A pak průchod do dalších ohrádek, čekání ve frontě na to naše obrovské letadlo Emirates. Už bych chtěl být doma. Usedám na sedadlo. Psát se mi už nechce. Není o čem. Je to jen dlouhý nudný skoro devítihodinový let do Dubaje. Zčásti ho prospím, ale spaní v letadle nestojí za nic.

V Dubaji si připadám, že mě převážejí do letištní haly dobytčákem. Máme před sebou další rozloučení. Loučíme se tady s Radkou a Milošem. Oni ještě asi na dva dny zůstávají tady v Dubaji. Díky vám za vaši milou společnost. Radka slibuje, že zorganizuje nějaké naše následné setkání, pokud možno i s Martinem, který se chystá někdy v květnu do Česka. "Tak ahoj a v Dubaji si to užijte!", loučíme se s nimi. My chceme už domů!

Čekáme další šílenou frontu, ukazujeme zavazadla, a zase mě tu ošahávají. Fuj! Je to horší, než u manilských prostitutek. Pak chtějí vidět peněženku. "Na, tu máš!", podávám ji. Je úplně prázdná. "To je, co? To koukáš! Všechny prachy jsme utratili!", říkám si potichu, raději jen tak sám pro sebe. No, trapné odbavení máme za sebou. Nedá se nic dělat, jsme v Dubaji, a v Dubaji na letišti musíme na pivo. Už je to pro nás tradice. Dám si ale jen jedno. Už mě tyhle letiště a to věčné čekání nebaví. Klidně bych to u takových zájezdů vynechal. Ale bohužel to nejde. Proč jsme tu sakra tak dlouho? Následují toalety, a další hodiny zbytečného čučení na dubajském letišti. Chci domů! Jak se mi ještě včera ráno vůbec domů nechtělo, tak teď už chci být v Praze. A nebo ještě líp - až doma.

A pak další ohrádka, další letadlo, další dlouhá nuda, až konečně jsme v Praze. U pásu se zavazadly se všichni navzájem loučíme. "Bylo to moc fajn!", konstatujeme všichni jednomyslně. A byli jsme taky dobrá parta, což je základní předpoklad pro příjemně strávenou dovolenou. Slibujeme si, že se u Luďka na Mácháči sejdeme. Termín je už víceméně určený, a to tak, aby mohl přijet i Martin, který by měl tou dobou být v Česku. Tak děkujeme vám všem, kamarádi, a ahoj na Mácháči!

A teď už domů! Zdrží nás ale ještě střevní problémy, které dostala Líba už v letadle. Opozdí se tím už samotný náš odjezd z letiště. Domů odtud odjíždíme o dost déle, než jsme původně předpokládali. Cestou ještě musíme často zastavovat a tak se nakonec domů dostaneme až večer. A tady, doma, už definitivně končí naše "Velká cesta Filipínami", jak byla tahle dovolená titulována v materiálech pořádající cestovní kanceláře China Tours.