Ráno před snídání snášíme dolů k recepci připravené bágly, což způsobí Vláďovi menší šok, když záhy po snídani zjistí, že jeho teď už zcela plný bágl z recepce zmizel. Všichni ostatní jsme se vrhli do recepce zjistit, jak je to s naší batožinou. Všichni si oddychneme. Zmizela jen ta Vláďova. Paní Bertha zatím ještě na snídani nebyla, a tak jsem se ujal slova a se svou nedokonalou angličtinou jsem začal recepční vysvětlovat, co že se stalo. Ona to velmi rychle pochopila, a začala mluvit o tom, že ho nikdo neukradl, že do hotelu nemá přístup nikdo cizí, že jde jen o omyl a po jednom či dvou telefonátech mobilem nás ujišťovala, že batoh tu za chvíli bude. Tomu dalšímu, co povídala, jsem už moc nerozuměl. Vláďa ale nejevil ochotu tomu moc věřit, ztráta batohu se všemi věcmi ho dokonale rozhodila. A já se mu ani nedivím. My jsme s Líbou taky měli nemilou zkušenou s batohem, ale na rozdíl od nás by v případě, že by Vláďův batoh opravdu někdo ukradl, určitě nehrozilo, že on by ho ještě někdy viděl. Recepční pořád opakovala to samé, až po chvíli přišla paní Bertha. Sotva jsme jí ale stačili vysvětlit, co se děje a proč je tady ten rozruch, Vláďa při pohledu z okna zařval: "To je můj bágl!". A opravdu, nějaký Peruánec právě nesl od mikrobusu na rameni jeho batoh přímo k nám. Vláďa hbitě vyběhl a serval mu ho s ramen ještě venku. Přestože se pak už začal usmívat, ten šok na něm byl znát ještě dlouhou dobu. Nepomohl mu ani další panák slivovice, kterou jsme měli sebou jako zažívací prevenci, obvykle užívanou hned po ránu. Nakonec se ukázalo, že bágl odjel s jinou skupinou turistů na jiný autobus. Tam jim pak tenhle Vláďův bágl přebýval, a tak ho prostě a jednoduše přivezli zpátky.

Inca Express, tenhle turistický autobus, je fakt zajímavý nápad. Moc nechápu, proč někdo neudělá něco takového pro turisty třeba u nás. Já alespoň tedy o ničem podobném nevím. Je to linkový autobus s vlastním jízdním řádem, s drobným občerstvením, tedy vodou, limonádou, kávou, či čajem, podávaným stewardy přímo v autobuse. Autobus má na několika místech plánované zastávky. Peruánský průvodce cestuje autobusem společně s turisty a provází je turisticky zajímavými místy a pamětihodnostmi. Vstupenky ovšem už v ceně jízdného nejsou, a tak je ponecháno na každém, zda prohlídku absolvuje či nikoli. A jak velí ekonomické zájmy, ceny vstupného jsou na těchto místech patřičně "vysolené". Však si to turisté zaplatí, když už tady s nimi autobus zastavuje. Co však je možné k autobusové jízdence předem přikoupit, je oběd. A nebo je možné zakoupit jídlo později až v místě, kde má autobus polední přestávku. Tuhle druhou variantu jsme si zvolili úplně všichni.

Autobus byl velký, luxusní, a obsazený asi tak z poloviny. Cestovalo se v něm pohodlně a tak není divu, že jsem chvilkami podřimoval. Když jsem se tomu chtěl bránit a dát si kafe, dostal jsem něco, co spíš připomínalo hruškovou vodu. Když jsem sledoval, kolik kafe do kelímku dává, ani jsem se nedivil. Téhle stewardce by stačil stogramový sáček kávy snad na sto porcí. Později jsem udělal ještě jeden pokus a stewardku jsem poprosil o "extra super silnou" kávu. K její cti musím říct, že mi tentokrát dala asi třikrát více kávy. Ale málo platné, hrušková voda to byla pořád. Pak už jsem to definitivně vzdal a potřebu občerstvení jsem řešil vodou nebo čajem.

První zastávka Inca Expressu byla v Pukaře. Jméno místa je prý dáno vysokou červenou skálou nad vesnicí. Většina z nás zašla do místního muzea, někteří se však raději jen tak prošli po vesničce s typickým andským koloritem. V muzeu byla k vidění nějaká keramika zejména z červené hlíny a nějaké menší kamenné monolitické bloky. Staré a poměrně jednoduše zdobené, zjevně ještě z předinckých dob.

Při další asi hodinové cestě se původně jasná modrá obloha rychle zatáhla, a čím více jsme se blížili k sedlu La Raya, tím více se zdálo, že se každým okamžikem spustí liják. Horské sedlo La Raya se nachází v nadmořské výšce přes 4300 m a tvoří rozvodnici mezi Atlantickým a Tichým oceánem. Počasí tady bylo opravdu nevlídné. Během krátké zastávky v sedle La Raya se několikrát zablýsklo, podle silného a rychlého zahřmění hodně blízko. Zasněžené vrcholky okolních hor nebyly v těch těžkých olověných mracích chvílemi téměř vidět. Snad jen ty úplně nejbližší. A když pak začaly ještě ke všemu padat velké dešťové kapky, veškeré osazenstvo autobusu už vůbec na nic nečekalo. Rázem jsme byli všichni uvnitř autobusu na svých sedadlech, a pozorovali venkovní nečas jen přes autobusová okna. Pro řidiče, stewardy i průvodce to byl jasný signál, že se pojede zase dál.

Sedlem La Raya vedla kromě silnice i železnice. Vlak jsme ale nepotkali ani tam, ani teď později, i když takovým táhlým údolím podél trati jedeme stále dál. Podle stavu kolejí tudy ale vlaky určitě jezdí. Obloha se během necelých třiceti minut následující cesty zcela vyjasnila a nad okolními kopci vládla opět krásná jasně modrá barva. Směřujeme k městečku Sicuani, kde má být zastávka na oběd. Tam, kde nakonec zastavujeme, není ani asfaltová cesta. Široká štěrková ulice vede k blízkému kopci s několika kresbami a mnoha nápisy. Takhle a podobně nápisy a malůvkami počmárané a ozdobené kopce najdete v Peru i Bolívii skoro všude. Připomíná mi to ty naše počmárané zdi, mosty, podchody, vagóny a podobně. Tady ale malujou právě na ty stráně a na kopce. Třeba je to dáno tím, že mají svůj vzor v kresbách na planině Nazca, nebo ho vidí v proslaveném paracaském trojzubci. Jinak ale ani nevíte, je-li to reklama, politická agitka, a nebo, stejně jako u nás, jen hulvátský projev jakéhosi výtržníka. Hned u místa, kde autobus zastavil, byla restaurace. V ní se dalo sedět na venkovní zahrádce. Dali jsme si něco malého k jídlu. Vůbec nebylo potřeba mít něco objednaného a placeného předem. Zbytek času do odjezdu autobusu jsme věnovali krátké relaxaci, Líba si chtěla zase užít trochu sluníčka. Ale stejně jí to nedalo a po chvíli šla okukovat nabídku místních trhovkyň. Nejen kuchaři a hospodští se tu snažili najít nějaký ten výdělek, když sem jezdí autobus s turisty. Líba se zrovna teď rozhlížela po nějaké šále z alpačí vlny. Nenašla ale nic vhodného a kšeft se nakonec nekonal. Už jsme pak ani neměli čas jít se porozhlédnout po okolních částech městečka Sicuani. Ani nás ty okolní ulice k procházce nelákaly. U restaurace ve směru do města byl na cestě čilý stavební ruch, takže samozřejmě i plno prachu a hluku. Tam se nám prostě nechtělo. Na autobus jsme už dlouho čekat neměli.

Teď už zase za hezkého a slunečného dne jsme asi za půlhodinku přijeli do Raqchi. Zastavujeme před starým kamenným katolickým kostelíkem, před nezbytnými prodavači suvenýrů a přímo před vstupní branou do archeologického areálu. V tomhle archeologickém komplexu byl náš peruánský průvodce z autobusu nejaktivnější. A bylo proč. Tyhle zříceniny Virakočova chrámu patří skutečně k významným inckým památkám. Průvodce nám ukazuje obrázek s nakreslenou rekonstrukcí toho, jak chrám původně vypadal. Bývala to tehdy zřejmě ojedinělá konstrukce s centrální asi 100 metrů dlouhou zdí, podepírající střed střechy ve výšce asi 12 metrů, a s postranním sloupovím a okrajovou nízkou zdí, kde střecha končila. Po španělském ničení všeho inckého tu ještě dodnes zbývají zrekonstruované části středové zdi i nevysoké zbytky sloupů a postranních zdí. Vrchní část impozantní středové zdi je z nepálených cihel. Spodní je pak tvořena přesně slícovanými kameny, které do sebe dokonale zapadají, bez jakýchkoli mezer a škvír, a bez použití nějaké malty či jiného pojiva. Takovéhle zdi později uvidíme ještě u dalších významných a důležitých staveb různých inckých památek. Incké stavitelství je tím proslulé. Hlavním důvodem, proč všechny významné stavby zlatého věku Inků byly postaveny tímhle jistě pracným způsobem z mnohoúhelníkových kamenných kvádrů, bylo to, aby stavby snáze odolávaly zemětřesením, v těchto oblastech velice častým. Za chrámem postaveným na usmířenou s bohem Virakočou, vládcem blízké sopky, jsou zbytky mnoha civilních budov a bývalá kasárna. A jižním směrem pak jakési sýpky, tedy skladiště zásob. Průvodce ukazuje ještě na blízké kopce. Tam se nachází nevysoká kamenná zeď, která prý vede v délce asi deseti kilometrů kolem celého Raqchi. Nutně to připomíná Velkou čínskou zeď, i když proti té je tohle jen miniaturní incká obdoba. Honza mezitím mizí někde v dálce, vidíme ho kdesi až na konci celého areálu. Buď se šel na tu zeď podívat zblízka, a nebo si došel až k bývalým lázním, které se tu pod kopci také nacházejí. Jitka jen poznamenává, že to je celý on. My se zatím věnujeme nákupu drobných suvenýrů. Ale teď už honem nastupovat. I Honza se včas vrátil ze své obchůzky, a tak můžeme jet dál.

Další a moc příjemná zastávka byla ve vesničce Andahuaylillas. Pokud se vám to nedaří vyslovit, nic si z toho nedělejte. Já jsem měl dost problémů s tím, abych si tohle jméno zapamatoval alespoň tak nějak přibližně. Vyslovovat jsem se ho naučil až za dlouho. Vlastně až doma, když už jsem zpracovával fotografie a vyhledával si o navštívených místech informace, ať již nové a nebo ty, které jsem samozřejmě pro jejich množství stačil zapomenout. Tak tedy Andahuaylillas. Tahle vesnička v Andách, ze které je do Cuzca už jen asi 40 kilometrů, je známá především díky překrásnému jezuitskému kostelíku ze 17. století. Kostel je proslavený svou starou, vzácnou, bohatou, a vskutku nádhernou vnitřní výzdobou. Zvenku vypadá kostelík na první pohled skoro obyčejně, ale při prohlídce jeho interiéru jsem opravdu zalitoval, že se vevnitř nedalo fotografovat a že to tady opravdu pečlivě hlídali. Alespoň jsem si tedy u vchodu zakoupil tenoučkou brožurku s několika nepříliš povedenými obrázky, a zkusil jsem vyfotit alespoň kousek stropní výzdoby zvenku. Pokud se na mou fotografii podíváte, stejně vidíte jen malý kousek. Dál uvnitř je výzdoba zase jinačí a taky ještě bohatší a hezčí. Někde jsem později doma našel, že se tomuhle kostelíku říká andská Sixtiská kaple. Je to zajímavé přirovnání, ale samozřejmě i silná nadsázka. Hlavně je to něco dost jiného. Za návštěvu ale kostelík určitě stojí. Před ním jsem pak minul tři dřevěné kříže a krátce se prošel po náměstí. Času do odjezdu autobusu už moc nezbývalo. Líba nezapomněla zakroužit kolem trhovkyň na druhé straně náměstí. Nabízené deky, ponča, či osušky, se ale tentokrát nesetkaly s jejím vkusem.

Do Cuzca jsme nakonec dorazili až v podvečer, nedlouho před pátou hodinu. Inca Express s námi skončil na hlavní silnici, odkud to do centra bylo ještě dost daleko. Paní Bertha zajistila mikrobusy, na které jsme chvilku čekali. Naložili nás i naše batožiny, a odvezli nás do středu města. Ubytováni jsme byli v krásném prostředí, dva bloky od hlavního náměstí, v rodinném hotýlku Hosteria de Anita, ve staré čtvrti San Blas. Do hotýlku se šlo úzkou uličkou jen pro pěší, začínala několika schody vedoucími k nějaké škole. Pokojíky s dřevěnou podlahou jsou některé v přízemí, jiné v patře, a vedou k nim dřevěné schůdky. Pokoje jsou rozmístěny kolem nádherné zahrady plné zeleně a květin, kde se dalo odpočívat na několika lavičkách či na houpačce. Paní Bertha nám ještě připomíná, abychom si dali pozor na batohy a věci, že jsme ve větším městě. I když dnes prý je situace mnohem lepší, zejména bezpečněji je prý tady v Cuzcu a v Arequipě. Vládě a místní policii se prý podařilo hodně utlumit zločinnost, která mnohé turisty odrazovala od návštěvy celého Peru. Než jsme se v hotelu ubytovali, vybalili a osprchovali se, byla už tma.

Večer jsme zašli s paní Berthou už jen na večeři do nepříliš vzdálené restaurace. Na večerní Cuzco bude dost času zítra. Tady ovšem došlo na morče, které paní Bertha všem v Cuzcu slibovala. Přestože jsem byl už doma rozhodnut tuhle tradiční peruánskou pochoutku okusit, nedal jsem si ji. Jediná úprava, v jaké se dala tahle údajná lahůdka objednat, bylo celé morče pečené vcelku. A to pro mne to znamenalo obírat spoustu kostí, a dost malých. To já ovšem šíleně nerad a tak nakonec opět vyhrála klasická masová flákota. Někteří si ovšem tuhle morčecí lahůdku dali, třeba jen s někým jiným napůl. Morčata tu pekli v malé peci skoro hned vedle našeho stolu, na takové velké lopatě. Skoro přesně takovou jsem si vždycky představoval, že na ní strčil Jeníček do pece Ježibabu. Vláďu morče vcelku uspokojilo, i když myslím, že nijak nadšený nebyl. Zato Jirka dopadl mnohem hůř. Musel za pomoci paní Berthy svou porci reklamovat. Morče bylo silně nedopečené, zčásti skoro syrové. Nějak mu to sice dodělali, ale zkazili mu tím tak chuť, že už napodruhé morče ani moc nejedl. A navíc mu druhý den nebylo zrovna nejlíp od žaludku. Večeři nám doprovázela svým vystoupením, jak vlastně skoro všude, opět kapela indiánských hudebníků, a také stejně jako ti předchozí nám pak prodali nějaké své cédéčko. Tady dokonce i Vláďovi, který dosud svodům podobného nákupu odolával. A paní Bertha nás také během večeře seznámila se zítřejším programem, kdy bychom měli vidět spoustu inckých památek. Jsme přece v Cuzcu, v hlavním městě kdysi mocné a vzkvétající Incké říše.