Ráno při snídani jsme poprvé okusili, jak chutná "mate de coca" neboli čaj z koky. Byl v normálním čajovém sáčku k nerozeznání podobnému těm našim, a byl na stole spolu s dalšími různými čaji. Paní Bertha nám doporučovala jeho pití jako vhodnou součást aklimatizace pro nadmořské výšky kolem 4000 metrů, ke kterým se postupně budeme přibližovat. A slibovala nám, že na Altiplanu budeme moci ochutnat i čaj z celých sušených zelených lístků. Chuť čaje z koky nám sedla. Nápoj to byl osvěžující a musím říct, že jsme ho pak pili pravidelně a pokaždé, kdykoli k tomu byla příležitost. Koka je nevelká jihoamerická rostlinka, ze které se dá vyrábět kokain. Rozhodně se ale po koka čaji nijak nezkouříte. Kokain to opravdu není, příjemně vás ale může osvěžit. Taky jsem v průvodci našel zajímavou informaci, že i světoznámá Coca-Cola se jmenuje podle této rostlinky, ze které se původně vyráběla. Ale považte, že už roku 1911, ba dokonce možná ještě dřív, změnili recepturu a od té doby používají k její výrobě nějaké jiné suroviny.

Pisco je nenápadné a nijak zvlášť zajímavé město, plné turistů a motorových tříkolek. Turisty je vyhledáváno jako výchozí místo pro návštěvu blízké rezervace Paracas na stejnojmenném poloostrově a k plavbě k ostrovům Ballestas, které také do rezervace Paracas patří. Také my jsme s naším autobusem zamířili hned po snídani ven z Pisca. Jeli jsme kolem nevábného pobřeží zohyzděného a zasmrádlého dlouhou řadou továren na výrobu rybích konzerv. Prý je většina Peruánců v životě ani neochutná, všechno je určeno na vývoz.

Turistům, kteří se vydají na plavbu kolem ostrovů Ballestas, se tu důrazně doporučuje mít něco na hlavě. A protože naše původně pro tento účel plánované pokrývky hlavy cestují s naším ztraceným batohem ještě kdovíkde po světě, tak hned po příjezdu do přístavu v zátoce u poloostrova Paracas hbitě zakupujeme od jednoho místního domorodce slušivé plátěné kloboučky. Než jsem se "vysolil", dokonce se mi i při tom spěchu podařilo usmlouvat drobnou slevu. Dalekohled máme. Ten byl naštěstí v tom správném báglu. Po krátkém čekání a rozhlížení po přístavu, kde se při břehu zdržuje na vodě několik velkých barevných pelikánů, se naloďujeme na motorový člun asi pro 25 až 30 lidí a povinně se všichni šněrujeme do oranžových záchranných vest. Krátce nato vyplouváme z přístavu a přes zátočinu míříme na širé moře. Na lodi se ujal slova místní průvodce. Představuje se nám jako Edgardo a mluví anglicky a španělsky. Jeho angličtina je vcelku i pro mne srozumitelná. Střídá ji ale velice plynule a zcela nečekaně se španělštinou. Proto mi sem tam něco uteče. Nedá se, abych pokaždé včas postřehnul a rozpoznal, že Edgardo už zase změnil slovník.

Po chvíli svižné plavby podél poloostrova Paracas jsme zastavili před pobřežním svahem, na kterém jsme uviděli proslulý a legendami opředený předkolumbovský Candelabro - Paracaský trojzubec. Nejlépe je vidět právě odtud, z moře. Je to asi 130 metrů vysoký a 75 metrů široký geoglyf tvarem připomínající trojzubec nebo kaktus. Nikdo dnes neví, kdy, jak, kým a proč byl vytvořen. Dokonce se neví ani to, jak je možné, že ho pouštní písky na tomhle bouřlivém a větrném pobřeží nezavanou. Existuje ale nesčetně různých teorií o jeho smyslu a účelu, od celkem rozumně znějících, až po ty naprosto fantasmagorické. Tenhle obrázek trojzubce tak určitě patří k největším záhadám nejen Jižní Ameriky, ale i celého světa.

Po další asi čtvrthodince plavby se dostáváme k ostrovům Ballestas. Přivítaly nás halasným křikem všemožného ptactva a pronikavým zápachem guána. Pomalu jsme obeplouvali celé ostrovy. Edgardo a občas i paní Bertha nás zásobovali různými zajímavými informacemi. A co je to vlastně guáno, podle kterého byly ostrovy dříve známy rovněž pod jménem Guánové ostrovy? Guáno je ptačí trus, dříve tu hojně těžený už od inckých dob. Je ceněný jako hnojivo hlavně v Evropě, kam se po španělské kolonizaci ve velkém začalo vyvážet. A vyváží se dodnes. V dnešní době však přece jenom význam guána už poněkud upadá. Těží se tu prý jen jednou za čtyři roky. Pravděpodobně s ohledem na početnou faunu, která tu na ostrovech Ballestas žije.

V průběhu plavby kolem ostrovů jsme mohli obdivovat krásu, barevnost i členitost ostrovů. Působením větru, slunce a vody jsou vytvarovány do mnoha oblouků, tunelů, jeskyní a jiných zvláštních tvarů. Ale hlavně nás uchvátilo obrovské množství různých mořských ptáků, racků, terejů, kormoránů, pelikánů, dnes ohrožených a chráněných Humboldtových tučňáků a mnohých dalších zvířat. Někteří neustále zápasili s druhými o svůj malý kousek životního prostoru kolem sebe, další se vrhali za potravou do chladných vod Pacifiku. Aby se tu mohlo uživit takové množství ptáků i jiných zvířat, především tuleňů a lachtanů, je možné jen díky obrovskému množství ryb. Ty ryby zase dobře uživí studený oceánský proud přicházející sem z antarktických oblastí. Je velice bohatý na plankton a další důležité živiny. Tuleně i lachtany pak vidíme lenošit na některých skalách, nebo lovit v početných skupinkách ve vodách Pacifiku. A nestačíme se divit, jak další ve velikých tlupách či stádech hlasitě řvou na kamenitých plážích mezi skalami. Lachtan, dříve nazývaný lvoun, se liší od tuleně několika znaky. Především tím, že přední ploutve má na souši při pohybu namířeny dopředu, kdežto tuleň dozadu. Asi nejvýraznějším rozdílem mezi nimi je, že lachtan má malé ušní boltce, zatímco tuleň má namísto uší jen ušní otvory.

Po více než hodinu trvající plavbě kolem ostrovů Ballestas už mají někteří z nás evidentně plné zuby nepříjemného a všeprostupujícího zápachu guána, který nás po celou dobu provází. Je to opravdu síla. Líba si veze na svém kloboučku i guánový suvenýr, který jí věnoval nejspíš nějaký kormorán. A nebyla sama. Ale přesto všechno byla tahle plavba skutečně nevšedním zážitkem, který ukončilo ještě asi čtvrthodinové pozorování delfínů krátce před návratem do přístavu.

Paní Bertha nám dala v přístavu ještě nějaký čas na drobné občerstvení, při kterém jsme samozřejmě opět naslouchali tříčlenné kapele Peruánců. A přibližně hodinu poté jsme vyrazili opět naším autobusem vstříc dalším zážitkům. Po asi hodince jízdy už projíždíme větším rušným městem jménem Ica, a nedaleko za ním odbočujeme z hlavní cesty, z Panamerické dálnice. Zanedlouho kolem silnice vidíme veliké hromady písku. Když mám autobus na chvíli zastaví, připadám nám, že jsme se ocitli někde na Sahaře. Kolem nás je jen samý písek a vysoké duny, a mezi nimi asfaltová silnice, po níž jsme přijeli.

Autobus ale rychle pokračuje dál. Už jen malý kousek, dvě zatáčky, a zčistajasna jsme se objevili v malé ale nefalšované pouštní oáze rozprostřené kolem nevelké zelené vodní plochy. Voda rozhodně ke koupání neláká, přestože polední sluníčko pálí seč může. Procházíme kolem několika domků a hotýlků a pomalou procházkou po příjemné promenádě částečně stíněné několika palmami obcházíme celou lagunu kolem dokola. Od paní Berthy jsme už z autobusu věděli, že oáza Huacachina je odpočinkové a rekreační místo pro celou asi stopadesátitisícovou Icu a také jsme si vyslechli legendu o vzniku této lokality. Jakási princezna se chtěla koupat, svlékala se, a nějaký švarný jinoch ji pochopitelně pozoroval. A tu ona upustila zrcadlo, z něhož je teď ta laguna. A nyní tady ta princezna prý má při úplňku noční džob jakožto zpívající vodní víla. Na populární rekreační místo tu ale bylo hodně málo lidí. Kromě nás už jen několik dalších turistů. Procházeli jsme kolem dvou půjčoven loděk či šlapadel, a kolem půjčoven lyží nebo snowboardů. Vysoké a prudké svahy okolních dun se totiž ke sjíždění skvěle hodí. Nikdo si tu ale nic nepůjčoval, nikoho jsme jezdit neviděli, jen malá skupinka nějakých lidí šplhala pěšky na nejbližší dunu za oázou. Vypadalo to, jako bychom v Huacachině byli docela sami.

V jedné z několika restaurací jsme poobědvali. Oběd nám kromě nezbytných hudebníků tentokrát zpestřil i místní kouzelník. Ne nějaký indiánský šaman, ale normální salónní kouzelník, manipulátor, jehož vrcholné číslo zřejmě spočívalo v tom, že dokázal "svléknout" některé z přítomných dam kalhotky a podprsenku. Vláďa si při obědě všiml reklamy visící v restauraci na zdi, která lákala k projížďce pouští. K tomu účelu bylo v oáze několik vozidel, takových terénních bugin pro pět až devět lidí. Všimli jsme jich už dřív, jak stály zaparkované podél silnice nebo u některých restaurací. Jako vášnivému motoristovi to Vláďovi nedalo a zeptal se paní Berthy, zda by bylo možné uskutečnit projížďku po písečných dunách. Paní Bertha hned ožila, že to sice není v programu, ale že čas máme, že dnes už máme jen dojet do Nazcy. Prý už po těch dunách také jezdila, a že je to fajn. Protože se jí to líbilo, tak s námi pojede taky. A bylo rozhodnuto. Paní Bertha to taky hned na místě dohodla s vedením restaurace.

Zaplatili jsme za projížďku každý asi 15 dolarů. Nepojedou jen Jitka s Honzou a Barbara. Ti na nás zatím počkají v oáze. Všichni ostatní se rozdělujeme do dvou bugin a hurá do pouště. Jízda to byla divoká. Jezdilo se nahoru a dolů, co to dalo, a byl to takový adrenalinový zážitek. Museli jsme být pevně připoutáni. Dalo mi dost práce udržet v ruce fotoaparát, abych ho neotloukl o okolní konstrukci. Písek byl nerovný a pevný a místy mi to připadalo, jako bychom jeli po umrzlé oranici nebo obrovském struhadle. Udělat pak za jízdy nějakou fotku, bylo ještě těžší. Ti řidiči museli duny dobře znát. Museli se umět vyhnout těm místům s terénními zlomy a hranami, kde by se naše buginy mohly snadno převrátit. Ale zato s námi vyjížděli na strmé písečné svahy dun, aby se s námi hned zase obrátili zpátky dolů, jako na nějaké horské dráze. Když se tak najednou ocitnete úplně uprostřed dun, připadá vám to, jako by sem někdo přestěhoval kus Sahary. Neuvěřitelné. Během asi hodinové projížďky jsme párkrát zastavili kvůli výhledu na okolní duny i krajinu. A jednou taky u další neobydlené oázy, ke které vedla pískem již skoro zavátá kamenitá silnice postavená kdysi pro bývalého peruánského prezidenta, který tu prý míval chatu. Na konci před návratem zpět jsme ještě měli krátce možnost shlédnout na lagunu Huacachina shora, z nejbližší duny. Je to krásný a neobvyklý pohled. Lagunu jsme měli přímo pod sebou jako na dlani.

Pikantní nakonec ještě bylo, když jsem se snažil anglicky zeptat řidiče naší buginy, proč si při jízdě dunami vždycky vyměňoval na hlavě čepičku. S mojí mizernou angličtinou jsme se dost špatně domlouvali, a nějak jsme se vzájemně nepochopili. On si totiž myslel, že já tu jeho čepici chci koupit a nebo ji vyměnit za svou. Až teprve, když paní Bertha pomohla se španělštinou, dozvěděl jsem se docela samozřejmou odpověď, že kšiltovku by mu při jízdě vzal vítr. A proto si na jízdu nasazoval místo ní jakéhosi kulicha. Slézajíce z bugin jsme všichni museli konstatovat, že to bylo moc príma. Pro všechny zúčastněné to byl zajímavý a nevšední zážitek. Zatím tedy nám to začíná moc dobře. Všichni jsme spokojení, a všichni očekáváme, s čím se setkáme v příštích dnech. Jenom ten batoh, ten kdybychom tak ještě měli. Snad to i s ním nakonec dobře dopadne. Uvidíme. S tím teď musíme počkat až do Arequipy.

Po krátkém občerstvení u laguny Huacachina jsme se pak vydali na další cestu, do městečka Nazca, kam jsme dorazili pozdě odpoledne. Nazca leží asi šedesát kilometrů ve vnitrozemí a necelých 700 m nad mořem. Je to poklidné pouštní městečko, které samotné ničím člověka nezaujme. Ale je světoznámé kvůli okolní pouštní krajině se záhadnými liniemi a obřími kreslenými obrazci zejména zvířat, kterých prý je v okolní poušti na tři stovky. Ty hlavní bychom si měli prohlédnout zítra. Dnes jsme se už jen ubytovali v hotelu blízko centra a prošli se krátce po městečku. Koupili jsme si s Líbou nějaká trička, abychom netrpěli nedostatkem oblečení. Zastavili jsme se ještě na večeři a den už pomalu končil.

Za ty uplynulé dva dny v Peru jsme si už také stačili všimnout jedné zajímavé věci, kterou jsme nečekali a která nás docela překvapila. Že mobily nám budou fungovat jen ve velkých městech, to nás nepřekvapovalo. S tím jsme počítali. Naopak jsme zase ale nečekali, že bude internetové připojení prakticky úplně všude. V každičké vesničce, v každičké ulici. To bylo velmi příjemné překvapení. Zvlášť, když v naprosté většině hotelů, jak tady v Peru, tak i později v Bolívii, byl počítač s internetovým připojením pro hotelové hosty zcela zdarma. A v internetové kavárně stála jedna hodina nanejvýš jeden až dva soly, tedy něco kolem desetikoruny. Neuvěřitelné! A tak jsme internetové připojení používali dost, převážně na hotelu. Většinou k posílání zpráv domů, ať už emailem nebo esemeskou. Ale i kdybychom si museli hodinu zaplatit, vyplatilo by poslat z internetu i jen jednu jedinou esemesku. Odeslaná přímo z mobilu stála totiž víc než dvacku. Pokud si tedy cenu svého operátora správně pamatuju.