V yucatánské selvě zatím udeřilo poledne. Je čas zastavit se na oběd, oznámila Ivča. Už přesně ví, kam se na něj pojede. Restaurace Cana-Nah, před kterou Armando zaparkuje náš autobus, je nedaleko Uxmalu, další puucké mayské lokality. Té nejznámější. Restaurace je jednopatrová, nízká a dobře udržovaná budova, s hezkou parkovou úpravou okolo.

Nejprve si jdeme objednat jídlo. Ivča doporučuje zdejší mexickou specialitu "kuře z jámy", ale zvláště nám radí, a to s potutelným úsměvem, abychom si tu dali celé polední menu. Proč ne? Nijak příliš drahé to tu není. Celé menu si tak dáme skoro všichni, jen Lidka a Bláža s Pavlou asi nemají na celé menu ten správný hlad. Líba si objednává ono kuře z jámy, já tradičně zůstávám u hovězího.

A když je objednáno, s paní majitelkou restaurace se jdeme podívat na to, jak se takové kuře z jámy připravuje. Vede nás stranou vedle hlavní budovy pod malý přístřešek. Dříve se potřebná jáma hloubila v hlíně, ale tady teď na to mají pod tímhle přístřeškem několik pěkňoučkých jam vybetonovaných dolů pod zem. Jeden ze zaměstnanců restaurace, nevím, jestli bych mu měl říkat kuchař, či spíše kuřař, jámař, nebo lopatář, opatrně odhrne lopatou jemný horký popel. Pod ním se ukáže být plechový poklop. Ten se musí odkrýt. Pod plechem vidíme jámu s žhavým dřevěným uhlím, na ní asi dvě misky přikryté či zabalené do alobalu. Ten už nám ovšem neodkryjí, zcela by se tím narušil proces přípravy. Hledíme tedy jen na ty dva alobaly v díře. Stačí několik vteřin, není proč na ně koukat dýl. Nikomu nám to nic neříká, protože to podstatné, to pod tím alobalem, stejně nevidíme. Navíc je potřeba rychle jámu zase přiklopit plechem a zahrnout znovu žhavým popelem. Příprava musí ještě nějakou dobu pokračovat. Líba bude mít tedy jiné kuře, které už je hotové, a z jámy vytažené.

Oběd nám v restauraci Cana-Nah chutná, jídlo je výborné. A tím myslím celé meníčko, jak Líbino kuře z jámy, tak moje hovězí, i citrónová kuřecí polévka, která obsahuje neobvykle hodně masa. A výborný je i pikantní salátek skvěle připravený do ostra, který patří právě do té polévky. A kupodivu mi vyhovuje i sladká tečka nakonec, nějaký mléčný krém se třemi rozinkami, který kupodivu a k mé spokojenosti není ani příliš sladký. Myslím, že spokojení jsme tu všichni. I Líba si opět trochu poopravuje své nepříliš pozitivní mínění o mexické kuchyni několika kladnými body. Jen já si stále neužívám své vykrmování, jak by se mi bylo líbilo. Mé problémy s polykáním sice snad trošičku polevily, ale rozhodně nepřestaly. Řekli byste, že mi třeba pomůže tekutá strava, ale jícen mě bolí i při každém doušku vody.

Ke každému meníčku ovšem patří překvapení podniku, o které Bláža, Pavla, i Lidka přijdou. Je to zdejší zvyk pasování turistů na Mexičany. Souvisí to s vypitím malého míchaného drinku. Chlapík, který nás přitom obsluhuje a provádí s námi tuhle veselou taškařici, je pravý mayský Indián. Taková typická figurka, jako když si vezmete do ruky sošku starých Mayů. Zavalité rozložité silné tělo nepříliš vysokého vzrůstu, široký a hezky kulatý obličej, plochý a přesto typicky maysky zahnutý nos. Takhle podobně tady na Yucatánu vypadá většina obyvatel. Prostě tihle Mayové jsou úplně jiní Mexičané než ti ostatní. Poznáte je opravdu na první pohled. Ale zpět k obřadu. První jde na řadu Petr. Je na tom ze všech nejhůř, protože ještě neví, co ho čeká. My ostatní už víme, máme to okouknuté.

Každého z nás, kdo má být pasován na Mexičana, pěkně jednoho po druhém usadí zmíněný mayský amígo na židli. Přes rameno nám šikmo urovná barevný indiánský přehoz, jakousi šálu, a na hlavu nám posadí širokánské mexické slaměné sombrero, rovněž hrající všemi barvami. Pak před každého postaví štamprli namíchaného drinku, když ho před tím krátce protřepal. Protřepaný nápoj okamžitě začíná zběsile pěnit. Vy pochopitelně nechcete způsobit ztrátu vzácného nápoje větší než minimální, a tak honem šup s tím do papuly. Nechutná to špatně, je to taková sladká laskominka. Sombrero na hlavě vám přitom ovšem zamává celou hlavou kamsi dozadu, div se vám nezlomí krk. Než se ale stačíte vzpamatovat a odložit prázdnou sklenku, ten mayský pořízek hbitě přiskočí s plátěným ubrouskem a přiloží vám ho k ústům na otření. Utírání vašich úst ovšem spočívá hlavně v tom, že vám za pomoci sombrera řádně zatřepe celou hlavou. Nevím jestli u toho náš mayský šaman taky nemumlá nějaké čarodějnické formulky. Ale věřte mi, že to třepání hlavami si ten Indián řádně užívá a na otírání našich papul si pěkně smlsne. Teď, když na nás ten prapodivný a legrační obřad vykonal, jsme prý opravdoví Mexikáni. Stačilo nám k tomu namísto čarodějnického proutku jedno štamprle a právě ono zatřepání hlavou a utření huby. No nevím. I když jsme teď Mexičané, stejně si budeme dál říkat gringové, jak se na nás mexickými větry ještě řádně neošlehané Evropany sluší a patří. Každopádně byl ale tenhle obřad vítaným, veselým a milým zpestřením dnešního oběda.

Ještě bych mohl prozradit, že tenhle drink se v Mexiku jmenuje Cucaracha, anglicky Cockroach, v českém překladu šváb. Mexičané mají obsah drinku Cucaracha jako svoje národní tajemství. Nemohu tedy prozradit přesné složení, protože jsem se právě stal taky Mexičanem. Pokud si to vygooglíte, dozvíte se množství receptů. Každý je ale jiný a nenašel jsem ani jediný takový, aby svým složením odpovídal drinku, jaký jsme v restauraci Cana-Nah měli tu čest pít my. Snad mohu prozradit malou nápovědu, že v Cucarachu je mexický kávový likér Kahlua, který občas je k sehnání i v našich krajích, dále pak trochu tequily, a aby to pěkně po zatřepání pěnilo, také Coca-cola. Ale pšt! Nikomu ani muk!