Začněme tím, s čím se turista setká v Arménii na každém kroku. A to je Ararat. V Arménii je Ararat všude a všechno. Je to jeden z nejvýznamnějších symbolů Arménie. Ararat je třeba jerevanský hotel, ve kterém jsme bydleli, Ararat je arménský koňak, tedy pardon, arménská brandy, a Ararat je v Arménii taky třeba pivo. Zkrátka v Arménii se Ararat jmenuje kde co. Zanedlouho jsem nabyl dojmu, že kdekoli řeknu, že "chci Ararat", určitě budou vědět, co chci. A jistě mi něco přinesou.

Jinak Ararat je samozřejmě a především hora. Hora známá, hora bájná, hora opředená mnoha podivnými legendami a tajemstvími. A taky hora, která je jaksepatří vysoká! Vždyť její vrchol sahá až do nadmořské výšky 5134 metrů nad mořem! Nepochybuju, že každý někdy něco slyšel o Bibli. Proto tedy taky každý ví, že se jedná o mystickou biblickou horu. Podle Bible na svazích Araratu bezpečně přistál praotec Noe se svou Archou, v níž zachránil kromě své rodiny i po páru od každého ze všech druhů zvířat před ohromnou celosvětovou potopou, kterou seslal Bůh rozzlobený na čím dál víc hřešící lidskou chátru, plnou zkažeností a násilí. Jen tak na okraj bych k tomu poznamenal, že to bude asi už dost dlouho, co se tenhle Bůh na nás zřejmě nepodíval, protože jinak by musel něco podobného nepochybně zase zopakovat. A možná, že už několikrát. Nicméně potopu, která trvala od počátku čtyřicetidenního lijáku do opadnutí vod déle než rok, Noe ve své Arše přežil a prý se poté usadil v rovině pod Araratem, která se rozkládá okolo dnešního hlavního města Arménie, Jerevanu. A současní Arméni také podle téhle biblické legendy odvozují od Noema svůj původ.

Určitě se musím ještě zmínit o tom, že Noe v okolí Araratu začal pěstovat vinnou révu. Tu Arméni pěstují dodnes. Někteří Arméni dokonce tvrdí, že jejich hlavní město Jerevan taky založil praotec Noe. Spíš bych ale řekl, že Noe je praotcem všech zdejších vinařů. Ale taky třeba opilců. Právě už v Bibli se píše o prvním opilci a nebyl to opravdu nikdo jiný, než náš starý známý Noe. Z biblického textu lze jednoznačně usoudit, že se Noe zřejmě opatrně řečeno hodně opil. Podle všeho byl náš dobrý Noe sťatý jak Starý zákon káže. V tomhle případě doslova tak. Nicméně víno šlo Noemovi asi k duhu, protože tenhleten Noe se dožil úctyhodného věku: 950 let! Tím jen tak tak, že nepřežil jiného pověstného biblického starocha Metuzalémema, neboli Metúšalacha, který Noema přežil jen o pouhopouhých třináct roků. A já doufám, že dvě lahvičky vína, které jsem si z Arménie přivezl domů z vesničky Areni, mi taky budou svědčit, i když v jedné z nich bylo víno ovocné, meruňkové. Tak na dlouhý věk a na zdraví!

Hora Ararat je tedy arménská hora, svatá hora všech Arménů. Ale Arméni se na její dva vrcholy, Malý a Velký Ararat, mohou jenom dívat. Ararat se totiž nachází na území Turecka. Je jen pár kilometrů od arménsko-turecké hranice a je dokonce nejvyšší tureckou horou vůbec. My jsme horu Ararat mohli spatřit několikrát a z vícero míst. Téměř všudypřítomný je v hornaté Arménii opar, který znemožňuje dokonalé fotografování a významně snižuje viditelnost do dálky. Ale i přesto je pohled na horu Ararat impozantní. Z araratské roviny, jejíž nadmořská výška je necelých tisíc metrů, převyšuje hora Ararat okolní terén o víc než čtyři kilometry. Asi proto je pohled na tuhle majestátní velehoru pokrytou sněhem a ledem tak působivý a nezapomenutelný. Poprvé nás na Ararat, jeho výška i strmé svahy ohromily hned první den při pohledu od chrámu Hripsimé v Echmiadzinu. Naposled jsme pak Ararat nádherně viděli za slunečného rána z jakési vyhlídky nedaleko Jerevanu při výletu z Jerevanu do Garni a ke klášteru Geghard.

Od kláštera Khor Virap jsme však s výhledem na Ararat měli smůlu. Tehdy se nám hora schovávala v mracích. Není to ostatně nic neobvyklého, i když zrovna v červnu, kdy se tahle moje cesta do Arménie uskutečnila, panuje všude okolo především horké a suché počasí. Klášter Khor Virap je pro mnohé Armény významným poutním místem a pro turisty jednou z nejnavštěvovanějších arménských destinací. Nachází se na nevysokém návrší téměř na samé turecké hranici a za dobrého počasí nabízí jedinečný výhled na posvátnou horu Ararat. Není divu, že je asi nejznámějším a nejfotografovanějším klášterem v celičké Arménii. Mě tady zaujalo to, jak si tu mnoho mladých Arménů kupovalo holubici, kterou pak vypouštěli proti hoře Ararat. Holubice má zdejším lidem symbolizovat štěstí a mír, a místní podnikavci nabízející holubice k vypuštění na tom jistě docela dobře vydělávají. Holubice se jim brzy zase vrátí, stejně jako se vrátila holubice i praotci Noemovi na jeho Archu, když přinesla v zobáčku olivovou ratolest. Dobrý Noe z toho tehdy usoudil, že voda obrovské povodně již opadává a že na blízku je nějaká země.

Kdyby Arméni chtěli horu Ararat navštívit, potřebovali by k tomu tedy turecké vízum a nejspíš ještě nějaké další zvláštní povolení. To s ohledem na arménsko-turecké vztahy určitě není jednoduché, a navíc kvůli uzavřené turecko-arménské hranici by Arméni museli cestovat bůhvíkudy přes třetí zemi. A jak se stalo, že arménská hora Ararat je dnes v Turecku? No, původně byla Arménie mnohem a mnohem větší. Víc bych se o tom ale v této chvíli nezmiňoval. Dál v textu se snad i k tomu dostanu. Myslím, že v kapitolce o arménské historii se bude tahle skutečnost ve světle historických souvislostí poněkud lépe vysvětlovat. Nelze to totiž napsat tak úplně jednoduše, jako nějakou stručnou větu. Ale dřív než arménské historii se prozatím ještě chvíli věnujme jiným věcem.