Druhý den ráno jsme se už trochu otřepali z toho, že nám chybí jeden z batohů. Ukázalo se, že je to ten, který nám bude chybět trochu méně, kde bylo převážně oblečení, bez kterého jsme mohli v nouzi pár dní vydržet. Pár věcí bylo totiž i v tom druhém a něco v příručním zavazadle. V hotelové hale byl přístup na Internet. Dali jsme tedy vědět domů, že jsme v pořádku. A že doufáme, že stejně je na tom i batoh, jenom že je momentálně někde úplně jinde, než bychom si přáli. Při snídani jsme se všichni tak trochu začali poprvé poznávat. Ukázalo se, že nás bude celkem jedenáct. Kromě Jitky s Honzou a kamarádů Vaška a Jirky, které jsme už viděli na pražské schůzce, s námi ještě cestují Barbara se Zbyňkem, a nejmladší pár Jitka s Víťou. Ti posledně dva jmenovaní byli už asi dva dny v Limě, měli zajištěnou leteckou dopravu úplně jinak. Paní Bertha nám pak ještě hbitě zabavila letenky, že zůstanou tady na hotelu. Budeme tu spát ještě poslední noc před odletem zpátky do Evropy. Vysvětlila nám to obavami, abychom prý o ně někde, a zejména v Bolívii, nepřišli, a někde ty letenky neztratili. Tady budou v bezpečí. No, možná měla paní Bertha strach, že by je někdo mohl vyměnit třeba za kokain. A nebo že by nechtěla, abychom někde v Peru zůstali, kdyby se nám tu líbilo?

Po snídani jsme vyšli před hotel a rozhlédli se po okolí. Rozhodli jsme se pro krátkou procházku po čtvrti Miraflores. Došli jsme až na dohled k Tichému oceánu, nebylo to daleko. Teď po ránu není zrovna moc teplo, je zamračeno, mlhavo, ale zase není nijak nepříjemně. A to i přesto, že krátce a lehce sprchlo. Po návratu do hotelu už na nás čeká paní Berthou domluvený místní směnárník, u kterého si vyměňujeme nějaké ty dolary za místní měnu: soly. Kurs jednoho solu nám vychází přibližně na 7 Kč. Máme tedy peruánskou měnu a můžeme teď už spokojeně začít "solit". Tak za co a kde utratíme první peruánské peníze?

Venku zatím čekal přistavený mikrobus a za chvilku už odjíždíme na prohlídku centra Limy, peruánského hlavního města. Lima leží na pobřeží Tichého oceánu a má dnes více než osm miliónů obyvatel. To je vlastně skoro třetina celé peruánské populace. A skutečně jsme projížděli opravdu rušným a hlučným, povětšinou i dost špinavým, velkoměstem. Podle paní Berthy je prý v Peru nejkrásnějším městem Arequipa. Tam ať se těšíme. Ona i její rodina odtamtud pochází.

První zastávka byla v kostele San Francisco, což je jeden z nejlépe zachovaných limských koloniálních kostelů. Asi nejvíce nás tu zaujalo podzemí s velkou kostnicí a množstvím všelijak srovnaných kostí. Údajně to jsou pozůstatky asi sedmdesáti tisíc lidí. Na těch katakombách bylo zajímavé i to, jak se průhledy ve stropě dalo sledovat dění nahoře v kostelní lodi.

Od kostela San Francisco nás dovezli malý kousek na hlavní limské náměstí Plaza Mayor, které se však asi správněji jmenuje Plaza de Armas. Jak jsme později zjistili, jmenují se úplně stejně hlavní náměstí prakticky ve všech peruánských městech. Zajímavé. U nás je skoro všude "Náměstí Míru" a tady mají všude "Náměstí Zbraní". Na tomhle náměstí se nachází prezidentský palác hlídaný uniformovanou stráží i několika policisty. A také arcibiskupský palác i barokní katedrála, ve které se zrovna koná mše. A všude se to hemží množstvím lidí. Nechceme rušit bohoslužbu a tak si prohlídku katedrály necháváme na později. Jen na chviličku opatrně nakukujeme od vchodu. Paní Bertha nám neustále připomínala, abychom si dobře hlídali své batůžky. A aby nám šla příkladem, nosila ten svůj vpředu na břiše. V Limě prý není příliš bezpečno. "Ale v Bolívii", strašila nás paní Bertha, "v Bolívii to bude mnohem, mnohem horší!".

Z náměstí kolem žlutých domů s krásnými velkými dřevěnými koloniálními balkóny jsme se několika ulicemi dostali k mostu přes řeku Rimac, kde nás paní Bertha nabádala, abychom dál za ten most už raději nechodili. Čtvrť za mostem, tak jak vypadá odtud, nás ovšem skutečně k návštěvě neláká. Jak nás paní Bertha pořád varuje, tak se opravdu bojíme. Vracíme se tedy do centra a dalšími ulicemi kolem hlavního náměstí se jdeme podívat na nejslavnější limské dřevěné balkóny paláce Torre Tagle. Cestou potkáváme několik žen v policejní uniformě. Už po chvíli nám to ani nepřišlo nijak zvláštní, protože ženy policistky tu nejsou žádnou výjimkou, spíše naopak. Dokonce jezdí i na motocyklu, a ve dvou!

Všichni společně jdeme na první oběd. Paní Bertha vybrala restauraci přímo v centru. Celé polední menu, předkrm, polévka a nějaká ryba, stálo dohromady pouhých 10 solů. Byl to myslím jeden z nejlevnějších obědů celé naší cesty. Dali jsme si i pivo. Prodávají ho v lahvích buď 0,3 nebo 0,7 litru. Tentokrát bylo mnohem lepší, než ten fujtajbl včera večer. Na to větší pivo si rychle zvykám, ale po návratu domů se mi naše půllitrové láhve zdají nějaké malé. Taky jsem se v restauraci hned naučil první španělská slovíčka: "cerveza" neboli pivo a "grande" neboli velké.

Po obědě vysvitlo sluníčko, obloha se zcela vyjasnila a my jsme se ještě vrátili na hlavní náměstí. Katedrála už je ale bohužel zavřená. Ale všichni, co byli předtím v katedrále na mši, jsou teď na náměstí. Společně s davem turistů přihlížejí jakémusi církevnímu procesí, které ve svých fialovo-bílých úborech nese po náměstí květinami ozdobený velký obraz Ukřižovaného. Za náměstím nás pak čeká náš mikrobus, který nás veze do zcela jiné čtvrti Limy, většinou po širokých několikaproudých silnicích. Paní Bertha nás cestou upozorňuje na různé zajímavosti a pamětihodnosti, například na Justiční palác, nebo na Národní stadión, prý největší v Jižní Americe. To se mi tedy moc nezdá. Pokud já vím, největší je brazilský Maracaná. Ale nechávám si to pro sebe. Třeba paní Bertha myslí největší atletický, nebo tak něco. Možná jsem ale něco špatně slyšel nebo jsem to správně nepochopil. Pustím to rychle z hlavy. Právě přijíždíme k Muzeu Národa.

Muzeum Národa je nevzhledná, ba přímo ošklivá betonová budova. Stojí u široké víceproudé silnice s podjezdy a nadjezdy, pravděpodobně je to část Panamerické dálnice procházející napříč Limou. Oč nevzhlednější je budova peruánského národního muzea zvenku, o to cennější poklady skrývá uvnitř. Najdete zde rozsáhlé sbírky inckého a hlavně předinckého období, množství zlatých předmětů, mimo jiné i ze známé hrobky ze Sipánu. Obdivujeme tady také množství malované a všelijak tvarované keramiky, často s výraznými erotickými motivy a prvky. Také se zastavujeme před velkým modelem pouště okolo Nazcy, proslulé svými liniemi a obřími kresbami. Mají tu také modely několika inckých pevností. Mezi nimi mě samozřejmě nejvíc zajímá Machu Picchu. Ale i ty další. Všechno to jsou místa, na která se těším a která na své cestě máme navštívit, i když některá třeba až za tři týdny. Musím ještě říct, že nad modelem slavného Machu Picchu visel taky obraz tohohle inckého města. Ale vypadal nějak divně. Nakonec jsem na to přišel. Obraz byl zrcadlově obrácený! Myslím, že něco takového je v hlavním muzeu v hlavním městě opravdu ostuda. Nicméně dobrý dojem z Muzea Národa s mnoha zajímavými věcmi, které tu byly k vidění, mi to zase nikterak nepokazilo.

Pozdě odpoledne jsme zajeli zpět do hotelu pro zavazadla. Paní Bertha ještě telefonovala na letiště, ale zatím nikdo neví, kde by náš batoh mohl být. Ach jo. Čeká nás teď asi čtyřhodinová cesta do Pisca. Jedeme menším autobusem, pronajatým jen pro nás. Během cesty vidíme jen neutěšenou pochmurnou krajinu víceméně pouštního charakteru po levé straně a temné bouřlivé vody Pacifiku po pravé straně silnice. Panamerická dálnice, po které jedeme, není taková dálnice, jakou si pod slovem dálnice představujeme v Evropě. Ale je to relativně, s přihlédnutím k jejímu stáří, kvalitní široká dvouproudá silnice, postavená pokud možno v přímém směru. S naší představou o dálnici se shoduje v tom, že má jen málo a nepříliš prudkých zatáček. Panamerická dálnice propojuje celou Jižní Ameriku, zejména velká a hlavní města států při západním pobřeží. Spojuje Buenos Aires v Argentině a jižním cíp Jižní Ameriky na straně jedné, a Severní Ameriku a posléze i Aljašku až na samém severu amerického kontinentu na straně druhé.

Do Pisca dorážíme dost pozdě večer. Po ubytování v Piscu nám paní Bertha slibuje návštěvu nějaké restaurace. Přes rušné a lidmi zaplněné náměstí s krásně nasvíceným a v maurském stylu postaveným magistrátem jdeme do restaurace. Tam je ovšem velice hlučno, přeplněno a zakouřeno. Jen tak tak pro tu nás najdou místo. Osazenstvo zjevně sestává pouze z turistů. Rozličné zvuky hlučné hospody jsou ještě umocněny peruánskou tříčlennou kapelou s píšťalou, kytarou a bubnem. Taková kapela v Peru nikdy nechybí tam, kde je nenulový počet turistů. Najdou si vás všude. Obvykle zahrají několik písniček, obejdou vás pro nějaké to spropitné, nebo se vám snaží prodat cédéčko. Pak odejdou, ale většinou je rychle nahradí jiná skupina hudebníků a celé se to opakuje, často se stejnými písněmi. A samozřejmě všichni hrají Simonem a Garfunkelem proslavenou peruánskou lidovku "El Condor Pasa". Musím říct, že jsem si také nějaké to cédéčko domů přivezl, a že je na nich i mnoho jiných stejně nádherných lidových melodií. Stůl jsme dostali až vzadu v rohu a paní Bertha nám objednala drink pisco. Slibovala nám ho už v Limě a lépe nám přitom uběhne čekání na jídlo. A to čekání vzhledem k přeplněnosti hospody nebude asi zrovna krátké. No, pijeme tedy pisco v Piscu! Správně se drink jmenuje pisco sour. Je to míchaný nápoj z pálenky pisco, napěněný s limetkou, bílkem, džusem a trochou cukru. Pálenka pisco se vyrábí z vína, podobně jako naše vínovice. Někteří si pisco dají podruhé, není to rozhodně špatné. Ale já teď raději cervezu. Na tu žízeň, co mám, je určitě lepší.

Po večeři jsme se opět přes živé a rušné noční náměstí přesunuli na hotel. Cestou jsme se podivovali neskutečnému počtu motorových tříkolek s kapotáží, ať už tiše čekajících na své zákazníky, nebo za hlučného vrčení jezdících sem a tam po ztemnělých ulicích Pisca. My jsme je ale nepotřebovali, náš hotel byl nedaleko. Pak už jsme šli brzy spát, abychom dohnali spánkový deficit přetrvávající ještě z dlouhého letu a nabrali síly na další zítřejší program.