Ráno nás opět probudí kuropění přicházející skrze tenké rákosové stěny naší chajdy. I když tedy tohle? Tohle není kuropění, ale kurořvaní! Všichni zdejší kuři, kuřice i kuřata řvou jako o život. Snášejí přerostlá vejce? Nebo je někdo hromadně vraždí? Nevím. A nechce se mi z postele, abych to zjišťoval. Do slepičího a kohoutího křiku se taky ještě mísí zvuky domorodých obyvatel El Nida, kteří jsou na rozdíl od nás na nohou už od časného rána. Ale taky na rozdíl od nás šli brzy spát. Přestože já s Líbou jsem se včera z hospody vracel dost brzo, oni už dávno spali. Podle jejich rozespalých a mžourajících obličejů bylo evidentní, že jsme je naším příchodem probudili. Teď už notnou chvíli klapou hrnci a pokličkami, pobíhají kolem a pokřikují na sebe. Někde spadl s hlasitým zařinčením nějaký kbelík, z jiné strany zase slyším praskat dřevo, jak by někdo lámal větve. Tohle všechno Evropana z města probudí naprosto spolehlivě. Líp, než jakýkoli budík. Je zhola zbytečné si ho tady řídit. Tady se zkrátka zaspat nedá.

I když náš dnešní, druhý a taky poslední lodní výlet, má začít společnou snídaní s Martinem, dáme si s Líbou ještě časnou ranní kávu. Horká voda v termosce je opět připravena. A taky potřebuju ještě na toaletu. Jenže už nám došel toaletní papír. Musím na recepci. A teď nevím, jak to vlastně je. Buď tu nepoznali svého hosta a mají mě za okolojdoucího obejdu, a nebo ke zdejším ubytovacím službám už druhá rulička toaletního papíru nepatří. Musím si zkrátka ruličku toaleťáku koupit! Dobrá. O peníze mi nejde, moc peněz to nestojí a oni tu stejně nemají žádné závratné výdělky. Ale i tak si nemůžu pomoct. Musím si srovnat v hlavě, že za tuhle jednu jedinou ruličku toaletního papíru po mně chtějí ty samé peníze, za jaké tu i onde na Filipínách kupujeme rum. Neuvěřitelné! To bych si příště klidně mohl umýt a zároveň i vydezinfikovat zadnici filipínským rumem. Stálo by to stejně. Jen by mi asi takhle promrhaného rumu bylo líto. Lepší je používat ho vnitřně.

Snídani máme tedy společnou. Jsme v jedné z restaurací, asi to už nikoho nepřekvapí, zase na pláži. A celou dobu nás tu zvědavě okukuje malá okatá holčička. Zřejmě dcerka pana šéfa. Martin nám zajistil snídani v restauraci, kde je majitelem Němec. Díky tomu je tady obsluha o poznání svižnější a stolování o něco evropštější, než bývá jinde zvykem. Kávu po dlouhé době nemáme instantní, mléko dostaneme každý v porcelánovém kalíšku, vajíčka si dokonce můžeme zvolit buď míchaná a nebo jako volská oka. Nakonec ale v rámci ujednocení objednávky stejně dostaneme něco jiného. Zjišťuju ještě další, v jiných filipínských hospodách neobvyklé, věci. Slánka tady opravdu solí a z pepřenky se sype pepř. Na záchodě mají opravdové prkýnko a ten záchod je dokonce splachovací! Toaleťák tu taky překvapivě nechybí. Škoda, že jsem se svou potřebou nevydržel až sem. Mohl jsem mít jednu lahvičku rumu navíc! Snídá se nám tu dnes fakt skvěle. Zatímco jíme, můžeme se kochat pohledem na písečnou pláž a na modré moře, na kterém se pohupuje stejná loďka, s jakou jsme byli včera na výletě. Čeká tu na nás i dnes.

Ještě než vyplujeme na náš druhý lodní výlet, vypadá to, že dnes by mohlo být mnohem více slunečno, než včera. Doufám, že se poslední den nakonec ještě nespálím. Ale mráčky se po obloze honí, však ono se určitě ještě trochu zatáhne. Poslední den. Ano. Dnes je opravdu náš poslední plnohodnotný filipínský den. Tak si ho musíme pořádně užít. Zítra už nastoupíme na dlouhou, předlouhou cestu domů.