Phnom Penh, hlavní město Kambodže s necelým miliónem obyvatel, se od thajského Bangkoku liší asi jako den od noci. Jako každé velké město je sice poněkud uspěchané, ale po poblázněném Bangkoku a náročnějších dnech v oblasti ankgorských chrámů na nás zdejší atmosféra působila téměř idylicky klidně. Na rozdíl od Bangkoku nejsou v centru Phnom Penhu žádné výškové budovy. Bydleli jsme v úplném středu kambodžského hlavního města, blízko nábřeží, jen pár bloků od velké tržnice, a pouhých několik minut pěší chůze od Královského paláce.

Hotel Lyon d'Or, jehož francouzský název nám připomínal koloniální období Kambodže, nás přivítal drobným zádrhelem. Jediným, na který jsme za celou dobu pobytu v Kambodži narazili. Po našem příjezdu personál Pepovi tvrdil, že pro nás nemají celou kapacitu, kterou měl Pepa objednanou. A začali mu nabízet, že někoho z nás ubytují jinde. Pepa ale před nimi rozkročil svou statnou postavu, zakoulel divoce očima, a že nepřichází v úvahu! Buď nás ubytují všechny, nebo sice jinam půjdeme, ale taky všichni! Nakonec po ani ne čtvrthodince trochu hlasitějšího dohadování se místo našlo pro nás pro všechny. I když...

I když někteří vyfasovali tak malé pokojíky, že neměli ani kam postavit či položit svá zavazadla. A to třeba ještě neměli ani okno. My s Líbou jsme tu měli trochu štěstí. Dostali jsme nejen pokoj s oknem, i když taky dost malý, ale hlavně mezi ním a koupelnou byla veliká předsíň, kam by se dala složit zavazadla nejen celé naší skupiny, ale asi i celého velkého plně obsazeného autobusu. Ale takový luxusní prostor jsme myslím měli jako jediní. Všichni jsme se shodli na tom, že tenhle hotel pamatuje francouzskou kolonii i dobou svého vzniku a funkčním určením. Vzhledem k jeho strategické poloze v centru blízko přístavu to za Francouzů nemohlo být nic jiného, než nevěstinec, nebo alespoň hodinový hotel. K čemu jinému by takové maličké pokojíky vůbec byly? Většinou jsou bez oken, a kromě dvoulůžka se sem už nevejde vůbec nic. A i na to dvoulůžko se musí vlézt jen z jedné strany, jak je pokojík maličký a úzký.

A tak si Pepa učinil u tohohle hotelu černý puntík, jak kvůli přístupu personálu k rezervaci, tak kvůli maličkým pokojům. Asi po návratu domů zajistí, že cestovka už tady příští české turisty ubytovávat nebude. Myslím, že ještě tentýž den se šel porozhlédnout po něčem jiném. Hotelů bylo v okolí víc než dost. A my? My s Líbou jsme mohli být a byli po ty dvě následující noci v hotelu Lyon d'Or vcelku spokojeni. Ale to odpoledne jsme ještě netušili, že tohle není v Phnom Penhu naše poslední sekání s nevěstincem. To další, to mělo následovat ještě tentýž den, vlastně už docela zanedlouho.

Příhodné umístění našeho hotelu v centru Phnom Penhu jsme v individuálním volnu využili k několika procházkám po městě. Hned při první procházce, ještě v den našeho příjezdu do města, si Líba i Mirka, jdoucí zrovna s námi, všimly, že už po několikáté jdeme kolem kadeřnictví. Podivily se, kolik jich tu je, a všechna přitom zela prázdnotou. Přítomné kadeřnice se zjevně nudily. Neměly tu nic na práci a tak každá pečovala sama o sebe. Lakovaly si tu nehty, česaly vzájemně jedna druhou, nebo se jinak upravovaly před zrcadlem.

Mirka dostala nápad, že by si tu nějak hezky mohla nechat nalakovat nehty. A Líba se přidala, že by si zase nechala umýt hlavu. Vlasy má z lodi ještě celé rozfoukané a rozcuchané, večer by si s nimi stejně musela něco udělat. Určitě to bude za pár korun a ne jako u nás za pár stovek. Inu proč, ne? Cizí země se přece dají poznávat všelijak. Tak proč ne třeba i přes kadeřnictví? A tak se Mirka s Líbou domluvily, že do jednoho z těch kadeřnictví zajdou, nechají se tam trochu poupravit, a dají jim tak i něco málo vydělat.

A když se dámy takhle rozhodly, zbývalo už jen, aby si nějaké příhodný kadeřnický salón našly. Do kadeřnictví, které si zvolily, jsem s nimi zašel pomoci jim všechno potřebné domluvit. Dámy si s těmi děvčaty rychle porozuměly, takže jsem ani moc překladatelské práce neměl. Ženská prostě ví, co jiná v kadeřnictví asi tak může chtít. Stačilo jim k tomu většinou jen pár posunků, a k určení ceny prsty jedné ruky. Cena byla vskutku nízká. Dolar zaplatila Líba za umytí hlavy, po Mirce chtěli dolar za nehty na rukou, a druhý dolar za nehty na nohou. No nekupte to za ty prachy! Mirčin Josef jen souhlasně pokýval hlavou, vysázel před Mirku na stůl dva dolary, a rychle vyšel ven. Dohoda byla rychlá, a tak se kadeřnice pustily do práce. Jedna z nich hned začala Líbě patlat cosi na hlavu. Asi nějaký suchý šampon, nebo co. Já jsem Líbě udělal ještě narychlo dvě tři dokumentační fotky, a pak už jsme s Mirčiným Josefem zašli o kus dál na roh, kde, jak bylo domluveno, na naše dámy počkáme. Ve zdejším nárožním krámku jsme si zakoupili plechovkové pivko, usadili jsme se venku k malým stolkům a pozorovali okolní chodce, obchůdky, i provoz na docela rušné křižovatce přímo před námi. Pivo nám přišlo k chuti. Bylo i dobře vychlazené, a tak nezůstalo jen u jednoho. Zvlášť když dámy pořád nepřicházely.

Nakonec se objevily asi za necelou hodinku. Phnompenhské ulice mezitím potemněly. Nehty však byly nalakované, hlava umytá a učesaná. Přesto nebylo něco v pořádku. Všechno nebylo, jak má být. A dámy začaly líčit, jak jim postupně docházelo, že to kadeřnictví bylo nějaké divné. Pod zrcadly ani jinde tu třeba nebyla žádná umyvadla. Taky proto šamponování hlavy probíhalo na sucho. Takových všelijakých drobností, které tu chyběly, a jiných, které tu naopak přebývaly, bylo víc. Když se kupříkladu Líba na konci dožadovala vyfoukání fénem, zdálo se, že tu žádný nemají. Nakonec, když její kadeřnice přinesla nějaký zezadu, s vysokou pravděpodobností svůj vlastní, nebylo zase kam ho zapojit do elektriky. Šňůra prostě od křesla, kde Líba seděla, nikam k zásuvce nestačila. Divné, že? Líba si proto musela přesednout jinam. No a v tu chvíli už tu začalo být našim dámám podezřelé úplně všechno. I schody vedoucí za plentou kamsi nahoru. A začalo být jasné, proč zdejší kadeřnice předtím věnovaly tolik péče samy sobě. Tohle prostě nemohlo být normální kadeřnictví.

Bodejť! Taky nebylo! Náš průvodce Pepa nám o chvíli později tohle podezření potvrdil. Tady v Kambodži je to úplně jinak než v Thajsku. Tady není prostituce oficiálně povolená, jako tam. A tak je tu tahle prastará živnost různě zakamuflována právě do takovýchhle kadeřnictví, případně do jiných kosmetických salónů. Taky proto tu nejspíš takových kadeřnictví po Phnom Penhu tolik je. Při večeři pak musely Líba s Mirkou vyprávět k pobavení a obveselení všech ostatních své zážitky z toho, jak si daly za pár šupů lakovat nehty a umýt hlavu od phnompenhských prostitutek, zatímco jsme já a Mirčin Josef, aniž bychom měli o něčem takovém sebemenší potuchy, v pohodě popíjeli pivko na nejbližším nároží.