Teď naposledy ještě, jako úplně nejposlednější fotku ze Zanzibaru, fotografuju na samospoušť před naší chaloupkou, tam uprostřed zeleně a květin, celou naši pětičlennou zanzibarskou partu. Akorát to stíháme. Pak už je naše auto tady. Vida! Onen řidič, který nás z Nungwi poveze k letadlu, je náš starý známý pan Ťula. Počtvrté a naposledy (dvakrát jsme tu projížděli při nepovedeném výletu za delfíny) se prokodrcáme po příšerných hrbolech vesnicí mezi resortem a hlavní silnicí. Stejně tak počtvrté přitom míjíme i několik dalších resortů, noční klub, zapáchající smetiště a blíže těžko popsatelnou hromadu nějakého železa neznámého určení a původu.

Pak už pan Ťula stočí auto po asfaltové silnici směrem k jihu a vesnici Nungwi na severu ostrova Zanzibar už nadobro opouštíme. A já teď, teprve teď a právě v tomto okamžiku, se začínám těšit domů. Teď už je opravdu všemu konec. Všechno definitivně skončilo a už jen pojedeme domů. Je to přesně ten nejhorší okamžik každé byť sebehezčí dovolené. Okamžik, kdy je všechno za námi a kdy mám před sebou už jen dlouhý, předlouhý návrat domů.

Mluvíme o tom, že do keňského Nairobi poletíme společně s Pepou. Z Nairobi přes Amsterdam pak už poletíme sami, neboť Pepa v Nairobi jednu noc přespí a domů pak poletí jiným spojem až druhý den. A my se domlouváme s Alčou, jestli pro ní její manžel, který nás do Vídně vezl, přijede a jestli nás bude moci vzít sebou do Brna. Ale nakonec se domluvíme, že do Brna pojedeme z Vídně autobusem, který by měl navazovat na letadlo bez dlouhého čekání. Časově to vychází příznivě.

Nikde už nezastavujeme a nikdo už nechceme fotografovat. I tak se cesta na letiště poněkud vleče a připadá mi hodně dlouhá. Přesto je nakonec o mnoho kratší, než včerejší přesun přes celý ostorv za nevyvedenými delfíny. Nejmíň o půl hodiny. I tak se nemůžu dočkat, až z auta už vypadnu. Mám ze včerejška sezení v autě plné zuby. Ale bohužel ještě víc se teď nasedím ve všech těch letadlech, která nás postupně dopraví do Evropy.

Tentokrát v autě nespím. Pozoruju řady domorodých domků postavených kolem silnice. Některé stojí osamoceně, jindy projíždíme menšími i většími vesnicemi. Sleduju, jak je přitom naprostá většina obydlí zdejších vesničanů obklopena houštinami banánových plantáží či řídkým lesem kokosových palem trčících vzhůru proti čistě modrému únorovému zanzibarskému nebi. Najednou se charakter vesnických obydlí změní. Je zřejmé, že už jsme ve městě. Ve městě Zanzibaru, v hlavním městě stejnojmenné části tanzanské federace a v největším městě ostrova Unguja.