které jsou prý větší, než nártouní mozek, na vás ospale zírají, pokud ovšem nártoun zrovna nespí. Protože je to ale noční živočich, tak ani jeden z těch několika zvířátek, která tu mají, nevykazuje pražádnou pohybovou aktivitu. Nejvýše pomalu otočí hlavou, a zavře nebo naopak otevře oči, dost možná v závislosti na míře okolního hluku. Na klidné spaní tu ale nártouni moc pomýšlet nemohou, neboť turistů je tady víc než dost a o nějakém klidu nemůže být ani řeči. Každopádně se snažíme nártouny nerušit nějakým pokřikem ani blesky fotoaparátů. Nártoun se musí přece alespoň trochu vyspat, než se setmí, a on vyrazí na noční lov.

V noci jsou pak nártouni jako vyměnění. Pohybují se v nízkém křovinatém podrostu přískoky a rychlým skokem taky loví svou kořist. Jsou prý v noci nesmírně čilí. Nártouni se živí téměř výhradně hmyzem, ale nepohrdnou ani pavoukem nebo třeba drobnou ještěrkou. Není však známo, že by nártouni konzumovali i nějakou rostlinnou potravu a proto jsou nejspíš jediným druhem primátů, kteří jsou výhradně masožraví. K tomu aby nártoun ulovil saranče, mravence, komára či mouchu, vážku, motýla, švába a další brouky či jiný hmyz, potřebuje nártoun dobrý sluch, který ho první upozorní na možnou kořist. Pak teprve použije nártoun svůj dokonalý zrak, který je pro něho z hlediska důležitosti zcela zásadní. A noční způsob života je taky důvod, proč má nártoun ty své krásné velikánské oči. Ty obrovské nártouní oči se ale v oční jamce nepohybují. Vůbec. Jsou docela nepohyblivé. S tímhle handicapem si ovšem příroda poradila po svém. Dopřála nártounům zase možnost pohybu hlavy kolem dokola o 180 stupňů, aniž by jakkoli museli otáčet tělem. To je další jejich jedinečná vlastnost, ba spíše zvláštnost, protože nártouni jsou mezi úplně všemi savci jediní, kteří něco takového dokážou.

Nártouni jsou obdařeni ještě jednou neobvyklou vlastností. Člověk je nikdy neslyší, že by vydávali nějaké zvuky. Nártouni ale nejsou němí. Ba právě naopak. Jsou docela upovídaní, zejména v blízkosti člověka. Pravděpodobně tak vydávají varovné signály. Slyšet je ale lidské ucho nemůže, protože nártouny vydávané zvuky jsou vysoko nad hranicí slyšitelnosti. V tomto směru se s nártouny mohou měřit ze savců snad jen delfíni či netopýři. Ultrazvukové pištění nártounů s frekvencí přes 70 kHz a u některých druhů dokonce až přes 90 kHz by musely být alespoň pětkrát zpomaleny, aby byly lidským uchem slyšitelné a zachytitelné.

Nártoun, tenhle pozoruhodný živočich, má dlouhý ocas, který jediný není pokrytý hustou srstí, jako zbytek jeho těla. Vidím dobře i jeho konečky prstů rozšířené do malých bobulek, které jim dobře slouží pro přichycení k větvičce, nebo k něčemu jinému, po čem se zrovna pohybují. V přírodě jsou nártouni hodně plaší, ale tihle budou na okolo procházející a je okukující turisty zřejmě přivyklí. Přestože by se pohodlně vešli do dlaně i dětem, nikdo je tu tímhle způsobem z jejich klidu neruší. Nikdo na ně nesahá, nikdo je nehladí. Jsou fakticky boží a jak povětšinou spí, odpočívají a nikam neutíkají, máme dostatek času si je prohlédnout a fotografovat. Někteří nemají snad ani deset centimetrů a jsou tak maličcí že je fotím na makro. A jak na svých větvičkách pospávají, čekáme kolem s připravenými fotoaparáty, abychom je zachytili, až na nás ta malá chlupatá kulička otevře svoje nádherná výrazná kukadla. Fotky však nemusím vůbec dělat skrz nějakou klec, nebo síť. Ti nártouni jsou tu volně. Mají narostou svobodu pohybu a v noci třeba zmizí do okolní džungle na lov. A pak se zase klidně vrátí, protože tady jsou dobře chráněni před predátory, kočkami, cibetkami, dravými ptáky nebo i hady. Možná je důvodem také to, že tady ve stanici mají nártouni i něco navíc. A sice to, že tu téměř bezpracně seženou nějakou potravu.

Tvrdí se, že nártoun, který má v poměru k tělu skoro dvěstěkrát větší oči, než člověk, byl svou vizáží předlohou k mistru Yodovi z "Hvězdných válek". Ale režisér Lucas prý nebude jediný, komu podoba maličkých nártounů učarovala. Ti, kteří se o takové věci zajímají, mají jasno. Prý se stačí podívat na Spielbergova "E.T." a nebo na Gluma z Jacksonova "Pána prstenů". Schválně si někdy u počítače zkuste dát tyhle obrázky vedle sebe. Nevím. Já vidím nějakou podobu asi jen u mistra Yody. Ta opravdu nebude asi jenom čistě náhodná.

V okolních prostorách pak měli ještě několik dalších zvířat. Jsou tu i malé opravdové opičky, a v kleci hned za nártouny nahoře něco visí. Skoro se to nehýbe a visí to hlavou dolů. Co to u všech všudy je? Někdo říká, že lenochodi. Jenže ti žijí, pokud vím, jen v Americe. Pak zase slyším, že to budou lemuři. Jenže ani to se mi nezdá. Lemur patří mezi endemity, a všechny druhy, denní i noční, žijí výhradně na Madagaskaru. Alespoň myslím. A oboje je odtud z Filipín setsakramentsky daleko. Kde by se tu lenochodi či lemuři vzali? Tak co to může být? Veverka poletucha? Ani to ne. Na veverku to nevypadá. Jednak by byla moc velká a pak, visí vůbec nějaká poletucha takhle klidně hlavou dolů? Těžko. Pátral jsem doma dlouho. Přemýšlel jsem o nějaké cibetkovité či jiné podobné šelmičce, čemuž by snad odpovídala velikost i tvar čumáčku. Mezi nimi se najdou takové druhy, co hlavou dolů ve dne opravdu visí a pospávají. Například binturong, nevelké zvířátko, které vypadá, jako kdybyste zkřížili medvídka s kočkou. Ale taky to nebyl správný tip. Nakonec jsem na to ale přišel. Je to letucha! Nemá ovšem nic společného s veverkami poletuchami. Letuchy tvoří samostatný řád savců, podobně, jako hlodavci nebo šelmy. A ač s lemury nemají letuchy taky nic společného, říká se jim létající lemuři!

Cibetku vidíme vedle. Podle popisku by to měla být cibetka tangalunga. Jenomže není. Odborníci rychle poznají, že je to ovíječ skvrnitý. Patří sice mezi cibetkovité šelmy, ale opravdová cibetka to není. Je narozdíl od spících letuch výjimečně čiperná. Neklidně pobíhá v bílé otevřené bedně z místa na místo. Mrská sebou sem a tam jako smyslů zbavená a protože tu není zrovna moc světla, jen těžko se mi tak rychle se pohybující zvíře fotí. Chci se ještě podívat na hady spící na dřevěném klacku. Jsou to pravděpodobně krajty, škrtiči, protože je občas zavěšují některým turistům kolem krku. Od nás se k tomu ale nikdo nepřipojí. Nejspíš proto, že se nikomu z nás nelíbí, jak mají chudáci hadi omotané huby lepící páskou, aby nemohli někoho kousnout. To se mi fakt vůbec nezamlouvá a proto ty hady skoro ani nefotografuju.

Líbě se asi taky nelíbí, co s těmi hady provádějí, a odchází okouknout suvenýry, které prodávají. A Líba, když okukuje něco, co se prodává, většinou taky nakupuje. Tentokrát skončí v jejím batohu malá plyšová opička, magnetky na ledničku a mě nakonec přesvědčí, že by mi moc slušela nová filipínská kšiltovka s nártounem. Ale protože je na ní moc teplo, skončí prozatím taky v Líbině báglu. Já se ještě na chvíli vrátím k opičkám a nártounům, ale Martin už brzy mává, že pojedeme dál.