Konečně. Konečně jsme dojeli na letiště. Pozdravíme pana Ťulu, rozloučíme se s ním a dotlačíme si kufru k letištní budově. Nastal čas obout si teď boty potřebné do evropské zimy, aby nám nezabíraly prostor v příručních zavazadlech. Vypadáme tady v tropické Africe v těch bagančatech možná trochu divně, ale nemáme teď ty boty kam dát, abychom si je mohli cestou přezout až někdy později.

Před odbavením musíme opět připravit povinný obligátní odletový formulář. Bez toho nás neodbaví, jakkoliv mi vyplňování takových papírů připadá zhola nesmyslné. Nedovedu si představit, co s těmi papíry dělají a kam dávají tu spoustu vyplněných formulářů, které musejí na všech letištích a hraničních přechodech každičký den získat. Ale vyplňovat se musí! Znovu chtějí vědět, čí jsem, jaký jsem, kam jedu, kudy a proč. A tak tužky do ruky a vzhůru do boje s úředním šimlem! Jsme na tom všichni cestující stejně, ať jsme odkud jsme. A když papíry vyplníme, Líba s Pepou si nakonec ještě zabáňají poslední cigaretku a můžeme jít na odbavení.

Při příletu na Zanzibar jsem si toho ani moc nevšiml, ale teď je patrné, jaké je zanzibarské letiště, které hrdě nese přízvisko mezinárodní, zoufalá chatrč, přestože je z valné části, jak se zdá, betonová. Nemají tu kupříkladu ani žádnou elektroniku. Tedy s výjimkou té, kterou nám snímají otisky prstů. Ano. Pasový úředník je tady jediný, kdo má na letišti počítač. A taky kameru. Hezky se usmějte, udělá si obrázek! Otisky prstů nám pak s nehranou pečlivostí kriminálního rady sejme pěkně ze všech našich prstíků, aby si je stejně jako při našem příletu zařadil do elektronické kartotéky. Asi v zanzibarských počítačích nemají pasoví úředníci problémy s diskovou kapacitou.

Jinak na letišti samotném už další technika není vůbec žádná, nepočítám-li kávovar a klimatizaci. Klimatizace se zřejmě i tady, jako v mnohým dalších zemích, počítá za luxus, kterým se musí všem dokazovat, jak jsou tady bohatí a že si tuhle vymoženost můžou dovolit. A to je opravdu všechno. Nic dalšího tu už elektronického není ani zbla. Přílety mají napsané křídou na černé tabuli, odlety vidím vedle napsané pro změnu barevným fixem na tabuli bílé. Oprýskanou ceduli letecké společnosti Fly540, se kterou máme do Nairobi letět, pověsí na stejně oprýskaný dřevěný odbavovací stolek. Palubní lístky nám vypisují ručně napůl zlomenou propiskou a aby na ně napsali hodinu odletu nebo čas nástupu, s tím se vůbec nezdržují. Sedět budeme asi tak, jak kdo přijde a kde vezme místo, protože palubní lístky postrádají i tuhle jinde a jindy tak důležitou informaci. A zavazadla? Ta nám jsou ochotni odbavit pouze do Nairobi. Tam si je budeme muset dál do Evropy poslat sami. Jinak to prý nejde. No jasně, ani nás to snad nepřekvapuje.

Něco málo ještě nakoupíme ve dvou malých letištních obchůdcích. Ty mi tu kdovíproč připadají dost podobné těm, u jakých jsme byli někdy dva roky zpátky v černošském ghettu v Kapském Městě. Nejspíš mi to připomíná to malé zamřížované okénko, kterým se nákup vyřizuje. I tady kupujeme hlavně nápoje. Přestože jsme měli vody poměrně dost, už jsme ji cestou dokázali všechnu vypít. A jelikož po odbavení už sedíme ve zdejším luxusu klimatizovaného prostoru, raději se už teď a tady oblečeme do dlouhých kalhot. Kraťasy už musí do báglu.

Na letadlo čekáme dlouho. Podle původního časového plánu jsme už měli být dávno pryč, ale letadlo, které má přiletět z Dar es Salaamu a pokračovat odtud i s námi do Nairobi, je stále v nedohlednu. Žádná tabule, která by nás mohla informovat o nějaké zpoždění, tu nikde není. A zeptat se někoho? To taky postrádá smysl, protože není koho a kde. Není tu ani nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo alespoň budku výpravčího a tamhleten postarší strejda, co tu zametá, stejně nic vědět nebude. A tak dřepíme na tvrdé letištní lavici a stále nervózněji čekáme, co bude dál a jestli se začne něco dít. Nálada je čím dál černější, stejně jako večer, který už dávno vystřídal slunečné denní hodiny.

Nakonec se dočkáme. Přiletí pro nás nevelké vrtulové letadlo, sotva tak pro čtyřicet pasažérů. Ale bude to stačit, neboť když si nastoupíme, ukáže se, že nás poletí dohromady jen asi patnáct. Nějakými africkými tamtamy se k nám dostane informace, že původní tryskové letadlo mělo nějaký problém. A tohle je prý náhradní.

Normálně by nám to mohlo být jedno, jakým letadlem letíme, ale na tomhle je špatně to, že náhradní vrtulové letadlo je pomalejší. A tak i když se teď už nic nezdržuje a odlétáme prakticky hned po nástupu, přece jen už teď odlétáme s hodinovým zpožděním. Ano, přesně hodinu už jsme měli být ve vzduchu. A je taky jasné, že během cesty do Nairobi tímhle pomalejším letadlem nabereme ještě další dávku zpoždění a už začínáme cítit v kostech, že budeme mít problém stihnout naše letadlo společnosti KLM do Evropy. Zvlášť když si budeme muset ještě vybavit palubní vstupenky a zajistit rovněž i přeložení zavazadel. No uvidíme tak za jeden a půl hodiny v Nairobi, jak to všechno dopadne.