Než se dostaneme na asi největší zajímavost ostrova Bohol, k Čokoládovým horám, zastavujeme ještě krátce u vodního toku jménem Loboc. Kolem řeky se tu zdá být prakticky neproniknutelná džungle, kterou špinavá a kalná voda pomalu protéká. Přes řeku tu postavili vedle sebe dva lanové mosty a za deset pesos se po nich můžeme proběhnout. Po jednom houpavě přehopkáme na druhou stranu řeky a po druhém zase zpátky. Oba mosty mají pletenou bambusovou podlahu zavěšenou na pevných a silných ocelových lanech. Když se jenom trošku rozběhnu, začne se most pode mnou pěkně houpat! Stejně jako když začne utíkat někdo jiný. Most se přitom rozvlní jako nějaká lochneska. Na obou březích se na turistech pochopitelně přiživují filipínští prodavači suvenýrů i občerstvení, které my ale nevšímavě míjíme. Daleko víc mě tu zaujme slepice. Taková normální a docela obyčejná puťka. Zajímavá je tím, jak usilovně vyzobává rozpůlený zelený kokosový ořech. No řekněte, kdypak jste něco takového viděli? Není to zajímavější, než nějaké kýčovité blbinky, jaké tu okolo prodávají?

K Čokoládovým horám přijíždíme tentokrát po trošku delší jízdě. Projeli jsme přitom několika vesnicemi, minuli mnohá rýžová pole, a kromě toho jsme taky projížděli lesem a džunglí. Autobus nás doveze na parkoviště pod vyhlídkou. Vyhlídka na Čokoládové hory je pak nahoře rovněž na jednom z těch "čokoládových" kopců. Nahoru už musíme šlapat po schodišti hezky po svých. Schodů tam vede hodně a já proto jdu radši oklikou po chodníčku, který se nahoru klikatí vedle schodiště. Přece jenom už těch schodů na Filipínách bylo dost. Noha mě přitom pořád nepříjemně bolí a večer ji mám vždycky trochu oteklou. Cesta po chodníku je sice delší, ale zato na něm žádné schody nejsou. Po chvíli šlapání jsem nahoře a na schody koukám shůry. Pak už se rozhlížím kolem po Čokoládových horách. A co to vlastně ty Čokoládové hory jsou?

No, každopádně Čokoládové hory nejsou z čokolády! Nevím ale tak úplně dobře, jak bych je popsal. Jedná se o zvláštní a neobvykle tvarované geologické útvary, takové docela pravidelné a souměrné homolky. Pokud jste čekali, že na tomhle místě napíšu, jakou mají ty kopečky krásnou čokoládovou barvu, jste vedle. Tyhle kopečky jsou naopak všechny krásně zelené. Přesto název Čokoládové hory s barvou těch kopečků souvisí. V určitém ročním období, zřejmě v období sucha, čokoládově hnědou barvu prý opravdu mají. Ale i Martin nám říká, že on dosud nikdy Čokoládové hory v jejich čokoládové barvě neviděl. Těm horám bych v téhle roční době jejich jméno přisoudil spíš proto, že mi tvarem připomínají čokoládové pralinky. Ale tvarem mohou připomínat ledasco. Záleží na tom, jakou má kdo fantazii. Teď nicméně nejsou Čokoládové hory hnědé, ale živě zelené. Všechny, co jsou odtud vidět. A vidět jich je opravdu hodně. Počítat je však nebudu, i když ani zdaleka je nevidíme všechny. Takových homolek, menších i větších, je tady na ostrově Bohol v širším okolí téměř 1300. Neuvěřitelné číslo! A to ještě když počítáme jenom ty, co jsou výraznější, protože jsou porostlé pouze nízkou svěží trávou. Kdyby se připočítaly i homolky, na kterých roste džungle křoví a stromů, bylo by jich ještě asi o 500 vic!

Všechny ty kopečky můžou mít na výšku od nějakých dvaceti do přibližně sta výškových metrů. Většina jich pak bude někde uprostřed. Nemůžu ale vyloučit, že jinde nejsou ještě nějaké vyšší. Rozkládají se na všech stranách, kamkoli z vyhlídky pohlédneme, a dosahují až daleko k obzoru. Vytváří jedinečný a neopakovatelný ráz krajiny ostrova Bohol. Pohled na Čokoládové hory je opravdovým zážitkem. Přenádherné malebné a fantasticky působivé panoráma! Jen je bohužel všechno překryto mlžným tropickým oparem. Přestože sluníčko se chvílemi snaží veškerou vlhkost vysušit, moc se mu to nedaří. Mraků je na obloze až příliš. Na fotografování se tohle klima zrovna moc nehodí. Pár fotek se snad ale přece jen podaří.

A jak takovéhle podivné vůbec mohly vzniknout? To vám byl jednou jeden obr a jak už to tak někdy bývá, ten obr se zamiloval. Jestli do jiné obryně, nebo do obyčejně smrtelnice, to není podstatné. Ale když obrova milá zemřela, nešťastný obr velice truchlil a usedavě plakal. Jeho slzy, pochopitelně obrovské, kanuly obrovi po tvářích a dopadaly sem na ostrov Bohol. Tady ty obrovy slzy zkameněly a staly se těmihle krásnými pravidelnými homolkami. Tolik praví pověst. Ve skutečnosti je vznik těchhle homolí stále tak trochu záhada. Vědci se už dlouho nemohou shodnout, jak tyhle geologicky tvarem neobvyklé kopečky vznikly. Jedni dávají zrod Čokoládových hor do souvislosti s vulkanickou činností, jiní spíše uvažují o tom, že kopečky dříve bývaly součástí podmořského korálového útesu. Jisté je snad jen, že celý proces vývoje Čokoládových hor trval milióny let a že k tomu významnou měrou přispělo vlhké tropické a oceánské klima, stejně jako i specifické vlastnosti zdejšího boholského vápence. Z vyhlídky je opravdu nádherný rozhled. Když se pokocháme výhledem na jedné straně můžeme si, než se podíváme opačným směrem, tady nahoře ještě splnit nějaké přání. Uprostřed kopce je postavená studna. Říkají ji "Studna přání" a jak praví návod k použití, stačí do ní vhodit minci, zazvonit na zvon zavěšený nad ní, a něco si přát. Jistojistě se pak přání splní. Ale nevěřte tomu. Nikdo neví o nikom, komu by se tady jeho přání splnilo. Že by házeli do studny příliš malou minci? No nic. Já nevěřím, neházím a nezvoním. Kouknu se raději ještě na Čokoládové hory na opačné straně vyhlídky. Ještě udělám poslední fotku a pomalu jdu po schodech dolů na parkoviště.

Všichni se pak setkáme v dolejší restauraci situované hned u parkoviště. Já narozdíl od jiných vůbec hlad nemám. Spíš bych si dal jen tak něco malého. Pak na to přijdu: "No jasně! Dám si čokoládu! Jsem přece v Čokoládových horách, ne?". Nebo že bych si přece jen dal něco k jídlu? Koukáme, že veškerá jídla mají pro dvě až tři osoby. To se nám zdá příliš velké sousto a tak si s Líbou dáme jenom polívku. I tak ji ani celou nesníme. Čokoládu, co na jídelním lístku mají, nám ale nepřinesou. Prý došla. V Čokoládových horách došla čokoláda! Jak se to může stát?! Co si teda mám dát? Pivo mají jen "light", a to nechci. To mi vážně vůbec nechutná. Jednou jsem to už zkoušel a to stačilo! Nezbývá, než abych si tedy dal ledový čaj.

Venku se mezitím zase rozsvítilo. Sluníčko začalo zelenou kopečkovou čokoládu zahřívat. Jdu udělat ještě několik slunečních "čokoládových" fotek. Venku objevím stánek, kde mají chocomilk. Vidím ale, že vypadá dost podivně, skoro až nebezpečně, a tak se zase vracím zpátky do restaurace pro zmrzlinu. Pochopitelně čokoládovou. Pak už nastupujeme do autobusu. Můj čokoládový kopeček má vlastně taky hodně podobný tvar, jaký mají homolky Čokoládových hor. Olizuju svůj čokoládový kopeček ještě dlouho poté, co autobus s námi Čokoládové hory opustí.

Na zpáteční cestě se ještě krátce zastavujeme v uměle vysázeném mahagonovém lese. To, že mahagon je krásné a docela ceněné dřevo, to víme. Ale jinak na takovém lese není vlastně pranic zvláštního ani zajímavého. Za zmínku stojí jen to, že já se divím, jak je takový les vzácného dřeva rozlehlý, a že Radka začne mahagonové stromy objímat. Asi proto, že mahagon je tak drahocenný. A všichni společně pak koukáme na divnou pravděpodobně zdivočelou kočku, která se tu po nás bojácně ohlíží. Doufám, že tady nelovíš nártouny, ty potvoro jedna!

Původně plánovanou zastávku v centru Tagbilaranu při návratu do Alona Beach nemáme. Martin ji zkušeně vynechal. Vzhledem k tomu, že jsme skoro všichni v autobuse podřimovali a venku zrovna pršelo, nechtěl nás takovou trapnou zastávkou vyrušovat ze spravedlivého spánku. O nic zásadního, co bychom museli vidět, jsme prý nepřišli. A tak jsme se najednou probudili až zase na Panglau. Víceméně až v Alona Beach před naším resortem.