Koupání v Malé laguně skončilo, a tím končí i náš dnešní lodní výlet. Vyplouváme mezi skalami ven, opouštíme vody ostrova Miniloc a vracíme se do El Nida. Moře nás teď trochu houpá. Přehupujeme se přes docela velké vlny, které Lence viditelně nedělají dobře. Začíná měnit barvy jako chameleon a ta poslední barva, u které nakonec už zůstane, je zlověstně zelená. Pro Lenku to rozhodně není nic příjemného, zatímco třeba já jsem docela v pohodě. To vlnění nahoru a dolů, doleva a doprava, dopředu či dozadu, to mi připadá spíš veselé.

Na konci výletu nás ještě čeká vystupování na pláži v El Nidu, které je taky lehce legrační. Slézám po schůdcích podobných žebříku a na jejich konci seskočím do vody. Mám ji asi tak po pupík. Vzápětí mě příbojová vlna smočí až po krk, což při zpětném rázu nějak neustojím. Ztrácím rovnováhu a vlna mě zahodí skoro až pod loď. Naštěstí se v poslední chvíli zachytím zábradlí u schůdků. Ještě že mi můj foťák a bágl drží lodník prozatím na palubě, jinak jsme kompletně odsolovali. Jestli by to v případě mé fototechniky vůbec šlo.

Když už jsme konečně všichni v pořádku na břehu a loďka "Arman V." v zátoce osiří, domlouváme se, co teď. A ještě na pláži se zase rozdělujeme. Tentokrát na dvě party. Já s Líbou se přidávám k té, která míří na mangové daiquiri do jednoho z okolních barů. Po krásném dni, nádherném moři, a překrásných plážích si prostě musíme dopřát i takovéhle potěšení. Posedět v baru nad zátokou a pláží při něčem dobroučkém, to je přece ta správná tečka za dnešním výletem po lagunách a za koupáním. Zvlášť když se z barových reproduktorů line příjemné reggae, které bylo právě v podobných tropických končinách vymyšleno. Sem to dokonale sedí! Daiquiri si tedy dáme. S velkou chutí. Ale jen jedno. Při něm se tu taky lehce odvodníme a převlékneme se pokud možno do něčeho suchého. Po dnešním šnorchlovacím a koupacím dnu jsem takový příjemně unavený, možná proto se mi tady při mangovém daiquiri tak příjemně sedí.

Z baru poté zamíříme k našim podskaláckým chatkám. Cestou přes městečko Líba neodolá vůni pekárny a kupuje si čerstvě upečenou a ještě teplou buchtu. Okamžitě se do ní pustí a jen stěží Líbu přemluvím, aby mi dala alespoň kousnout. Vzápětí mě posílá zpátky, abych ještě další dvě buchty přikoupil. Po odsolovací a chladivé sprše si dáme kafíčko. Máme pro něj opět připravenou horkou vodu v termosce. Já si při kávě dopisuju zbytek dnešního deníčku, který jsem zčásti vytvořil na lodi při přejezdech mezi plážemi a lagunami, a nebo v baru při daiquiri. Ale pravda, tam se mi moc psát nechtělo. Spíš vůbec. Mám taky už docela hlad, ale vydržím do večeře. Jsme s Martinem domluveni, že dnes zase společně půjdeme do nějaké hospody nebo baru. Nakonec dopíšu úplně všechno, co jsem měl na srdci i v mysli. Mám přitom pořád ještě necelou hodinku čas. A tak se jdu na chvíli natáhnout na matraci.

S Martinem pak odcházíme na večeři všichni společně. Jen Radka s Milošem už zřejmě hlady nevydrželi a někam povečeřet odešli už dřív. Náhoda chtěla tomu, že se s nimi nakonec sejdeme ve stejné hospodě. Oni jen sedí na druhém konci hospody a u vody na pláži, zatímco my ostatní máme rezervaci uvnitř pod střechou. Objednávám si řízek s bramborem. Když ho tu mají, tak to prostě nevydržím. Líba si dá kalamáry a zeleninu. Večeře je to standardní. Tedy nic moc, ale taky bez připomínek. V téhle plážové hospodě se nám ale jinak moc nelíbí. Ta dvojice, která se tu snaží provozovat živou muziku, ani zdaleka nedosahuje podobné úrovně, jako ti, které jsme poslouchali včera v Balay Tubay. A obsluha je tu taky víc než mizerná. Například Iva čeká půl hodiny, než jí k jejím kalamárům přinesou objednaný česnekový chléb. A tak hned, jakmile dojíme, zaplatíme a mizíme. Jak se říká, jdeme do jiné hospody, kde líp hrajou.

Protože včera v Balay Tubay hráli dobře a nám se tahle hospoda líbila, zamíříme tam dnes znovu. Včerejší folkař tu hraje i dnes, kapela ovšem nikoli. Ve folkařově repertoáru se dnes trošku přitvrdilo, a on pořád hraje hezky, příjemně. Na část své produkce má dnes k sobě ještě bubeníka a baskytaristu. Zmíněný basák je takový zagroškudla, tak drobounký a maličký chlapík, že začnu přemýšlet o tom, jestli on drží tu velkou baskytaru, nebo jestli naopak ta baskytara drží pohromadě jeho.

Večer pak pokračuje tím, že naše nejmladší Iva nějak přestane zvládat přestálé "útrapy" celého dne a při rozpité pinakoládě z ničeho nic omdlí. Několik židlí, vodorovná poloha, studená voda a kus velký ledu z kuchyně ji však přivedou za chvíli zase k sobě. Pak už se zdá být celkem v pohodě, a snese i sem tam nějakou tu poznámku v tom smyslu, jako že ti dnešní mladí nic nevydrží. Přes tento nečekaný incident, který sleduje celá hospoda, se stále hraje a tančí. Jako na palubě potápějícího se Titanicu. My s Líbou si v baru Balay Tubay dáme po jednom drinku a zbaběle odcházíme, zatímco všichni ostatní tu ještě zůstávají. Líba je asi z plavání, šnorchlování a slunění tak unavená, že se už nemůže udržet. Začaly se jí totiž bez ohledu na hospodský kravál a hlasitou hudbu zavírat oči, a to tak, že by za chvíli nejspíš dopadla podobně jako Iva. Taky by se sesunula k zemi. Jenom by neomdlela, ale usnula. Nezbylo nám tedy, než to pro dnešek v hospodě zabalit.