Na zanzibarském letišti si musíme koupit víza. Máme na to dostatek času. Zdejší formality nějakou chvíli trvají. Všechny si nás tady fotografují a všem nám berou otisky prstů. Všech prstů a z obou rukou. Proč? Elektronický pas máme a tam otisky jsou. Chtějí to kontrolovat a porovnávat? Ne. Alče, která nemá elektronický pas, také snímají otisky všech prstů. Takže si naše otisky asi pořizují do sbírky. Celé odbavení jinak probíhá sice trochu pomaleji, ale hladce a bez problémů. I kufry nám sem tentokrát dojdou všechny. My teď mezi nimi máme už jeden zbrusu nový, který jsme po problémech s odbavením ve Vídni přikoupili v malawijském Blantyre. Máme teď tedy kufry celkem tři. Tak, jak se na tříčlenou Prausovic rodinnou skupinu sluší. Pro každého právě jeden.

Na zanzibarském letišti nás má čekat Pepův známý, pan Tabu. On by nás měl mít po celou dobu našeho pobytu na Zanzibaru na starosti a měl by pro Pepu zajišťovat vše, čeho nám bude třeba. Teď právě nás má na zanzibarském letišti čekat. Ale nečeká. Bude až na hotelu. Nedá se nic dělat, Pepa musí sehnat taxík, který nás do našeho hotelu dopraví. Taxík přitom musí být dost velký, aby se nás do něho vešlo všech pět i se všemi našimi velkými i těmi menšími zavazadly.

Pepa brzy zavelí "Tak jedeme!" a ukazuje na nějaké auto. Do centra města to z letiště na Zanzibaru daleko není a tak jsme za chvíli tam. K hotelu se sice taxíkem přiblížíme, ale poslední úsek musíme dojít pěšky. Je třeba projít několika zatočenými a typicky uzoučkými uličkami starého města Zanzibaru. Náš hotel jménem Safari Lodge má svůj vchod právě v jedné z takových uliček. Když do hotelu dorazíme, musíme na pokoje ještě nějakou chvíli čekat. Posadíme se tedy zatím na recepci. Kuřáci si zabáňají a všichni tak trochu vykukujeme hotelovými dveřmi ven, kde jsme se to vlastně ocitli. Mezitím se objeví i tajemný pan Tabu. Rezervace tohohle našeho hotelu "šla" vlastně také přes něho, takže on moc dobře věděl, kde nás najde.

Následně všichni si ve vcelku příjemných a sympatických hotelových pokojích dáme sprchu. Já si po ní ještě i trochu zdřímnu. Není ale to ale nic divného. Přece jen máme za sebou víceméně probdělou noc, během níž jsme přelétali za Zambie do Keni. Líba s Monikou se ale teď ke spaní nedostanou. Především proto, že Monika teď sdílí pokoj s Alenou, a je třeba přeházet a přerovnat spoustu věcí v zavazadlech, aby se Monča mohla trochu zabydlet a vůbec tu nějak začít existovat.

To už je pokročilé odpoledne a my máme domluvenou procházku starým městem Zanzibaru. Máme ji domluvenou s místním průvodcem, kterého nám rovněž zajistil pan Tabu. Tak pojďme. Sraz je už za pár minut přímo před naším hotelem.