Do dalšího města starých Mayů, do Chichén Iztá, přijíždíme ještě před desátou. Tedy ještě v době, kdy tu prozatím není znát invaze turistů z nedalekého turistického centra Cancúnu. Ano, jsme už spíše na východní části Yucatánu. Blížíme se k tomu opravdovému a nefalšovanému Karibiku. Cancún už není odtud příliš daleko, jen něco přes sto kilometrů. A není daleko ani odjinud, pro ty nejmovitější je prakticky hned za historickým areálem Chichén Itzá k dispozici malé letiště. Turistů z Cancúnu tu s postupujícím časem bude rychle přibývat. Ani liduprázdno ale takhle nevypadá, lidí je tu dost už teď. Tak se nikde zbytečně nezdržujme a hurá dovnitř.

Město Chichén Itzá, či jak ho kdysi přejmenoval Jan Werich na Čičenice, bylo založeno pravděpodobně někdy v 5. či 6. století našeho letopočtu. A podobně jako třeba Uxmal bylo i tohle město opuštěno ještě dávno a dávno před příchodem španělských dobyvatelů. Tím pádem zůstalo uchráněno a schováno uprostřed džungle, z níž bylo vysvobozeno až na počátku dvacátého století. Po svém založení začalo město Chichén Itzá prožívat svůj první rozkvět, nicméně po zhruba čtvrt tisíciletí je Mayi zase opuštěno. Ale mayský národ Itzá, jak se začalo zdejším Mayům říkat, se do města ještě jednou vrátil. Osídluje město znovu před začátkem druhého tisíciletí. Necelá dvě století poté dosahuje Chichén Itzá nebývalého rozmachu a slávy. To když se tu objevili válečníci Toltékové. Už víme z toltécké Tuly, že je sem mohl přivést vládce Toltéků ztotožňovaný z opeřeným hadem Quetzalcoatlem. Na tři celá následující století se pak Chichén Itzá stává hlavním městem Mayů a jejich poutním střediskem. V této době tu žije téměř čtvrt miliónu lidí. Kromě vlivu Toltéků je v Chichén Itzá zřejmý i puucký styl, ale není zdaleka tolik všudypřítomný a patrný, jako v klasických puuckých městech, kde jsme byli včera. Celý zdejší archeologický areál je velice rozlehlý. Jeho součástí je mnoho historicky významných a krásných staveb. Procházíme postupně mezi jednotlivými budovami a paláci. Kolem některých cest tu je rozloženo mnoho stánků se suvenýry. Turisté, zejména ti američtí, tu jistě utratí za tyhle věci spousty svých dolarů. A tomu samozřejmě nemalá nabídka a počet prodejců plně odpovídá. Nedaleko za námi už také vidíme, jak se začíná areál od vstupní části turisty postupně zaplňovat. Začínají sem proudit davy lidí.

Nejvýraznější stavbou v Chichén Itzá je na širokém volném prostranství důstojně stojící mytická Kukulcánova pyramida. Španělé ji nazvali El Castillo, čili zámek, hrad nebo věž. Nádherná a majestátní devítistupňová stavba je jedna z nejznámějších mayských památek. Nechybí snad na žádném prospektu cestovních kanceláří, které vás chtějí na cestu do Mexika a na Yucatán nalákat. Uvnitř sebe Kukulcánova pyramida ukrývá ještě jednu vnitřní a starší pyramidu s červeným jaguářím trůnem. Při čtvercové základně s hranou asi 55 metrů je Kukulcánova pyramida zhruba 30 metrů vysoká. Tohle číslo se mi samo o sobě nezdá velké, ale i tak si připadám pod schodištěm El Castilla jako nějaký trpaslík, nebo jako když mravenec stane před velikou horou. Zvláštní pocit.

Schody vedou nahoru po všech čtyřech stranách pyramidy, a tvrdí se, že jsou orientována přesně do čtyř světových stran. Ani na jedno ze všech čtyř schodišť Kukulcánovy pyramidy se dnes nesmí, i když tomu tak dříve nebývalo. Přesto na jednom, na tom hlavním schodišti, vidím kohosi slézat dolů. Není to turista, ale přesto má se schodištěm docela potíže, musí se často opřít rukou, a chvílemi jako by lezl po čtyřech. Určitě výstup nahoru i sestup zpátky nebude nic snadného. Počet všech schodů na všech čtyřech schodištích společně s tím posledním stupněm při vstupu do horního Kukulcánova chrámu dává nám všem poněkud povědomé a známé číslo 365. Díváme se tu na kamenné zábradlí u hlavního severního schodiště, které jediné se tím liší od ostatních. To jediné totiž symbolizuje hadí těla zakončená hlavou, samozřejmě taky hadí, dole u země. Tvrdí se, že za jarní a podzimní rovnodennosti na zábradlí vrhá pyramida stín takovým způsobem, že při slunci postupujícím po obloze se zdá, jako by had, symbol plodnosti, lezl z horního chrámu dolů do země, aby jí oplodnil. Teď ale rovnodennost není, 21. března bude až za měsíc. Obloha je navíc docela zatažená, a když se náhodou sluníčko na chvíli z mraků prodere a shlédne k nám dolů, je tak vysoko, že Kukulcánova pyramida ani její schodiště žádný stín nikam vrhat nemůže.

Následně v severní části Chichén Itzá obdivujeme Chrám válečníků. Je to ve skutečnosti nižší, ale co do šířky trochu rozměrnější pyramida, kolem které jsou stovky, ne-li tisíce sloupů. Hned si vzpomenu na sloupořadí a množství sloupů Spáleného paláce, které jsem viděl v Tule. Je to neklamné znamení vlivů Toltéků na stavitele Chichén Itzá. Právě Toltékové si velmi potrpěli na stavbu rozsáhlých dřevěných staveb podpíraných kamennými sloupy. Dřevo z těch dávných dob pochopitelně dávno pohltila džungle. Pouze kamenná sloupořadí, a je jich tu hned několik, tady zůstala. Je naprosto fascinující těmi nekonečnými sloupořadími procházet, bloudit, a schovávat se tu. Něco takového nezažijete ani na lázeňských kolonádách. V dobách Mayů byly na sloupech položeny střechy, a do široka rozlehlý vnitřní prostor takové sloupové síně umožňoval, aby se pod střechou chrámu shromáždilo velké množství lidí. V mayském respektive toltéckém stavitelství to představovalo značný pokrok oproti dřívějším prostorám zastřešených pouze klenbou. Rozměry takových místností nutně musely být a také byly mnohonásobně menší, stejně jako počet lidí, kteří se do takových chrámu vměstnali.

Od Chrámu válečníků nás Ivča zavede na druhou stranu areálu k několika drobnějším stavbám. Například k Tzompantli, čili Zdi lebek. Tahle drobnější nevysoká stavba sloužila jako oltář, kde byly vystavovány hlavy rituálních obětí. Taky proto jsou zřejmě postranní zdi "vyzdobeny" lebkami, některé dokonce vypadají jako napíchané na kůlech. Pak nás Ivča vede ke Chrámu jaguárů s opravdovým kamenným jaguárem střežícím vchod do vnitřních prostor. Opodál jsou zase mayské lázně, prý bývaly parní. A následují další drobnější budovy či stavby, jejichž účel není v mých silách si zapamatovat. Většina těchto staveb oplývá bohatou reliéfní výzdobou. Nejčastější jsou symboly jaguárů, orlů nebo hadů, mnohdy požírajících lidská srdce. Procházíme tu pak taky hřištěm na pelotu. Je obrovské. Na délku měří přibližně 150 metrů a je prý největší v celé Střední Americe. Zdobené je plastikami znázorňující různé výjevy ze hry. Nedaleko hřiště se mi taky podaří zajímavý a neobyčejný snímek. Nad zdí s lebkami se mi podaří najít leguána sedícího přímo na kamenné hlavě svého plazího příbuzného. Živý a kamenný had! Jako by mi to symbolizovalo živou současnost a už dávno zapomenou a strnulou minulost. Jsem na ten snímek docela pyšný, i když moc dobře vím, že při troše času a šplhání po zdích a kamenech by se dal určitě pořídit mnohem a mnohem lepší. Pokud by ovšem zatím plachá živá současnost pána leguána postála na místě a neráčila uprchnout někam do houští okolní džungle.

Nežli se teď ze severní části Chichén Itzá dostaneme k té jižní, projdeme ještě desítkami stánků se suvenýry, kde si ale nic vybrat nedokážeme, k Posvátné cenotě. Ta je až úplně nejseverněji v celém areálu Chichén Itzá. Teď nebudu zabíhat do podrobností, nechám si to až na další kapitoly. O cenotách tady, i jinde na Yucatánu, ještě řeč bude. Dostaneme se k nim hned v následující kapitole.

V jižní části Chichén Itzá, na druhé straně od Kukulcánovy pyramidy, je pak jednou z nejzajímavějších staveb Observatoř, jinak zvaná též El Caracol, neboli Šnek. Ten název pochází od Španělů kvůli tvaru vnitřního schodiště. Je ovšem otázkou, jestli se opravdu jedná o mayskou observatoř, o místo, odkud Mayové pozorovali hvězdnou oblohu. Kdoví, ale možná právě odtud si mohli přesně vypozorovat a vypočítat svůj optický úkaz na Kukulcánově pyramidě. A pokud mayští kněží z téhle kopule podle postavení hvězd a planet určovali začátky konání oslav a rituálů, nebo vhodný čas na setbu i začátek sklizně kukuřice, pokud Mayové opravdu takhle Observatoř používali, asi se jedná o nejstarší známou hvězdárnu na světě. Možná však jde opět jen o název, který byl kruhové stavbě přisouzen pro její velmi nápadnou podobnost s kopulemi skutečných dnešních hvězdáren. Nejsem z toho příliš moudrý. Ať se člověk podívá, kam se podívá, všude se tvrdí něco jiného. Každopádně je to zajímavé a jedinečné místo. Pochází zřejmě z toltéckého období, protože Mayové samotní údajně kruhové budovy nestavěli. Nahoru k Observatoři se dnes už také nesmí. Nezbývá, než abychom šli dál.

V Chichén Itzá také vidíme Kláštěr jeptišek, původním určením palác vládnoucí šlechty. Kromě toho i kostel, tržnici, a další a další zajímavé stavby. Hrobka velekněze je zajímavá malá pyramida, podobná té Kukulcánově. Na první pohled vypadá tak trochu jako její zmenšený model. A to včetně symbolů hadů plazících se dolů podél schodiště. Bohužel se v Chichén Itzá nesmí nahoru ani na jednu jedinou stavbu, ani na jediné schodiště. V tomto směru byl Uxmal mnohem přívětivější. Nicméně při pohledu na ty davy uřvaných a bezohledných turistů, kterých je už teď v Chichén Itzá víc než dost, se zase tak moc nedivím. To množství turistů a prodejců suvenýrů mi tady poněkud kazí dojem z tohohle jinak opravdu hezkého místa. Možná i proto mě, a myslím ani Líbu, tohle místo neuchvátilo tolik, jako třeba Teotihuacán, nebo Uxmal. A to přesto, že Chrám Kukulcána lze bez nadsázky považovat za jednu z nejkrásnějších a nejúžasnějších pyramid světa. Teď kolem poledne, kdy my už odcházíme, je to v Chichén Itzá už opravdu hlava na hlavě. Či spíše Amík na Amíkovi. Američané tu jsou všichni většinou na celodenním výletu z Cancúnské Riviéry. My jsme to přece jen měli trochu lepší, že nás Ivča ráno honila na brzký odjezd. Teď odpoledne, až odjedeme, to tu ještě zhoustne.