Asi nenajdete na světě moc zemí, ve kterých se národní identita natolik snoubí s náboženstvím, jako je tomu právě v Arménii. Pravděpodobně je to tak proto, že dlouhé věky byli Arméni obklopeni samými muslimy, pokud už nebyli přímo pod jejich nadvládou. Věnujme tedy teď tuhle jednu malou kapitolku arménskému křesťanství.

Křesťanství Armény spojuje od pradávna. Tedy ne úplně od nepaměti, ale od roku 301 našeho letopočtu, kdy Arménie jako státní útvar přijala prostřednictvím svého krále křesťanskou víru. A nejen to. Arméni byli taky prvním národem, který přijal současný, tedy křesťanský, letopočet. Arménie se tak stala nejstarším křesťanským královstvím světa, na což jsou dnešní Arméni náležitě pyšní. Samotné křesťanství však na území Arménie přinesli apoštolové Tadeáš a Bartoloměj, kteří zde kázali a prováděli misijní činnost mnohem dříve, a to už v letech 35 až 60 našeho letopočtu.

Samozřejmě to berte tak trochu jako legendu, ale tak či tak je na tehdejších událostech, o kterých se teď zmíním, dosti historické pravdy. Jak tomu tehdy bývalo vlastně všude na světě, nově vznikající křesťanské náboženství bylo zpočátku pronásledováno i v Arménii. Tehdejší král Tiridates III. dal křesťanského misionáře Řehoře, dnes zvaného Osvětitel, na dlouhá léta uvrhnout do temné podzemní kobky. Možná i proto, že tenhle sv. Řehoř byl synem vraha, který před časem zabil králi Tiridatovi otce. Ale králi se pak stala nemilá věc. Beznadějně se zamiloval. Zamiloval se do dívky Hripsimé, která ovšem jako naschvál patřila ke zbožným křesťanským pannám zasvěceným Bohu. Ona pochopitelně krále odmítla. Král se cítil uražený a ponížený, rozlítil se, a dal proto všechny křesťanské dívky popravit. Za to ho ovšem Bůh křesťanů potrestal tím, že král Tiridates naprosto zešílel. Říká se, že ho posedla představa, že je divokým kancem a král prý nadlouho zmizel kdesi v arménských lesích. Králova nešťastná sestra se pak obrátila ke křesťanské víře a usilovala o to, aby svatý Řehoř, muž nadaný boží mocí, byl ze své kobky propuštěn a aby u svého Boha vyprosil královo uzdravení. Modlitbě propuštěného Řehoře, který ani po dlouholetém věznění svoji víru neztratil, bylo dopřáno u Boha sluchu, a křesťanský Bůh tedy krále Tiridata uzdravil. Tiridates se pak nechal i celým svým dvorem od svatého muže pokřtít. Svatý Řehoř pak vybudoval v blízkém Echmiadzinu první křesťanský svatostánek a dostal od krále Tiridata III. pověření stát se misionářem pro celé arménské království. Křesťanství bylo prohlášeno za oficiální státní náboženství a pohanská víra byla od té doby zakázána. Prakticky všechny pohanské svatyně v Arménii pak byly vbrzku zničeny.

Tolik praví legenda, za kterou se však samozřejmě skrývá politické pozadí. Zejména šlo o omezení vlivu bohatých pohanských chrámů a upevnění královské politické moci. V Echmiadzinu dnes stojí velký klášter, nejdůležitější a nejposvátnější místo arménského křesťanství, ve kterém sídlí katolikos, hlava Arménské apoštolské církve. Kostel Hripsimé zasvěcený nevinně umučeným křesťanským pannám se pak nachází ani ne dva kilometry odtud. Chrám Hripsimé a jejích kněžek byl postavený v první polovině sedmého století na místě bývalé kaple a zhruba před čtyřiceti lety prošel důkladnou rekonstrukcí. Jeho součástí je i hrobka svaté Hripsimé, a hrobů a náhrobků pro mne neurčitelného stáří jsem tu nalezl i vyfotografoval několik.

Přibližně o sto let později po přijetí křesťanství vytvořil vzdělaný arménský mnich Mesrop Maštoc, mimo jiné církevní učitel i básník, pro Armény nové písmo, které Arméni používají dodnes. Proč tenhle mnich písmenka stvořil právě taková, jaká jsou, a jestli mu tehdy byla vzorem nějaká jiná abeceda, není dodnes spolehlivě nijak potvrzeno. Tím, že Mesrop Maštoc vytvořil pro arménštinu tuhle abecedu, mohl následně provést první překlad Bible do mateřského jazyka Arménů, tedy právě do arménštiny. Tím bylo arménské křesťanství povýšeno na novou úroveň. Písmenek arménské abecedy vymyslel tehdy Mesrop Maštoc 39. Pro našince jsou tyhle znaky natolik nepodobné latince i nepodobné azbuce, že jsou prakticky nečitelné. Alespoň tedy pro mě je arménské písmo stejně nesrozumitelné, jako bylo třeba barmské či thajské písmo, nebo arabské nápisy v egyptských městech. A nebo stejně nečitelné, abychom byli blíž k nám domů, jako třeba hlaholice. Když už o ní píšu, tak mi přichází na mysl, že přestože hlaholici Konstantin s Metodějem na Velkou Moravu přinesli o více než 450 let později, tak se narozdíl od arménské abecedy už dávno a dávno nepoužívá. Mesrop Maštoc by byl jistě hrdý na to, jak úspěšně se jeho abeceda používá, dá se říci, už celé věky. Přestože je tedy arménské písmo nejen pro nás, ale i pro většinu světa nečitelné, patří dnes arménské písemnictví k těm nejcennějším pokladům světové kultury. Do stejné kulturní pokladnice však nepochybně patří také arménská raně křesťanská architektura.

S množstvím vzácných starých arménských knih a písemností jsem se měl možnost seznámit v arménské národní knihovně Matenadaran, kde jsme obdrželi možná až příliš podrobně podané informace. Těch informací bylo zakrátko takové množství, že nakonec nebylo možné si z toho zapamatovat skoro nic. jakkoli to všechno bylo zajímavé, mně, a myslím že nejenom mně, už to hlava nebrala a nakonec jsem zapomněl i to, co jsem si zpočátku ještě nějakou dobu pamatoval. A to nám zdaleka neukázali všechno. Vždyť jenom staroarménských rukopisů tu schraňují více než šestnáct tisíc! A tomu ještě přibližně dvojnásobek dalších knih a různých dokumentů.

Vězte, že ze všech písmenek arménské abecedy poznám já jedině písmeno "L". To proto, že jsem s ním nechal vyfotit, když jsme pod svahy pohoří Aragats zastavili u pomníku arménské abecedy. Písmeno "L" poznám snadno taky proto, že je bůhvíproč úplně stejné, jako písmeno "L" v naší latince. Že by Mesrop Maštoc něco obšlehl z předchůdce latinky od Římanů, když oni takřka stejně vypadající písmeno "L" používali asi od třetího století ve své abecedě dnes nazývané "Mladší římská kurzíva"?

Díky izolaci od ostatních křesťanů se Arménská apoštolská církev v obklíčení téměř výhradně muslimskými věřícími vyvíjela značně nezávisle a samostatně. Není to tedy tradiční katolická církev, ale ani církev východní čili pravoslavná. Nejvíce je arménské náboženské učení asi příbuzné s egyptskou koptskou církví a z větších a významnějších církví snad, s velkým přimhouřením oka, k výše uvedené církvi pravoslavné. Avšak v arménských kostelech jsem nikde neviděl pro pravoslavnou církev typické ikony, ani obvyklou bohatou a drahou výzdobu církevních svatostánků. Zato všude, ale opravdu všude, Arméni zapalují malé svíčky a v kostelích a chrámech nebo i vně jejich zdí je k vidění mnoho takzvaných chačkarů, kamenných křížů. Ty jsou v Arménii velice často používány rovněž jako náhrobky na hřbitovech. Svébytnost Arménské apoštolské církve je dána mnoha odlišnostmi, mezi nimiž by se za opravdovou zvláštnost dala označit kupříkladu nesporně zajímavá skutečnost, že Arméni v liturgickém životě církve praktikují i zvířecí oběti. Nic takového jsem však já během svého ne tak moc dlouhého cestování po Arménii neviděl. Tedy pokud si odmyslím Arména procházejícího s ovcí na provázku přes nádvoří skalního kláštera Geghard. Každopádně však tyhle zvířecí oběti končí tím, že maso obětovaných zvířat je po obřadu rozdáno chudým. Což je jistě docela sympatický počin. Jinak jsem v Arménii nezhlédl dokonce ani žádnou mši. Jen jeden její malý úsek v kostele kláštera Khor Virap jsem viděl zvenku, a to přes hlavy nespočetných věřících, jimiž byl kostel přecpán doslova k prasknutí. Pokud jde o mše ve starobylých arménských klášterech, je to prý tak vždycky, a kostely bývají o mších věřícími přeplněné pokaždé. Víra Arménů je pevná a vytrvalá, stejně jako pevné a vytrvalé je jejich křesťanské náboženství ve vztahu k okolním muslimským zemím.

No, když už jsem se v předchozím odstavci zmínil o chačkarech, slušelo se by se jim věnovat trochu více místa. Tyhle ozdobné kamenné kříže patří k arménskému křesťanství stejně neodmyslitelně, jako barevné ikony ke křesťanství pravoslavnému. Každý takový chačkar je skutečným uměleckým dílem, neřkuli skvostem. Některé pocházejí z dávných dob, jiné jsou novější a nové chačkary vznikají prakticky stále. A co přesně chačkar je? Chačkar je velký vztyčený kámen obdélníkového tvaru, jakému by se třeba v mayském světě určitě říkalo stéla. Ale zatímco Mayové do svých stél tesali reliéfy a především různé hieroglyfické nápisy a záznamy, Arméni do svých chačkarů tesají výhradně znamení křesťanského kříže. A tesají je s filigránsky precizním a bohatým ornamentálním zdobením, pro něž však neexistuje žádný charakteristický ani typický vzor. Přitom se mi občas zdálo, že některé chačkary jako by mi tak trochu připomínaly staré kříže Keltů. Snad jen onen pro Kelty typický kruh okolo středu kříže jako by arménským chačkarům chyběl. Zvláštní.

Chačkary najdete v Arménii především v blízkosti církevních staveb nebo na mnohých hřbitovech. Zkrátka skoro všude. Jsou rozesety po celé Arménii a někdy stojí osamoceny v krajině či u silnice podobně jako u nás Boží muka. Mnohde jsou znamení kříže vytesány nejen do kamenných bloků, ale také přímo do skal, do skalních masívů. My jsme nejvíce chačkarů pohromadě viděli při návštěvě hřbitova ve vesnici Noratus v okolí jezera Sevan. Vidět tenhle prastarý hřbitov plný starobylých chačkarů, to pro mne byl opravdový zážitek. Víc cenných, zachovalých a prastarých kamenných křížů na jednom místě se prý ani nikde jinde v Arménii vidět nedá. Některé chačkary pocházely až z hloubi šestého století našeho letopočtu. Podobného stáří dosahovaly i jiné náhrobní kameny odlišných tvarů a zdobení. Chačkarů tu byly přinejmenším stovky a mohli jsme si tady lépe, než kdekoli jinde, ověřit všeobecně uznávaný fakt, že v celičké Arménii nenajdete dva stejné chačkary. Každý chačkar je jiný, ksždý má jiný vzor. Každý chačkar je jedinečný, neopakovatelný. Stejně jako je jedinečné a neopakovatelné i arménské křesťanství.