Protože jsem předchozí kapitolu o jezerech ukončil plavbou na historické plachetnici, je asi na čase se trochu věnovat arménské historii. Nevím jak vám, ale mně se líbí začít stručnou historii Arménie tím, že si řekněme, co je Arménie dnes. Tak tedy dnes je Arménie nevelká republika, která leží v horách na jihu Zakavkazska a která nemá přístup k moři. Její obyvatelé, Arméni, jsou potomky prastaré civilizace. Už velice dlouhou dobu Armény obývaná oblast byla v historii dobývána a mnohdy tady dobyta mnoha nepřáteli, ať už se jednalo o kohokoli. Třeba o Peršany, Mongoly nebo Turky. A před nimi ještě mnoho a mnoho jiných válečníků a dobyvatelů, známých i těch méně známých.

Jisté je, že historie arménského národa je komplikovaná a složitá a plná krvavých bojů a válek. Arméni jsou však moudrý, cílevědomý a především hrdý národ. Hrdý na svůj původ, hrdý na svou historii, hrdý na svou kulturu a tradice. Právě kultura a houževnatost Arménů jim pomohla přežít mnoha nepříznivá období a uchovat tak prastarý arménský národ až do současnosti. V dobách útlaku k tomu jednoznačně Arménům pomohla také jejich pevná křesťanská víra, o které se ještě zmíním. V následujících odstavcích teď vyberu jen několik stěžejních období z Arménské historie, protože kdybych se měl byť jen okrajově zmínit o každé epoše a každé významnější události, o každém boji či válce s mocnými sousedními říšemi, tato kapitola by se rozrostla do neuvěřitelné délky. Ani já jsem si víc z toho, co jsme se cestou po Arménii dozvěděli, nebyl schopen zapamatovat. Koho by historie Arménie a arménského národa zajímala podrobněji, jistě si najde dostatek informací někde jinde. Nemám ambice psát nějaká hluboká historická pojednání a rozbory, i když vědět o něco víc z historie tak úžasné země, jakou Arménie bezesporu je, určitě není na závadu. Historie Arménie za to stojí. Je opravdu velice zajímavá a neobyčejná!

Vytyčit dnešní území Arménie je snadné jen zdánlivě. Myslíte, že se stačí podívat na mapu? Mapa sice hranice určuje přesně, ale v tomhle případě taky člověku řekne, že není vždycky všechno tak úplně zřejmé a jednoduché. Z mapy je zřejmé i to, že v téhle oblasti se odehrávalo a odehrává řada národnostních sporů, etnických konfliktů i zničujících válek. Na východě sousedí Arménie s Ázerbájdžánem a enklávou Náhorní Karabach, která je po mnoha sporech a válce mezi Ázerbájdžánem a Arménií na počátku devadesátých let dvacátého století de facto samostatnou, avšak de iure mezinárodně neuznanou, republikou. Arméni vítězstvím v téhle válce odvrátili pokus o vymazání Náhorního Karabachu ze světových map a zcela jistě zabránili likvidaci arménského národa žijícího na jeho území. Nakolik jim v tom pomohla ruská armáda a ruské zbraně, asi ještě dlouho zůstane překryto důkladnou a neprůhlednou politickou poklicí. Oficiálně, de iure, sice Náhorní Karabach stále náleží k muslimskému Ázerbájdžánu, avšak etnicky je dnes obýván téměř výhradně křesťanskými Armény a tito Arméni si taky v Náhorním Karabachu sami vládnou. Armén z Arménie nepotřebuje při vstupu do Náhorního Karabachu žádné vízum a měna zde taky platí stejná jako v Arménii. Tedy dram. Arméni dnes zkrátka považují Náhorní Karabach za svoje území.

Na jihu hraničí Arménie s Íránem a na západě s Tureckem a oblastí Nachičevan. Hranice s Tureckem však není zcela průchozí, ba spíše je úplně neprůchozí, neboť Turecko své hranice s Arménií v roce 1994 uzavřelo. Údajně na protest proti obsazení Náhorního Karabachu. Ale, protože všechno má svá ale, je za tím mnohem víc. Mnohem víc sporů a problémů, které se mezi muslimským Tureckem a křesťanskou Arménii v minulých historických dobách nashromáždily. Vraťme se k Nachičevanu. Nachičevanská oblast oficiálně, stejně jako Náhorní Karabach, taky náleží k Ázerbájdžánu. Tuhle skutečnost sice nikdo nijak nezpochybňuje, tedy ani Arméni, ale přesto je to další takové trochu zvláštní území. S Ázerbájdžánem jako takovým totiž tahle oblast nemá žádnou společnou hranici. Jižní území Arménie tak vlastně rozděluje Ázerbájdžán na dvě spolu nesousedící části. Vznikají proto další třenice a problémy, jako by nestačil už tak dost vážný spor o Náhorní Karabach.

No a teď nám už zbývá jen severní hranice Arménie. Na severu hraničí Arménie s Gruzií, čímž je výčet hranic Arménie se sousedními státy ukončen. Ani tahle hranice není a nebyla bezproblémová. V době gruzínsko-ruského konfliktu v roce 2008 byly i tyhle hranice uzavřeny a Arménie měla v té době jedinou propustnou hranici. Hranici na jih, do islámského Íránu. I my jsme na jihu Arménie poznali, že Írán je ve vztahu k Arménii a jejím obyvatelům asi ten nejméně problémový soused. A to přesto, že tu spolu sousedí poměrně ortodoxní křesťanství s nepochybně ortodoxním islámským státním náboženstvím. Vztahy Íránu a Arménie jsou však založeny na pragmatickém základě, na vzájemně výhodném obchodu. Jeho základem je to, že Írán dodává do Arménie ropu a ropné produkty, kterými Arménie neoplývá, a z Arménie zase proudí do Íránu elektrický proud vyráběný v hydroelektrárnách postavených na tocích v divokých arménských horách na jihu země.

No, ponechme už teď komplikované hranice Arménie a vztahy se sousedními zeměmi stranou. Pokračujme teď legendou. Tak jako my Češi máme svého praotce Čecha, mají svého praotce i Arméni. Ale není to již zmiňovaný biblický Noe! Otcem Arménů je muž jménem Hayk Nahapet. To on platí za legendárního zakladatele arménského národa. A podle něho se Arménie v arménštině jmenuje Hayastan. Hezké, ne? Jako Čechy podle našeho praotce. Pověst pak praví, že Hayk se postavil proti zlému obru jménem Bel, který tyranizoval Haykův lid. Hayk nakonec obra zabil přesně mířenou střelou vystřelenou z dlouhého luku. Sochu praotce Hayka, vysokou postavu mířící lukem na nepřítele, jsme viděli asi dvakrát při průjezdu Jerevanem. Ale nezastavovali jsme se u ní.

K historii Arménie patří především legendární říše Urartu, prastaré arménské království, jehož počátky sahají hluboko do minulosti, až do třináctého století před naším letopočtem. V devátém a osmém století před naším letopočtem dosáhlo království Urartu největšího rozmachu, až posléze na konci následujícího sedmého století zaniklo, když nevydrželo neustálé nájezdy bojovných sousedů.

Slyšeli jste někdy o Kilíkii? Určitě, pokud tenhle cestopis čtete pozorně. Vždyť z doby tohoto království pocházela plachetnice, na jejíž replice jsme se v předchozí kapitole plavili po jezeře Sevan. Ale jinak? Ať už ano či ne, vězte, že Kilíkie je část území na jihu poloostrova pojmenovaného Malá Asie a nachází se tudíž severovýchodně od Kypru. Kilíkie je rovněž neodmyslitelně spojena s Armény a jejich historií. Ať už v různých historických údobích patřila oblast Kilíkie Peršanům, Alexandru Makedonskému, nebo Římanům, vždycky ji obývalo mnoho Arménů. A ti posléze v 11. století založili království Kilíkie, jinak též nazývané království Malé Arménie. Tohle království později zaniklo tím, že ho rozvrátili muslimští Mamlúci (možná jste spíš slyšeli Mameluci) a posléze jeho území postupně ovládli Turci. Někteří Arméni utekli, hodně se jich například uchýlilo na Kypr, jiní však dál přežívali na území bývalé Kilíkie až do první světové války.

Mnoho Arménů, a to nejen v Kilíkii, tedy zůstalo po dlouhá období na území ovládaném Turky. Přesto si i v tureckém područí trvajícím více než čtyři století dokázali uchovat svůj jazyk, svou kulturu a především křesťanské náboženství. Během první světové války a po ní však spustili Turci na křesťanské národy a zejména na Armény nebývalou genocidu. V Istanbulu například Turci popravili na tisíc arménských umělců a představitelů inteligence. Arméni, a zejména ti z dnešního východního Turecka byli z "tureckého" uzemí vysídlováni a odesíláni na dlouhou cestu pouští kamsi do Sýrie, kamsi do "nového domova". Nestačilo, že mnoho Arménů přitom zemřelo vyčerpáním, hladem nebo žízní. Mnozí byli ještě cestou trýzněni a mučeni, a i ti kteří přežili tahle mnohá ukrutenství byli hromadně vyvražďováni. Například tím, že je Turci svázali a utopili ve vodách Černého moře.

Nám o téhle genocidě dost pověděla návštěva nevelkého Muzea genocidy. Muzeum je umístěno v podzemí vedle monumentálního památníku genocidy Tsitsernakaberd s věčně hořícím ohněm na jednom z vršků nad Jerevanem. Podzemními prostorami muzea procházíme v přítmí slabého osvětlení. Muzeum genocidy nám ukazuje dobové fotografie, dokumenty i velmi působivá umělecká díla, která vyjadřují hloubku tehdejšího utrpení arménského národa. Osvětlené obrazy a fotografie tady na návštěvníky útočí z potemnělých sálů a na mě to celé působilo silně emotivně, zvlášť například obrazy malíře Jeana Jansema. Což je asi smysl i účel právě takhle prezentovat krutou tureckou genocidu. Na některé obrázky a dokumenty nebyl příjemný pohled. Proto mi taky okamžitě připomněly Muzeum genocidy Rudých Khmerů v dalekém kambodžském Phnom Penhu. Smutné je, že systematické vyhlazování Arménů Turecko za genocidu nepovažovalo a dosud nepovažuje a soustavně ji popíralo a popírá. A to až do dnešních dnů. Přesto, že během několika měsíců přišlo o život neuvěřitelných více než milión a půl příslušníků Arménského národa. Osmanští Turci se během této kruté genocidy zaměřili především na likvidaci arménské intelektuální elity. Opět tady vidím jednoznačnou podobnost s Rudými Khmery! Arménský národ v období turecké genocidy navíc ještě přišel o obrovskou část svého území a tím i o svou horu Ararat. Ale hlavně a především o nespočet životů. Důsledkem toho je nejen, že Arménské současné území nedosahuje ani desetiny své původní rozlohy, ale taky to, že v samotné Arménii žije okolo tří miliónů obyvatel, zatímco dalších osm a možná až deset miliónů Arménů žije trvale v zahraničí rozptýleno prakticky po celém světě.

Mnozí z Arménů žijících v zahraničí, nebo někdy jejich potomci, se stali významnými představiteli světové kultury. K nim patří například slavný americký spisovatel a dramatik William Saroyan, z hudebního světa můžeme jmenovat například převážně v Moskvě žijícího hudebního skladatele Arama Chačaturjana, americkou zpěvačku i herečku Cher, jejíž vlastní jméno zní Cherilyn Sarkisian, a nebo třeba Charlese Aznavoura, legendárního francouzského šansoniéra. Ale existuje mnoho a mnoho dalších, o francouzském malíři arménského původu Jansemovi jsem se již zmiňoval v souvislosti jeho díly umístěnými v Muzeu genocidy. Arméni žijící mimo svou původní vlast se rádi do své Arménie vracejí, a někteří bohatí tu působí jako významní sponzoři, když financují třeba i dosti nákladné projekty, jako například výstavbu, rozšíření či opravu některých silnic v náročném terénu rozlehlé Arménské vysočiny.

Pravdou však je, že mnoho z oněch miliónů Arménů se dostalo do zahraničí nejen díky Turkům. Někteří utekli později před vládou Sovětů nebo po rozpadu Sovětského svazu před ekonomickou krizí. Další samozřejmě zase kvůli konfliktu a válce o Náhorní Karabach. Nicméně v očích Arménů jsou jejich největšími nepřáteli Turci, kteří každopádně arménský národ v první polovině dvacátého století systematicky vyvražďovali. Ani Turci ani Arméni se dosud nedokázali s touhle částí své minulosti vyrovnat, o čemž svědčí dodnes trvající vzájemná nevraživost i uzavřené hranice. A hrdí Arméni se nejspíš nikdy nesmíří s tím, že jejich posvátná hora Ararat leží na území Turecka. Je to arménská hora. Hora všech Arménů. Ararat je jejich!

A ono starověké a slavné království Arménů jménem Urartu? To v dobách svého největšího rozmachu bývalo ještě mnohem a mnohem větší. Dosahovalo od Středozemního moře až k moři Černému i Kaspickému. Ale to už je přece jen příliš dávná historie. Na tuhle dobu mohou Arméni už jen vzpomínat a učit se o ní. My Češi se také už jen učíme o tom, že Sámova říše zahrnovala kdysi skoro celé dnešní Rakousko a Slovinsko a dosahovala až téměř k Jadranu a nebo že Velká Morava měla své severní hranice kdesi u Berlína. A přitom je naše Sámova říše o více než tisíciletí mladší, než dávné království Urartu.

Z historie Arménů by se dalo napsat ještě ledasco. Ve vztazích Arménů s různými vládci, dobyvateli a říšemi, například s Alexandrem Makedonským, s Římany, s Mongoly nebo Peršany, s Byzantskou a Osmanskou říší či s Ruským impériem lze najít jistě mnoho zajímavého. Historie Arménie je opravdu velice pestrá a vyznat se v ní není tak úplně jednoduché. Já na tomhle místě už ale s kapitolou z minulosti Arménie skončím. Při dalším pokračování by totiž už nemuselo platit, že trocha historie nikoho nezabije.