Při dalších našich procházkách po Phnom Penhu jsme jen pár desítek metrů od našeho hotelu zprvu jen okukovali starou tržnici. Do jejích tmavých a úzkých průchodů a uliček jsme se ovšem odvážili zanořit až druhý den odpoledne. O kus dál, vzdálená asi šest či sedm bloků, byla pak Velká tržnice. Je opravdu velká, tvořená ohromnou halou roztaženou do šířky ještě dalšími čtyřmi rozměrnými křídelními budovami. Kolem dokola je ještě celý prostor obehnán plotem s několika branami a uvnitř toho všeho byl stánek vedle stánku, obchůdek vedle obchůdku.

Procházka takovouhle tržnicí může být hodně dlouhá. Může trvat i hodiny, přestože stále nejdete stejnou cestou a stále vidíte jiné a další a další obchůdky, krámky a stánky. I při sebevětší fantazii tu dřív nebo později dojdete k názoru, že snad jen rozměrné věci, jako třeba bagry, domy, vlaky, nebo auta, se tu neprodávají. Ale jinak - snad úplně všechno. Vůbec mi nevadilo se tu dlouhé minuty jen tak procházet, pozorovat kupující i prodávající, okukovat jejich zboží, většinou překrásně a dokonale vyrovnané na dřevěných pultech. Nebo sledovat děcka, jak se motají dospělým pod nohama a schovávají za sukněmi, jak se ta větší zapojují do obchodů, aby napomohli svými skromnými silami k obživě své rodiny. Zkrátka baví mě pozorovat pravý a nefalšovaný život zdejších obyvatel, byť se mezi ně pochopitelně připlete i takový sem nepatřící turista, jako jsem třeba já.

Na asijské tržnici se dá vidět mnoho zajímavých věcí. Pominu-li smažené brouky, kobylky, či jinou podobnou havěť, můžu příkladně přemýšlet třeba nad tím, proč tu vejce prodávají z několika košů. Že v jednom mají bílá, v druhém hnědá, to mi ještě připadá docela normální. Ale proč mají vedle koš vajec zelených a koš růžových? A proč tamhle dokonce mají vejce úplně černá? To už mi rozum nebere. To ty vejce nějak barví? Nebo je snášejí nějaké papouščí slepice? Nebo čím ty slepice krmí, aby měly takhle barevné skořápky? Nevím, na tohle jsem zatím odpověď nikde nenašel. A podobných zvláštností můžete najít na takové asijské tržnici mnoho.

Taky jsem se zamýšlel nad tím, jak to dělají s tou obrovskou spoustou nádherných řezaných květin. Po celý den je tu mají na tržnici v tom vedru, k večeru přesto nevypadají zase tak úplně zvadlé. I tak ale ty květiny tady musí každopádně uvadat hodně rychle. Nikdo je tu přitom, zdá se, nekupuje. Co potom s nimi? Jak se tu obchod s takovýmhle zbožím může vůbec vyplácet? To mi nejde do hlavy.

Nebo maso či ryby. Nejsou-li zrovna sušené, také ty, přestože se zdají být čerstvé, tu mají na pultech celý den v tom tropickém horku. Led je vidět jen někde. Asi nebude nejlevnější, a pravděpodobně se tu i špatně shání. Večer už to maso a ryby, nejsou-li na ledu, určitě už čerstvé být nemohou. Na pultech tu toho však zůstává stále hodně. Kde potom skončí? Nevěřím, že by to někdo vyhodil, či likvidoval. Je ovšem otázka, jestli maso, drůbež či ryby se na druhý den znovu objeví na tržnici, nebo skončí večer někde v restauraci či úplně někde jinde. Asi je lepší o tom nedumat, z ulice nic nejíst a spolehnout se na osvědčené a jen ty lepší restaurace. Přesně tak, jak nám to radil Pepa.

Bylo to tady v Phnom Penhu naše první setkání s tradiční velkou asijskou tržnicí. Dýchlo na mě svou zvláštní neopakovatelnou exotiku. Skoro by se dalo říct, že jsem si tyhle tržnice zamiloval. Můžu tu pobývat hodiny, přicházet z místa na místo, a přitom se jen tak kolem sebe dívat a pozorovat okolní dění a hemžení. Hlavně po mně ale nesmí nikdo chtít, abych něco nakupoval, či si cokoliv zkoušel. Nechci hledat, co bych si koupil. Očekávám, že mě něco samo praští do očí, že oční nerv sám musí svým signálem zavelet do mé šedé mozkové kůry, že ano, tohle je ono. Tohle je to, co chci!

Tady tu pohodu v tržnici mi tak trošičku kazila Líba, která zase na rozdíl ode mne ráda nakupuje a ráda si něco zkouší. Vymýšlí, co by komu přivezla, co by se komu asi líbilo, rozhlíží se, kde mají okolo něco podobného, co kde je ještě jiného. Zkrátka Líba prožívá takovou tržnici úplně jinak, než já. Nakupovala by pořád. Nedokáže jen tak chodit a dívat se. Někdy mě napadá, že kdyby ji nebrzdila peněženka pro jistotu umístěná v mé kapse, a taky povolená váha pro leteckou přepravu zpět domů, dokázala by si snad koupit i půl tržnice. Ale protože už Líbu znám, sem tam si nějaké to tričko vyzkouším. O kus dál však rezolutně zakážu uvažovat o nějaké blbosti, kterou vůbec nepotřebuju, a jinde zase počkám, než si vyzkouší patery boty, které Líba sundala ze stojanu. U příštího stánku pak klidně přetrpím kyselý výraz jejího obličeje, když chce mlsně ochutnávat kde co, aby vzápětí zjistila, že to tedy fakt není vůbec dobrý. A když už neochutnává něco, co ještě nezná, alespoň dostane zálusk na nějaké ovoce, jablko, banán, či jahody, podle toho, co zrovna kde vidí. Vitamíny, ty ona potřebuje vždycky.

Nakonec, když už Líba po něčem opravdu zatouží, možná zrovna po těch botičkách, co kolem nich právě procházíme, jí vždycky pomůžu něco vybrat a usmlouvat třeba nějakou nižší cenu. Já totiž zase moc dobře vím, jak ona trpí, když já nemám zájem si nic vyzkoušet ani oblékat, když nikde nic nechci a nepotřebuju, ani se nehodlám rozhlížet desetkrát po tom samém sortimentu zboží, jestli tam vedle náhodou nemají mou velikost, případně jestli tam to samé nemají o dolar levnější. Jen málokde zatoužím něco ochutnat, a málokdy o něčem řeknu, že se mi to líbí. A když už, tak zrovna tohle Líba nechce, ani ona ani já to vůbec nepotřebujeme. Nebo se nám to absolutně k ničemu nehodí.

Přes to všechno můžu říct, že jsme si spolu obě phnompenhské tržnice, a nejen tyhle, i mnohé další později v Barmě, docela příjemně užili. I když každý z nás trochu jinak a každý po svém. Možná vám to připadá poněkud neobvyklé, ale tak to prostě je.