Doma? Doma není čas na nějaké dlouhé přemítání a nějakou další relaxaci. Nástup do pracovního procesu je rychlý, nekompromisní a tvrdý. Žádné Martinovo "lážo plážo", žádná pohodička. Se svou bolavou nohou zajdu k lékařům, ale nic zvláštního nenajdou. Postupně se mi bolest téměř vytratila, jenže asi za dva měsíce se mi znovu vrací. Tentokrát mi už něco najdou. Je to vážnější záležitost a budu ji léčit dlouho. Možná dokonce, že už budu muset brát léky napořád. No, nic moc.

U Luďka na Mácháči jsme se opravdu na konci května sešli. I když bohužel zdaleka ne všichni. U Máchova jezera bylo báječně. Zvlášť když nám úžasně vyšlo vstříc i počasí. Luděk má být proč na svoje Máchovo jezero pyšný, i když v El Nidu poctivě uznal, že tam je to ještě hezčí. O víkendu u Luďka jsme se od pátku do neděle dobře pobavili, udělali jsme si výlet na Bezděz, promítali jsme si naše fotografie, které já tehdy ještě neměl úplně všechny hotové, a zavzpomínali na naši společnou filipínskou cestu. Ale taky jsme si vzájemně ukázali pár fotek z jiných našich cest, což bylo pro mne v mnohém poučné. Zvlášť Milošovy obrázky ze severní Koreje a nebo zajímavé setkání s domorodými obyvateli Etiopie, které nám ukázala Petra. Zkrátka to byl bezva víkend a byli jsme moc rádi, že jsme se alespoň s některými zase setkali. Mácháč měl však drobnou vadu v tom, že v původně domluveném termínu nemohl přijet Martin, který do Česka přijede později, než předpokládal. Musel se na Filipínách zdržet, neboť mu tam přibyla ještě nějaká průvodcovská práce s jakousi výpravou potápěčů. Každopádně ale musíme za báječný víkend na Máchově jezeře moc poděkovat především Luďkovi!

Protože jsme se na Máchově jezeře nesetkali s Martinem, Radka se pokusila zorganizovat ještě jeden společný víkend v době kdy tu Martin už opravdu bude. Tentokrát jsme strávili koncem srpna víkend na chalupě nedaleko Třebíče a byl veskrze relaxační. A Martin sem opravdu přijel a my jsme se od něho dozvěděli novinku, že se brzy bude ženit. Svatba bude na Filipínách a bude si brát za ženu svou Filipínku, se kterou tam žije. Z příjemné chalupy, kde jsme se v pátek ubytovali, jsme tentokrát nevytáhli paty. Sešlo se nás však bohužel ještě míň, než minule. S termínem o prázdninách mělo dost lidí potíže a i takhle to vyšlo na dobu, kdy Martin už odeslal svou nastávající zpátky na Filipíny. Její vízum jí už nedovolovalo delší pobyt, a ona zrovna den před naším setkáním musela odletět. A tak jsme sice viděli Martina, ale ne jeho budoucí ženu. Je to škoda, ale dřívější termín Radka nebylo schopna dát dohromady. Přijelo by nás totiž ještě méně. Najít volný víkend, který by se všem hodil, nebylo asi nic jednoduchého.

No a já jsem pak už jen dopisoval tohle povídání. Dokončil jsem to všechno vlastně až po další naší cestě. O té snad napíšu napíšu něco taky. Deníček a poznámky jsem si samozřejmě opět psal. Po dokončení textu tohohle filipínského cestopisu jsem ještě dost dlouho a pečlivě vybíral doprovodné fotografie a tak jsem tenhle cestopis na svých webových stránkách zveřejnil až více než rok po uskutečněné cestě. Je to dlouho. Já vím. Ale můžete mi věřit, že je v tom uloženo velké množství práce a hodně času.

Přitom, jak jsem svůj text postupně dokončoval, jsem měl ještě jednu starost. Stále jsem neměl pro tenhle svůj cestopisný text žádný název. Ani při posledních dopisovaných řádcích pořád ještě nebylo o podobě názvu jasno. To se mi dosud nikdy nestalo. Přemýšlel jsem dlouho a dlouho. Dumal jsem nad tím, jak jednoduše charakterizovat Filipíny a celou tuhle cestu, ale stále mě nic jednoznačného nenapadalo. Zážitků i navštívených míst bylo mnoho. Filipíny se nám představily v různých podobách, ale stále se nedostavoval žádný pořádný nápad, nenalezl jsem nic pro Filipíny tak úplně nejcharakterističtějšího. A když jsem se pokusil popsat Filipíny tak, jak jsem je zažil a poznal, jednou jedinou větou, i to mi dalo dosti přemýšlení. A stejně jsem vymyslel jen větu silně rozvitou, jakou bych jako školák rozhodně nechtěl dostat k větnému rozboru. Jak tahle věta o Filipínách vypadá? Je hrozná, strašlivá. Tu větu jsem vymyslel asi takhle: "Drobní a milí lidé na Filipínách, bývalí lovci lebek, vaří pivo Praha a na svých tisíci ostrovech vyrábějí výborný neuvěřitelně laciný rum, přičemž nejen na rýži k snídani používají jako příbor lžíci a vidličku, aniž by nutili roztomilé nártouny chodit na kohoutí zápasy mezi unikátní staré rýžové terasy, kde tisíce a tisíce schodů vás nedovedou na nádherné a téměř opuštěné tropické pláže, ani k rakvím morbidně zavěšeným vysoko nad údolím."! A taková věta, jak jistě uznáte, je hrůza hrůzoucí. A co z toho bych tedy měl použít jako titulek tohohle cestopisu? To mi tak jako tak stejně zřejmé nebylo. Váhal jsem a váhal. A protože asi nemám dostatek potřebné fantazie, zvolil jsem nakonec to, co jsem zvolil. Použiju-li za základ myšlenku z klasické české cimrmanologie, může se vám to nelíbit, můžete o tom vést spory, můžete s tím nesouhlasit a můžete proti tomu dokonce protestovat. A to je asi tak všechno, co proti tomu můžete dělat. Já už to v žádném případě nehodlám měnit.

Tak. Dostali jsme se až k těm úplně nejposlednějším odstavcům, na konec konce. Mám hotovo. Notýsky s filipínskými poznámkami už můžu s klidným svědomím zahodit. Nemám, co bych ještě mohl dodat, a už taky hodlám své povídání skončit. Je na čase, dlouhé je to dost. Teď už jen chci poděkovat našemu filipínskému průvodci Martinovi za jeho skvělé a spolehlivé služby a množství informací, které nám o Filipínách poskytl. Především díky Martinovi jsme poznali mnohé z oné překrásné ostrovní země, jakou Filipíny bezesporu jsou. Martin se o naši příjemně strávenou dovolenou zasloužil bezpochyby měrou nejpodstatnější. Takže Martine, díky! A taky děkuju všem novým "filipínským" kamarádům a kamarádkám, za to že jsou, jací jsou, za to, že s námi na Filipíny jeli a že společně s námi prožili ty nádherné tři týdny, na které já určitě nezapomenu. Doufám, že se s vámi třeba ještě někdy někde setkám. Ahoj!

Toť vše.