No, když už byla v minulé kapitole řeč o hoře Ararat, je na čase se zmínit o arménských horách vůbec. Je jich nepočítaně. Celá Arménie je až na nevelkou araratskou rovinu země hor a při cestě Arménií se horám nevyhnete, ať děláte, co děláte. V celé Arménii, čili v celé takzvané Arménské vysočině, bývají nezřídka různá zemětřesení, přičemž některá jsou dosti nebezpečná a silná. Poslední veliké zemětřesení postihlo Arménii v roce 1988, přičemž si vyžádalo desítky tisíc obětí. Až statisíce Arménů po tomhle zemětřesení pak zůstalo zcela bez přístřeší.

Začněme s pohořím Aragats, které je na opačné straně od Jerevanu, než hora Ararat. Zatímco na Ararat se musíte dívat k jihu, pohoří Aragats s nejvyšší horou o nadmořské výšce kolem 4100 metrů se nachází severně od Jerevanu. Střed pohoří tvoří čtyři vrcholy hory Aragats, rozmístěné kolem kráteru dnes již vyhaslé sopky, přičemž tyto vrcholy se označují podle světových stran. Tedy severní, který je ten nejvyšší, východní, západní a nejnižší jižní. Do pohoří Aragats jsme se taky jednoho dne vypravili. Konkrétně k jezeru Kari, které se nachází na úpatní jižního vrcholu hory Aragats. A protože jsme kvůli mlze a dešti při tomhle výletu z pohoří Aragats prakticky nic neviděli, schovám si další vyprávění do kapitoly o arménských jezerech. O arménských horách toho i tak bude ještě dost.

Překrásnými arménskými horami, vyššími i těmi nižšími, jsme projížděli několik dní, kdy jsme se pohybovali na jihovýchodě současné Arménie. Hluboké kaňony, divoká říční údolí, do dálky se táhnoucí travnaté kopce, někdy více a jindy méně plné kamení, a za nimi modravě zamlžené vrcholky vzdálenějších hor, to se střídá za okny autobusu při cestě Arménii k jihu. Pokud nejste zrovna nějakou chvíli někde poblíž Jerevanu, hory jsou zkrátka všude okolo vás, kam jen oko dohlédne a viditelnost dovolí. Na pohled ovšem všechny arménské hory převyšuje bílý zasněžený vrcholek biblického Araratu, o kterém jsem již psal v předchozí kapitole.

Pikantní bylo, když se někdo zeptal naší arménské průvodkyně Mariny, jak se jmenují hory, které vidíme támhle po pravé straně autobusu. Odpověď Mariny zněla, že ty hory žádné jméno nemají. Jak to? Je to možné? Nemají jméno? Pro nás naprosto nepochopitelná věc! Jak můžou takové krásné vysoké hory nemít jméno? Odpovědi se nám dostalo záhy. Tyhle hory prý mají jen něco přes dva tisíce metrů nad mořem. A v Arménii je tolik hor, že kdyby všechna pohoří a hory vysoké kolem dvou tisíc metrů měly mít nějaké jméno, arménské děti ve škole, a nejspíš ani erudovaní arménští zeměpisci, by se všechna ta jména nebyli schopni naučit ani do nejdelší smrti. A tak jsme prostě z autobusu koukali na bezejmenné arménské hory. Bezejmenné vlevo, bezejmenné vpravo. Je jich tam mnoho a jejich krása a rozmanitost je očividná a našinec z české kotliny nezvyklý na takovou hornatou krajinu se jich nemůže nabažit. Ti kdo rádi chodí po horách, ti by si tu každopádně přišli na své. Jen by museli počítat s ohromnými vzdálenostmi, než by se těmi horami dostali zase někam do jakés takés civilizace.

Vyznavači trekování by však mohli přespat třeba v některém ze stanů kočovných Jezídů, kteří v arménských horách provozují pastevectví a kteří jsou tu jako doma. Vlastně ne jako. Oni jsou tu doma. I přesto, že jde o národ Kurdů původně pocházející z Indie, přesto, že tihle Jezídové žijí v Arménii víceméně v emigraci. Jejich pastevecké tábory jsme v arménských horách viděli několikrát. Ještě bych rád k Jezídům připsal, že jejich náboženství je trnem v oku téměř všem vyznavačům většinové věrouky, neboť neuznává žádnou svatou knihu, jako je islámský Korán nebo křesťanská Bible. Náboženství však Jezídové mají, nicméně pro ostatní věřící vypadá dosti svérázně, neboť se v něm mísí prvky hinduismu, islámu, judaismu i křesťanství. A to se právě nelíbí ani jedné ze zmíněných náboženských skupin a označují je jako vyznavače ďábla. Zvlášť když Jezídové do toho všeho přimíchali i nějaké ty šamanské rituály a praktiky. Ale Jezídové sami o sobě tvrdí, že jejich náboženství je nejstarším náboženstvím na světě. Může na tom něco být, protože Jezídové mají kalendář, který by mohl být o tisíce let starší, nežli jaký mají všechna ostatní zmíněná a Jezídům nepříliš nakloněná náboženství.

Než se zmíním alespoň trošičku o bohaté historii arménské země, musím říct, že i arménské hory mají svou dávnou a zajímavou minulost. Vedla tudy totiž proslulá Hedvábná stezka. Tahle dlouhá a důležitá obchodní spojnice mezi Čínou a evropskými zeměmi fungovala už v dobách, kdy Evropu ovládalo Římské impérium. Čína se tak mohla seznámit z buddhismem a Evropa zase mohla poznat hedvábné látky, které se ve starověkém Římě staly synonymem k bohatství. Kromě hedvábí probíhal čilý obchod i s dalšími komoditami. S kořením, s cennými kovy, se sklem a porcelánem a taky s otroky. Čilé obchodní i politické kontakty pokračovaly dlouhá staletí, a do Evropy se posléze díky tomu dostaly i takové důležité vynálezy, jakými byl papír a nebo střelný prach.

Hedvábná stezka však nebyla jen jedna cesta směřující od východu na západ, nebo obráceně. Bylo to množství starověkých a středověkých tras a cest vedoucích různými místy do různých směrů, především však spojujících Středomoří se Střední a Východní Asií. Některé z těchto tras vedly právě arménskými horami a nacházely se tady i mnohé důležité obchodní křižovatky. Význam Hedvábné stezky spočíval totiž právě a především v rozvoji vzájemného obchodního styku mezi východními říšemi a středomořskými národy. Po "hedvábných" cestách však tehdy putovaly nejen obchodní karavany, ale s nimi putovali rovněž mnozí mudrci a učenci, kazatelé, poutníci i různí političtí vyslanci. Tahle skutečnost pak kromě ekonomického přínosu znamenala i významný rozkvět spojení a vzájemného ovlivňování jednotlivých kultur tehdejšího Východu a Západu. To všechno byly důležité okolnosti mající neoddiskutovatelný význam pro vznik i rozvoj mnohých civilizací na dotčených územích, v Číně a Indii, nebo v Mezopotámii a Persii a samozřejmě také ve Středomoří.

Karavanní cesty Hedvábné stezky vedly mnoha údolími i vysokými horami, přes řeky, horská sedla i průsmyky. Několikrát jsme z oken autobusu viděli i staré mosty, po kterých před dvěma tisíci lety dávné karavany putovaly. Nedaleko pod Selimským průsmykem jsme pak zastavili u nádherně zachovalé karavanseráje. Je sice poměrně mladá, myslím, že někdy ze čtrnáctého století, zrekonstruovaná zhruba v polovině století dvacátého, ale přesto je to krásná ukázka historického stavení, jaké karavanám koní a velbloudů, stejně jako všem obchodníkům a poutníkům, poskytovalo přístřeší a spolu s ním i možnost odpočinku či občerstvení. A samozřejmě také důležitou ochranu před různými lapky a loupežníky, kteří se pochopitelně kolem takových obchodních cest vyskytovali. Cestující tu vždy našli útočiště a zázemí na svých dlouhých poutích. Selimská karavanseráj má, stejně jako mívaly i ostatní podobné stavby, jen jeden jediný vchod, který se tím pádem dal poměrně dobře hlídat. K němu bokem přiléhá dlouhá jakási dlouhá hala s několika střešními otvory a podpůrnými pilíři, za kterými po stranách haly přebývala zvířata. Byly tu a dodnes jsou jakési uličky, v nichž ve zde umístěných žlabech zvířata nesoucí důležitý náklad nebo samotné poutníky vždy našla tolik potřebnou vodu i krmení. Celá stavba karavaneráje je postavená z čedičových kamenných bloků, a najdete ji v nadmořské výšce skoro 2500 metrů. A jak už jsem napsal, není daleko pod vrcholem Selimského průsmyku, leží na jižních svazích, pod silnicí.

K horám určitě patří i zmínka o jedinečném přírodním útvaru pod vesnicí Garni. Rokle kolem horské říčky Azat je pod městečkem tvořena vysokými temně šedivými skalami, které jsou rozpukány do šestibokých kvádrů o průměru okolo dvaceti či třiceti centimetrů. Jsou to ony typické čedičové kamenné varhany, o jakých se každý učil kdysi ve škole. Každý u nás zná příklad takových varhan z Panské skály u Kamenického Šenova. Ale tady to není jen jediná skála. Zdejší arménské kamenné varhany se nacházejí na obou stranách údolí říčky Azat a táhnou se nahoru nad našimi hlavami do nemalé výšky. Celá soutěska vypadá vskutku impozantně a je tak úžasným přírodním výtvorem, že mi to nedá, abych se tu pořádně nerozhlížel a pochopitelně abych neudělal i nějakou tu fotografii. Celá tahle soutěska vypadá ve světle těchto skal tak nějak křehce, jako by se některé čedičové sloupce měly každou chvíli odloupnout, a to navzdory tomu, že čedič patří mezi velice tvrdé kameny a je tvrdší, než kupříkladu křemen. Trochu mi to rozhlížení na neobvyklou kamennou nádheru samozřejmě trvalo, takže jsem pak dostal vynadáno, že ostatní zdržuju. A to jsem se ani nešel podívat na starobyle vypadající klenutý most přes říčku Azat, odkud by ty dlouhé kamenné sloupce vypadaly jistě jako rozevřená kulisa nějaké nadpozemské scenérie. Přitom jsem vlastně ani nebyl poslední. Divím se, že někteří tímhle nesmírně zajímavým místem jen tak a docela nevšímavě a rychle prošli, aby pak na ostatní netrpělivě čekali před strmým výstupem z údolí nahoru k římskému chrámu v Garni. Tenhle nádherný kaňon opravdu stál za zastavení a za podívání. A jen co jsme vystoupali z údolí nahoru k onomu chrámu, zjišťuju, když se vydýchám, že také shora je na kaňon řeky Azat moc krásný pohled. I když úplně jiný.

Ale krásných kaňonů a údolí je v arménských horách vícero. Působivé je třeba okolí překrásného vodopádu Shaki nedaleko Sisianu, ke kterému jsme si zašli nedlouhou pěší procházkou hlubokým údolím řeky Vorotan kolem tamní vodní elektrárny. Samotný vodopád Shaki byl překrásný. Je to prý nejvyšší a taky nejkrásnější vodopád na území Arménie. Mnoho z dalších arménských údolí a kaňonů jsme pak viděli při návštěvě některých arménských historických památek. Například údolí pod zříceninou hradu Amberd, nádherný kaňon pod klášterem Noravank, nebo kamenité údolí horního toku říčky Azat u skalního kláštera Geghard. Nádhera! Jedno místo hezčí, než druhé. Kdo milujete hory, zkuste se podívat do Arménie!

A nesmím zapomenout ani divoké svahy okolo údolí řeky Vorotan pod klášterem Tatev. K němu jsme se z vesnice Halidzor přepravovali kabinovou lanovkou. V současné době to prý je nejdelší lanovka na světě. Její délka je totiž téměř šest kilometrů. Přesně pět a tři čtvrtě. Přitom na téhle vzdálenosti jsou lana zavěšena na pouhých třech sloupech. Tahle lanovka je taky poměrně nová a díky svým technickým parametrům se dostala do Guinnessovy knihy rekordů. Začala se stavět v roce 2009 a dostavěna byla za jedenáct měsíců. Kabinky pro asi dvacet lidí jedou vždy dvě z obou stran proti sobě a uprostřed lanové cesty se míjejí. Výhled z kabinky na hluboké údolí pod námi byl vskutku impozantní, v nejhlubším místě bylo pod námi až 320 metrů vzduchu! Cestu od kláštera Tatev zpátky do vesnice Halidzor jsme pak absolvovali v několika minibusech. Trvala nám podstatně podstatně déle než lanovkou, neboť klesat a znovu stoupat všechny ty nekonečné zatáčky, které jsme předtím během mrknutím oka minuli ve výšce, zkrátka nějaký čas trvalo. Tahle jízda lanovkou byl každopádně zajímavý zážitek. Svezení na lanech nad hlubokými roklemi až ke klášteru Tatev je zřejmě jako nová velká atrakce vyhledávána i samotnými Armény, za nimiž jsme si museli vystát dosti dlouhou frontu.

Vidíte, co všechno se dá o Arménských horách, ale taky o údolích, řekách i vodopádech, napsat i z takové krátké návštěvy Arménie. Myslím, že jsem toho napsal opravdu dost. Ale to proto, že arménská příroda je vskutku překrásná a takovýhle větší prostor si tak právem zasluhuje. Příroda a zejména hory jsou zkrátka jedním z mnohých symbolů Arménie. Myslím, že bez nadsázky se dá říct, že hory patří k Arménii stejně, jako láska patří k lidskému žití.