Postupně jsme s Aminem došli městem až na bývalé tržiště otroků. Tady už nejsme tak uzavřeni v úzkých uličkách, ulice jsou tu širší, a také tu už musíme dávat pozor na projíždějící auta. Navštívíme anglikánskou katedrálu Svaté Moniky. Hlavní oltář prý stojí právě na místě původního sloupu, ke kterému bývali přivazováni neposlušní otroci za účelem bičování. Základní kámen katedrály byl prý položen ve stejném roce, kdy byl trh s otroky zakázán, o což se významnou měrou zasloužil i cestovatel David Livingston. Při svých objevných cestách do Afriky pobýval nějaký čas i tady na Zanzibaru, a byl tak několikrát svědkem nelidského a krutého obchodování s lidmi, které sultánovi vojáci zajali při předávání a drancování domorodých vesnic v pevninské Africe. Jenže než se po zákazu podařilo nadále už nelegální obchodování s lidmi zastavit docela, uplynulo ještě dobré čtvrtstoletí. Vymýtit tenhle výnosný byznys nebylo zkrátka tak jednoduché.

Otrokům a rovněž jejích většinou prabídnému osudu je tady, na místě bývalého otrokářského tržiště, věnován památník. Je postavený hned vedle katedrály Sv. Moniky a představuje sousoší několika otroků v jakési kobce napůl zapuštěné do země. Sousoší doplňuje několik železných řetězů a okovů, kterými jsou kamenní otroci k sobě vzájemně připoutáni.

V suterénu jednoho ze sousedních domů, kde je dnes hotel Svatá Monika, lze navštívit kobky, do kterých byli prodávaní otroci umisťováni před samotným prodejem. Kobky jsou podzemní a tak maličké, že i vsedě tu museli být otroci ještě navíc přikrčení. Otroci tady bývali skladováni v obrovském a pro našince jen ve stěží představitelném množství. Prostě, jak se říká, hlava na hlavě. Zdejší pobyt a následný prodej tak i sám o sobě pro tyto lidi nutně musel představovat obrovskou dávku utrpení a neskonale kruté tyranie. Návštěva tohoto místa je nesmírně působivá a temnou a nelidskou atmosféru místa ještě dokreslují těžké řetězy, které jako by tu spadly z posledního na tomto místě prodaného otroka a zůstaly tu až do dnešních dnů. Ještě dnes tu člověka napadne, nenajde-li na onom železe zaschlou krev. Brr...

Dál procházíme tím úžasným Kamenným městem, které je tak pestré a tolik živočišné. Jeho působivá atmosféra, když se jí nadýcháte, zůstane ve vás uvězněná ještě dlouhou dobu. Město je jakoby pořád stejné, ale stále jiné. Úzké uličky, mohutné vyřezávané dveře, prodavači ovoce s vozíky, diskutující domorodci posedávající na barazách, množství rozličných obchůdků, vůně prodávaného koření, pestré barevné látky, různé oděvy, suvenýry, obrazy, hotely i hospůdky, a tak dále a tak dále... Dostáváme se také ke katolické katedrále Sv. Josefa. Je zavřená, obehnaná silným vysokým plotem a zavřená jsou i veliká vrata vedoucí dovnitř. Nezbývá, chci-li si tady něco vyfotit, abych to vzal i s plotem a nebo fotografoval skrz něj. Pepa si tu zatím vyzkouší velké dřevěné lehátko, takže si na něj přímo před katedrálou jaksi ustele a lehne. Zatímco fotím katedrálu, Pepa si tu může poležet. Ale dost natvrdo.

Posléze se dostáváme Kamenným městem až nedaleko přístavu, kde navštívíme okolí rodného domu nejslavnějšího zanzibarského rodáka, Faruka Bulsary. Pokud vám tohle jméno nic neříká, pak vězte, že vám bude známější pod svým uměleckým jménem Freddie Mercury. Ano, je to právě ten Freddie Mercury, který po přestěhování jeho rodičů do Británie založil o pár let později rockovou skupinu Queen, jednu z nejznámějších a nejslavnějších skupin rockové historie světa. Skupinu Queen jistě znáte a nepochybuji o tom, že každý už o ní a od ní musel něco slyšet. Na Zanzibar se tenhle jeho slavný rodák už nikdy nevrátil. Neměl by tu rozhodně na růžích ustláno. Jeho veřejné přiznání k homosexualitě se totiž ostře příčí tradičním islámským hodnotám vyznávaných naprostou většinou zanzibarských obyvatel. Dokonce na Zanzibaru prý platí zákon trestající mužskou i ženskou homosexualitu mnohaletým těžkým žalářem, jaký u nás mohou dostat snad jen hromadní či nájemní vrazi.

Od domu Freddieho to je už jen nedaleko k plážím na pobřeží a posléze k přístavu. Za malým pečlivě udržovaným parčíkem, kde se v korunách některých nevysokých stromů schovávají domácí kočky, dojdeme k proslulému Domu zázraků. Tenhle Dům zázraků je jedním z nejznámějších objektů Kamenného města. Stojí na jeho okraji blízko přístavní promenády a je obklopen spoustou zeleně. Jedná se samozřejmě o bývalý sultánův palác. Ve své době byl Dům zázraků nejvyšší budovou celé východní Afriky a už v roce 1882 byl velmi důmyslně vybavený elektřinou. Elektřina však nesloužila pouze k osvětlení, ale sultánův palác měl kupříkladu i svůj elektrický výtah a nebo tekoucí vodu. Pro tehdejší obyvatele taková stavba v oné době představovala opravdu něco jako zázrak. A právě odtud pochází název tohoto paláce, prostorného bílého domu, který je kolem dokola velkoryse obehnán širokými pavlačemi a jemuž vévodí štíhlá věž s hodinami.

Dovnitř Domu zázraků však nezavítáme. Amin nás tam nezve a my sami nějak nemáme zájem. Možná i proto, že v současné době je uvnitř Národní muzeum historie a kultury, na což v dnešním opravdu teplém dni nemáme asi nikdo příliš chuť. Stejně nemůžeme očekávat, že by v dnešní době na nás takový dům nějak zázračně zapůsobil. Stačí nám tedy si Dům zázraků prohlédnout zvenčí. Vypadá, že všechno je na něm dřevěné a začínám uvažovat nad tím, že ten dům asi opravdu bude zázračný a nebo má už od počátku skvělého elektroinstalatéra, když tak dlouho elektrifikovaný dům dosud neměl žádnou nehodu, žádný zkrat, při kterém by vyhořel. Tohle by určitě vzplálo stejně rychle, jako usmolený papír. Skoro bych to nazval jako zázrak Domu zázraků...