Brzy ráno jsme opustili La Paz a jeli po Panamerické dálnici vstříc slavnému Tiwanaku, poslednímu místu, které ještě máme v Bolívii navštívit. Pak už se vrátíme zpátky do Peru. Cesta netrvala dlouho, do Tiwanaku to je z La Pazu jen asi 80 kilometrů. Nejprve nás dovezli do vesničky Tiwanaku na náměstí, kde jsme se nakrátko zastavili. Velké náměstí je celé dlážděné červenými pískovcovými kameny. Na jeho východní straně stojí kostelík postavený ze stejného červeného pískovce, momentálně bohužel zavřený. Ještě není devět hodin, což je tu asi brzy ráno. Náměstí vypadá jako po vymření. Rozhodně tu polehává více psů, než kolik tu chodí lidí. A tak se rozhlížíme jen chvilku.

Tiwanaku, jinak místním názvem též Tiahuanaco, je nejznámější bolívijské archeologické naleziště, politické a duchovní centrum a hlavní město kdysi mocné předkolumbovské říše, první známé říše v oblasti jezera Titicaca. Prohlídku ruin jsme začali návštěvou muzea. Bylo přesně devět hodin a právě tu otevírali. To mi umožnilo i přes přísný zákaz přece jenom alespoň pár fotografií udělat. Zdaleka ne všichni strážci byli už na místě. Dokonce to dost dlouho vypadalo, že než se dostaví pokladník, budeme už zase venku. Nakonec se jim přece jen podařilo nás úspěšně zkasírovat. V muzeu bylo vystaveno několik monolitů a soch, a množství ukázek keramického a jiného umění z místního archeologického naleziště.

K vlastním ruinám jsme se pak dostali přes koleje kolem malého nádraží jako vystřiženého z nějakého amerického westernu. Vede tudy prý nejvýše položená železnice na světě a nějaký vlak tu jezdí údajně asi dvakrát do týdne. Nejvýš položená železnice to už dnes ale nebude. Od července 2006 patří myslím tohle "nej" nové trati spojující Čínu s Tibetem.

Přístup do areálu byl situován kolem několika monolitických soch. Další monolity, asi známější i zajímavější, jsme pak našli obehnané ostnatým drátem na místě zvaném Kalasasaya. To je vyvýšená plošina obehnaná kamenitou zdí z červeného pískovce, původně posvátný chrám zasvěcený Slunci. Zeď tvoří slícované kameny umístěné mezi obrovské kamenné stojící kvádry. Chvíli jsem se na plošině Kalasasaya musel rozhlížet, než jsem konečně objevil i slavnou a světoznámou Sluneční bránu. Stála až v zadním rohu chrámu a vzhledem k velikosti celé plochy chrámu vypadala velmi nenápadně. Já ji čekal o něco větší. Ale když přijdete blíž, hned bránu poznáte. A tak malá zase není. Je asi tři metry vysoká a okolo čtyř metrů široká. Byla vytesaná z jednoho velikého kamenného bloku, ale vidíme, že je prasklá a rozlomená na dva kusy. Uprostřed nad vstupním otvorem se nachází ona slavná a výrazná reliéfní figura symbolizující Slunce s jeho paprsky. Po povrchu okolo je pak brána pokryta různými vyrytými vzory. Brána Slunce je také dokola obehnána ostnatým drátem, přestože domů si ji nikdo jen tak jednoduše neodnese. Váží totiž více než čtyřicet tun. Vzhledem k tomu, že původně byla vytvořena z jednoho kusu kamene, je to docela dost.

Stáli jsme právě na plošině nedaleko známého zachovalého monolitu který se nazývá Ponce. Je to figura člověčí podoby, ale vypadá tak trochu jako robot. Socha je celá pokrytá rytinami, které tvoří spleť čar, čtverců, trojúhelníků, koleček i jiných symbolů. Viděli jsme odtud, že branou po původních vstupních schodech chrámu Kalasasaya se dolů jít nedá. Průchod tudy byl zakázán. Museli jsme se tedy vrátit až zase úplně na druhou stranu a sejít dolů z plošiny tam. Vystoupali jsme pak nejdřív na malé návrší, které původně bývalo pyramidou. Tam jsme se na pár okamžiků zastavili. Pod námi bylo vidět několik čerstvě vykopaných příkopů a odkrytých kamenů. Kousek dál pak byla velká hromada hlíny a mezi tím vším pobíhalo a na kolečku převáželo hlínu několik domorodých obyvatel provádějících tu archeologické práce. Na východ od chrámu Kalasasaya jsme ještě viděli takzvaný Polopodzemní chrám, na západě zase byly vidět zbytky jiného menšího chrámu. V nevelké dálce za ním pak bylo vidět i samotnou vesnici Tiwanaku.

Podél zdi chrámu Kalasasaya jsme se pak dostali k Polopodzemnímu chrámu. Jeho pojmenování je dáno tím, že na rozdíl od vyvýšeného chrámu Kalasasaya je tenhle naopak zapuštěný asi dva metry pod úroveň okolního terénu. Je zajímavý také tím, že jeho vnitřní stěny jsou pokryty zabudovanými kamennými hlavami. Zpoza Polopodzemního chrámu je v ose chrámu Kalasasaya nad schodištěm za vstupní branou krásně vidět monolit Ponce, který jako by tam stál na stráži. Tenhle pohled objevil Vláďa a nedal jinak, než že ho tady musíme všichni vyfotit.

Sraz k odjezdu byl na nádraží, kde náš mikrobus čekal prakticky téměř na kolejích. Asi tu opravdu vlaky moc nejezdí, možná že už dokonce vůbec. Za chviličku jsme ovšem opět vystupovali u další části naleziště Tiwanaku, na druhé straně příjezdové silnice. u Pumí brány. Za domkem hlídače z nepálených vepřovic pak byla k vidění jen hromada všelijakých různě zpřeházených kamenných bloků a kvádrů. A tak jsme spíše koukali na copatou Bolívijku v hnědém klobouku popojíždějící se stavením kolečkem mezi všemi těmi kameny sem a tam. Zajímavostí ale určitě je, že tu prý archeologové našli kamenné bloky, které vážily více než 400 tun. Neuvěřitelné. Proti tomu je celá slavná Sluneční brána šidítko pro mimina!

Další cesta pak už vedla k hraničnímu přechodu podél jezera Titicaca. Na krátké zastávce u jezera jsme se zadívali na krásně modré a hluboké vody jezera Titicaca. Tady jsme se s Bolívií rozloučili a naposledy jí v duchu zamávali. Přesto, že nás paní Bertha připravovala na to nejhorší, bylo nám tu fajn, a rádi budeme na Bolívii vzpomínat, určitě stejně jako na Peru. Těch osm dní v Bolívii určitě stálo za to. Sluneční ostrov, bolívijská pampa, La Paz, Silnice smrti, i Tiwanaku v nás zanechaly nádherné, jen těžko zapomenutelné zážitky a vzpomínky.

Do Peru jsme se dostali přes rušný hraniční přechod Desaguadero. Hranici tu tvoří stejnojmenná řeka, která je jedinou, která z jezera Titicaca vytéká. Následovalo nezbytné vyplňování formulářů, změna času a posunutí hodinek o jednu hodinu, a přechod přes most. Tam na druhé straně za mostem na nás již čekal peruánský dopravce, který s námi pak pokračoval směrem na Puno.

Ve vesničce Juli jsme zastavili u velikého náměstí s kašnou a zeleným parkem i s několika velkými kaktusy uprostřed. Kromě kostela, který byl bohužel zrovna zavřený, jsme okolo náměstí viděli obrovský kontrast tvořený polorozpadlými barabiznami a několika novějšími domy. Ale i v těch, co vypadaly, jako by měly každou chvilku spadnout, kupodivu někdo bydlel. Byly splácané z části z kamenů, z části z hlíny, a měly roztrhanou slaměnou střechu. Dovnitř jednoho z domů se vcházelo starými dveřmi, kterých jsem si nemohl nevšimnout. Velké těžké dřevěné dveře s oprýskanou barvou, celé zdobené dřevořezbou, léty však již skoro shnilé, byly zasazeny do mohutného kamenného portálu s postranními sloupy a zdobenou stříškou ve stylu římsy. Že by nějaké dávné umění starých Inků?

Na širokém prostranství před kostelem se právě odehrával velký fotbalový turnaj malých Peruánců. Všechna děcka byla krásně a čistě oblečena do nových zářivě barevných dresů s velkými čísly na zádech. Ty dresy vypadaly jako pro opravdové velké fotbalisty. Na nohou něco jako adidasky, možná i opravdové, v nejhorším případě pak nové kecky. Honili se za mičudou mezi brankami, které sahaly dospělému rozhodčímu asi po prsa. Pro tahle děcka ale byly branky velké víc než dost. Několik dalších fotbalových týmů sedělo okolo, bavili se mezi sebou, sledovali hru a fandili, stejně jako zástup dospělých stojících u plotu kolem vnitřní strany náměstí. Bylo jich hodně, nespíš se širokého okolí.

V Punu máme ubytování opět v hotelu Camino Real, kde jsme spali už poprvé. Jsme teď už taky patřičně připraveni na to, že při výstupu k našim pokojům do vyšších pater potřebují naše plíce mnohem víc vzduchu, než je obvyklé třeba v Čechách. Setkáváme se tu také se všemi našimi batohy a zavazadly, které jsme tu před cestou do Bolívie zanechali. Všechno je v pořádku. Žádné zavazadlo se neztratilo, nikomu nic nechybí. Líba, já a Vláďa pak následující volné odpoledne využíváme k vycházce po Punu, na což při první návštěvě tohohle města nebyl příliš čas.

Nejdříve jsme vyšplhali na blízký kopec, což nám doporučovala paní Bertha. Byla tu velká socha Manco Capaca, legendárního prvního Inky. Nahoře nedaleko sochy seděla tlupa peruánských mládenců, porůznu rozptýlených po skaliskách. Všichni měli v rukou nějaké trubky, trumpety, pozouny, a co já vím, jak se všechny tyhle nástroje jmenují. Každý z nich občas do svého nástroje zafoukal, jako by se něco učil nebo se cvičil. Mohlo to vypadat jako zkouška nějakého žesťového orchestru pod širým nebem. Až na to, že každý si troubil, co chtěl. Směrem, kam ukazoval Monco Capac byl za hezkého slunečného dne výhled dolů na centrum Puna s katedrálou. Vzadu za Punem se do dáli modraly vody jezera Titicaca. Na druhou stranu pak byl výhled na okolní kopce. Na tom úplně nejbližším bylo vidět mohutné schodiště a nahoře velká socha kondora. Tam už ale nepůjdeme. Zdá se to dost daleko a vysoko a už se také ozývá hlad.

Ještě než jsme se rozhodli něco s hladem udělat, obešli jsme kousek centrum a náměstí Plaza de Armas, a prohlédli si katedrálu z 18. století, z venku i zevnitř. Shodujeme se, že na hodně pozdní oběd, spíš ale na časnou večeři, bude nejlepší již osvědčená restaurace Balconas de Puno. Vláďa s Líbou si dobře pamatovali, kde přesně to bylo. Já bych to, poněkud dezorientován, asi hledal trochu déle. Vláďa neměnil vyzkoušený stejk z alpaky a já jsem si ho dal také. Jen v úpravě s černou pepřovou omáčkou. Líba zkusila alpačí guláš. Všechno jídlo bylo opět naprosto perfektní. Ani tentokrát mi to nedalo, abych nevytáhl fotoaparát. K tomu pivo Cuzqueňa, podle paní Berthy údajně nejlepší peruánské pivo. Dá se s tím souhlasit. V bříšku se nám udělalo moc příjemně a tak jsme se pak vláčným tempem vrátili do hotelu, krátce před pátou hodinou. Já jsem z Internetu poslal domů nějaké zprávy. Že už jsme z obávané Bolívie v pořádku zpátky, že jsme celí, zdraví, spokojení, a že nám nechybí vůbec nic. Líba zatím přerovnávala oba batohy, abychom byli připraveni na zítra. Zítra nás čeká cesta do Cuzca, do bývalého hlavního města a centra Incké říše, a to speciálním turistickým autobusem.