Náš průvodce městem se jmenuje Amin. A my se spolu s ním začínáme seznamovat s městem, do kterého jsme přiletěli. A k seznamování je toho tady hodně. Ke kultuře Zanzibaru patří právě především staré město, kde jsme ubytováni. Jeho uličky a budovy, Dům zázraků, starý trh s otroky, městský trh a mnoho a mnoho dalšího.

Proplétáme se hned od hotelu množstvím roztodivných a křivolakých uliček. Většina z nich se hemží spoustou lidí. Hodně jich je místních, ale je mezi nimi i velký počet turistů, jako jsme my. Uličky jsou úzké, takže automobily tu nejezdí. Projíždějí tudy však motorky a některé jedou tak rychle, že se jim člověk sotva stačí v úzkém prostou mezi vysokými domy vyhýbat. Mnoho místních lidí, které potkáváme, nás zdraví výrazem "Jumbo!". Záhy se od Amina dozvídáme, že tohle slůvko neznamená ani slona ani letadlo, jak by snad někoho mohlo napadnout. Znamená to jenom prostý a jednoduchý pozdrav. Třeba jako je obyčejné "Ahoj!" v naší krásné české řeči.

S Aminem postupně procházíme takzvaným Kamenným městem (anglicky Stone Town), v němž kdesi uvnitř máme náš hotel Safari Lodge, v němž bydlíme. Město celé se jmenuje Zanzibar a Kamenné město je čtvrť, podobně jako je Staré město čtvrť v Praze. Aby nám Amin mohl v klidu říci co nejvíc informací, zajdeme spolu s ním do jedné z restaurací uprostřed Kamenného města. Objednáme si občerstvení a Amin nám přitom vypravuje spoustu údajů i zajímavostí, které se nám Pepa snaží všechny překládat. Při překladu vynechá jenom to, co už nám sám říkal předem, kupříkladu při čekání na pokoj v hotelové recepci. A protože v hospodě mám na psaní dobré podmínky, píšu a píšu, až se mi od tužky kouří. Vězte tedy, že naprostou většinu následujících informací čerpám právě od Amina. Z toho, co nám vypravoval, a z toho, co jsem si stačil poznamenat. A nebylo toho zrovna málo.

Kamenné město, bezesporu nejhistoričtější část Zanzibaru a centrum bývalé Ománské říše, podle informací od Amina čítá dohromady okolo tři a půl tisíce domů. Mezi nimi se nachází nejen římskokatolická nebo protestantská katedrála, ale i hinduistický chrám a především na čtyřicet menších mešit. To jen potvrzuje skutečnost, že Muslimové tvoří devadesátiprocentní většinu věřícího obyvatelstva. Při procházce městem to poznáváme na každém kroku, neboť je vcelku evidentní, že způsob muslimského odívání mezi domorodci jednoznačně převažuje. Většina mužů přitom nosí takové typické čapky, zatímco muslimky schovávají svou hlavu pod pestrobarevnými šátky. Některé však nejen hlavu, ale i obličej. Vidíme i dost dam zakuklených ve svých burkách tak, že jim dosti často nevidíme ani do očí. Málokdy se ale odvážím je fotografovat.

Kamenné město je to tady nazýváno proto, že prakticky všechny stavby v centru města jsou postaveny především z korálového kamene. Zanzibar je totiž svým původem ostrov korálový a proto je tady jako stavební materiál pochopitelně nejdostupnější právě korálový kámen. Jsou z něho postaveny nejen domy, ale chrámy a katedrály. A nejenom to. K mnohým zajímavostem či snad i zvláštnostem Kamenného města jistě patří, že k mnoha zdejším domům, stejně tak jako i k našemu hotelu Safari Lodge, jsou ještě v uličce "přilepené" jednoduché kamenné lavice, takzvané barazy. Na nich se místní lidé často a rádi setkávají, aby si tu odpočinuli a poseděli a nezřídka přitom zapřádají méně i více důležité rozhovory.

Zanzibar, o němž se často tvrdí, že je jedním z nejkrásnějších ostrovů světa, má za sebou velmi pohnutou historii. Přes osmdesát kilometrů dlouhý a zhruba pětatřicet kilometrů široký ostrov objevili arabští a perští obchodníci už někdy v osmém století našeho letopočtu, pokud ne ještě dříve. Jméno Zanzibar zřejmě proto pochází z arabštiny, z arabského "Zandz a barr", což znamená "Pobřeží černých".

Arabové tu založili nejprve kolonie, z níž se později vyvinula vzkvétající republika. Její prosperita byla založena na úspěšném a pulsujícím obchodu především s Indií a dalšími východními zeměmi. Prvním Evropanem, který na vlastní oči Zanzibar spatřil, byl nejspíše portugalský mořeplavec Vasco da Gama při svých objevných plavbách do Indie, kdy obeplouval celou Afriku kolem mysu Dobré Naděje. V šestnáctém století také převzali vládu nad Zanzibarem právě Portugalci. Pak ale od konce sedmnáctého až do konce století devatenáctého podléhal Zanzibar vládě ománského sultána a jeho rodiny. Na dlouhou dobu se stal dokonce jejich hlavním sídelním městem. Právě v té době se stal Zanzibar jedním z největších a nejvýznamnějších středisek obchodu s otroky. Odehrávaly se tady ty největší obchodní transakce na celém východoafrickém pobřeží a ročně bylo na zdejším krutém a nelidském otrokářském trhu prodáno víc než deset tisíc otroků. V dobách největšího rozkvětu otrokářského trhu dokonce prý až patnáct tisíc. No, tehdy ještě arabští šejkové zřejmě nebohatli z prodeje ropy, ale z obchodování s lidmi, z prodeje otroků!

Na Zanzibaru se však neobchodovalo jen s otroky. Jako významná obchodní metropole proslul Zanzibar i dalšími komoditami, jako je slonovina nebo koření, zejména hřebíček. Právě vůni hřebíčku jsem si vždycky představoval, slyšel-li jsem někdy někde něco o Zanzibaru. A i pro nás je teď návštěva Zanzibaru takové okořenění předchozí třítýdenní cesty po Malawi a Zambii. Bude to koření voňavé, hořké, výrazné, trpké, nebo jaké? Uvidíme. Nechme se překvapit. Vždyť teprve začínáme.

Zanzibarský sultanát začal mít ke konci devatenáctého století problémy s Německou východoafrickou společností, a posléze s výrazným britským vlivem ve východní Africe. Zanzibar stal se územím, který nakonec Němci Britům vyměnili za evropský ostrov Helgoland v blízkosti německých břehů. Za následujícího britského koloniálního panství měl Zanzibar ještě formálně svého sultána s dědičným právem vlády, ale rovněž i svého britského zmocněnce, jemuž se říkalo vezír nebo později místodržící. Nezávislost na Británii pak získal Zanzibar v roce 1963. Vlády se opět ujal sultán, který byl ale po několika týdnech svržen při krvavém komunistickém převratu. Během něho byly zavražděny tisíce Arabů i Indů a další tisíce obyvatel byly přinuceny k překotnému úprku z ostrova. Onen svržený sultán prý dodnes žije v exilu ve Velké Británii. Jako zajímavost ještě dodám, že povstání vedl někdejší zednický ani ne mistr, ale obyčejný dělník, kterému se však dostalo náležitého komunistického vzdělání a bojového výcviku v tehdejším Československu.

No a jen několik měsíců po téhle krvavé rudé revoluci se Zanzibar spojil z Tanganikou ve federativní republiku. Každá část federace má přitom svou vlastní a samostatnou vládu. Jméno Tanzanie je utvořeno právě z názvů obou částí federace, ze spojení Tanganiky a Zanzibaru.

No. Asi bych měl ještě dodat, že Zanzibarskou republiku tvoří především dva velké ostrovy, jižní Unguja, pro nějž se často užívá právě název Zanzibar, a severní o něco málo menší Pemba. Kromě nich k Zanzibaru patří už jen asi na padesát drobných ostrůvků. Počet obyvatel Zanzibaru se odhaduje zhruba na milión a čtvrt, přičemž celá Tanzanie pak čítá přibližně čtyřicet miliónů obyvatel. Úřední řečí je na Zanzibaru nejen angličtina, ale i svahilština, která se v podobě nářečí používaného zde na Zanzibaru považuje za nejčistší a jako taková se rozšířila do celé Tanzanie. Je to trochu zvláštní, protože svahilština jako jazyk vznikla postupně ze směsice arabštiny a některých bantuských jazyků jako důsledek potřeby komunikace mezi arabskými obchodníky a domorodými africkými kmeny.

Není divu, že obyvatelstvo při historii ostrova, jakou Zanzibar má, tvoří velmi kosmopolitní společnost. Ať jsou to Indové, Arabové, Evropané nebo Afričané, tvoří dohromady neskutečnou všehochuť. Každý respektuje svoji vlastní kulturu a dodržuje své vlastní zvyky a tradice, ale kupodivu se také, alespoň na první pohled to tak vypadá, tyhle zdejší kultury respektují i vzájemně. Naprostá většina obyvatel na Zanzibaru však vyznává Islám.

V dnešních časech žije Zanzibar především ze své krásy a přitahuje každým rokem větší a větší množsví turistů. Od středověku až dodnes zůstává stále významným obchodním centrem, spojujícím Orient se západním světem, se západní civilizací. Nejvýraznějším vývozním a obchodním artiklem dnešního Zanzibaru je dozajista tropické ovoce a především koření, převážně tedy hřebíček, pepř, či vanilka. Neopominutelný hospodářský význam má však i místní rybářství, stejně jako pěstování sisálových palem a vývoz sisálového dřeva. Na Zanzibaru se však pěstuje i káva, i když významnější kávové plantáže se nacházejí spíše v Tanzanii, především ve vyšších polohách.