Ranní kurořvaní El Nida pro nás už není překvapující. Až snad na ty gekony či gekončíky, z nichž nejmíň jeden nám huláká snad někde přímo u nás v pokojíku. Tentokrát nás ani tolik nedráždí, protože vstáváme brzy. Prakticky zároveň s domorodci. Nemilosrdný budík nás vyhání z pelíšků už v pět ráno. Musíme teď všechno sbalit na dlouhou cestu, která se započne už za pouhé dvě hodiny. Na balení a přípravy na cestu nám ovšem zhasnou. Ještě před šestou hodinou, kdy se venku teprve objevují první náznaky denního světla, vypnou proud.

Líba nejraději balí všechno sama. Dokáže být dokonce i nevrlá a protivná, když jí chci s něčím pomoct, a tak se jí do téhle činnosti raději moc nepletu. A ona o to ani nestojí. Abych jí tu nepřekážel a do ničeho jí nemluvil, pro jistotu mě vyšle směrem k pláži na trek do pekárny, abych odtamtud přinesl čerstvé pečivo. A protože jsem v ranním El Nidu nezabloudil, krátce po sedmé může započít náš návrat domů.

Z El Nida odjíždím nerad. Velmi nerad. Pro okolí El Nida nemůžu nepoužít slovo ráj, přestože vím, že na Internetu okolí El Nida takhle nazývá skoro každý. Použité charakteristiky se obvykle liší jen různým přívlastkem, takže si račte nějaký vybrat: ráj na zemi, tropický ráj, je tady jako v ráji, neobjevený ráj, panensky čistý ráj, exotický ráj a tak různě podobně. A jestliže program cestovní kanceláře China Tours nás lákal sem na Palawan do El Nida jako na "jednu z nejhezčích tropických scenérií na světě", vůbec mi to nepřipadá jako nějaké přehánění. Ani trošku. Kdysi se mi velmi líbilo v Mexiku u Karibiku, ale tady je to určitě ještě o nějakou hvězdičku lepší. Fakt! To, že je tady turistů přece jen ještě relativně málo a El Nido tím pádem působí jako velice pohodové místo, to je možné jen z jednoho prostého důvodu: El Nido je poměrně obtížně dostupné. Ale to už asi nebude trvat dlouho. Výstavba nové silnice, jak právě vidíme, stále pokračuje. Tak pokud by vás Filipíny zlákaly, jako mě, tak neváhejte, a jeďte co nejdřív. Je asi jen otázkou času, kdy malé a příjemně jednoduché hotýlky a restaurace v El Nidu vyrostou do výšky a změní se v luxusní turistická centra, a kdy na dnes téměř liduprázdných bílých plážích s křišťálově čistou vodou bude hlava na hlavě a nebude pro člověka kam šlápnout. Už takhle nebo podobně dopadlo mnoho krásných míst, a tak jsem moc rád, že jsem ten nádherný ráj El Nida mohl vidět v této turismem ještě nezkažené a nezničené podobě. Takový krásný pobyt na konci poznávání Filipín je skvěle zvolená strategie a je to opravdový bonbónek mířící k naprostému zmlsání Středoevropana z Čech, který nemá moře a pláže v každodenním dosahu. Klidně bych se tu zmlsával i déle.

Ale El Nido už je teď bohužel minulostí. Během nejbližších hodin se teď musíme přepravit do Puerto Princesa. Jedeme stejnými mikrobusy, kterými jsme přijeli do El Nida. Všem zúčastněným se zřejmě vyplatí, aby tu na nás tři dny čekali. Vracíme se taky stejnou cestou. Čili zprvu prašnou a později betonovou silnicí. Cestou trochu spím. Přece jenom to vstávání bylo hodně časné. A pokud zrovna nespím, poslouchám chraplavý reproduktor, který si Miloš vepředu pořád tak pochvaluje. Teď je ta hudba přece jen trochu víc nahlas, takže i já rozeznávám to, co se zrovna hraje. Alespoň tedy většinou. Každopádně je ale ten zvuk, co se kvality týče, naprosto zoufalý.

První zastávka při více než šestihodinovém přejezdu do Puerto Princesa je v městečku Roxas. Stejně, jako před třemi dny, si tady i dnes můžeme dát něco k jídlu. I když dnes jsme tu na oběd ještě dřív, než tehdy. Tentokrát si dáme oběd v typické filipínské vyvařovně, jakým jsme se až dosud vyhýbali. V takovémhle "filipfoodu" ráno uvaří několik jídel, poskládají je do různých hrnců, zakryjí pokličkami a celý den to potom prodávají. Zdá se, že pro Evropana to po poledni už může být trochu nebezpečné a k večeru už je takovéhle jídlo ne-li přímo jedovaté, tedy alespoň nepoživatelné. Teď bychom to však zkusit mohli, když je teprve asi půl jedenácté. Líba se rozhodne si dát kalamáry, já vepříka. O příloze se netřeba zmiňovat, že? A k tomu si dáme džusík. Není to žádná omračující pochoutka, ale pro nás je to zřejmě definitivní rozloučení s filipínskou kuchyní. Líba při placení klidně zapomene mojí peněženku s veškerou zbývající filipínskou měnou na prodejním pultě. Naštěstí ji tu nikdo neukradl a tak se svými penězi zase shledáme. Ale až když se Líby zeptám, kde má mojí peněženku. Nechybělo mnoho a nemuseli jsme už mít vůbec žádné starosti, jestli nám nějaká filipínská pesa nezbudou. Zatím se zdá, že jich máme ještě docela hodně.

Při jízdě po východním pobřeží Palawanu se už jen pohledem loučíme s plážemi i plážičkami, s palmovými háji, i s báječným filipínským mořem. Píšu malé "f", protože Filipínské moře s velkým "F" leží východně od celého filipínského souostroví. Tady to moře, mezi Palawanem a dalšími hlavními filipínskými ostrovy, se jmenuje Suluské. Zastavujeme ještě naposledy u jakési vyhlídky na zátoku Honda Bay. Odtud máme poslední výhled na palawanskou přírodu a moře. Jak mně se nechce domů! Ani tady nezůstáváme dlouho. Jen se trochu rozhlédneme, a hned zase odjíždíme. Stihneme se ještě podivit malému pejskovi, který si tady klidně nechá od opičky přivázané na řetízku vybírat breberky. Tedy pravděpodobně. Alespoň to tak vypadá. Nebo to jsou nějaké zvrhlé opičí sexuální orgie? Nevím. A ani nad tím nedumám. Spíš přemítám o tom, že tohle je už jeden z posledních pohledů na palawanskou přírodu a že jsem tu vyfotil téměř poslední fotky. A jsou vlastně úplně poslední. Foťák schovám do brašny, a ačkoliv to ještě v téhle chvíli ještě nevím, už ho nevytáhnu. Jako vždycky jsem při zpáteční cestě a návratu domů rozladěný a už se mi nechce nic fotit. Ani psát. Ale to psaní ještě přece jen nějakou dobu vydržím.