Když se z kostela Santo Domingo dostaneme ven, už pomalu nejdeme. Spěcháme a spěcháme hodně. Na večer máme domluvený sraz na večeři v jedné z restaurací na Zócalu. Do té doby už teď nemáme ani celou jednu hodinu času. A musíme ještě dojít na hotel a pokusit se o téměř nemožné: dát se nějak dohromady. A taky se alespoň připravit na závěrečné balení. Na nějaký odpočinek teď čas opravdu není. Je to náš úplně poslední večer v Mexiku, naše poslední mexická večeře. To si přece nesmíme nechat ujít. To prostě nejde! Musíme si pospíšit a neztrácet zbytečně ani minutu!

Na domluvenou sedmou hodinu se nejprve nesejdeme úplně všichni. Tu honičku dnešního našlapaného dne někteří prostě nestíhají. Přemýšlím, co si mám dát k večeři. Hlad mám. U Armanda po krátkém zkoumání jídelníčku vítězí arrachera, a tak se rozhodnu, že si ji dám taky. Trochu jsem nejdřív váhal, protože předchozí dvě hovězí flákoty příliš podařené nebyly. Ale tady jsem rád, že jsem dal na Armanda. Tahle arrachera je opravdu výborná, vynikající. Líba i někteří další si dali lazaně. Ale ať už měl kdokoli cokoli, všichni si tady jídlo pochvalují. Sedíme teď spokojeně po večeři, někdo při večeři a někdo ještě před ní. Postupně jsme se tu přece jen sešli nakonec všichni. A přestože jsme se skvěle najedli, jsme všichni takoví nějací zaražení.

Je to už náš poslední mexický večer. Loučíme se s Mexikem, a tak si kolektivně dáme drink na rozloučenou. Někdo margaritu, někdo alfonsa. To je takový sladší drink, jehož hlavní složkou je mexický kávový likér Kahlua. Ano, ten co je taky jednou ze složek Cucaracha. Tedy drinku, kterým nás pasovali na Mexičany. Alfonsa si dávám i já. Tentokrát si potřebuju trochu osladit dnešní poněkud hořkobolné loučení. Sedíme na živém Zócalu, hraje nám tu živá hudba, jen my jsme takoví trochu mrtví a poněkud zaražení. Nikomu není příliš do řeči. Ani mně. Vyměňujeme si vzájemně emailové adresy, abychom i v budoucnu mohli zůstat v kontaktu. Neznamená to, že se nebavíme a nezasmějeme. To ne. Ale je to o atmosféře a o náladě. Tu mají asi všichni podobnou. Poslední večer je asi nejen pro mě trochu smutný, trochu nostalgický. Těším se domů, nebo ani ne? Na tuhle otázku se mi těžko odpovídá. Ano i ne. Protože už zítra odlétáme domů, docela rád bych to už měl za sebou. Ale jinak se mi odtud nechce. Vůbec. Bylo tu přece moc fajn. Nálada je obojaká. Cukr a sůl, radost i smutek. Radostné je pomyšlení na to, jak báječná to byla dovolená, co nádherných, tajuplných a zajímavých míst jsem viděl, a smutné je, že už se to bohužel rychle schyluje ke svému konci.

Nesedíme dnes večer v restauraci nijak dlouho. Čeká nás všechny ještě závěrečné balení, kdy musíme zabalit i to, co jsme nepotřebovali v Guatemale, a co nám sem do hotelu v Oaxace dopravili Armando s Táňou, když se s Petrem, Ivetou a Luckou vraceli od guatemalských hranic při jejich kratším programu. Se smíšenými pocity si na hotelu popřejeme poslední mexickou dobrou noc. Dnešní bolavý večer se nikomu nechce dál protahovat. Musíme navíc brzy vstávat, protože nás zítra čeká více než 500 kilometrů dlouhá cesta do hlavního města, do Mexico City. A potom ještě mnohem delší let do Evropy. A tak zatímco se Líba věnuje balení, u kterého mě většinou moc nepotřebuje a ani nechce, já si zatím dopisuju svoje poznámky, svůj deníček. Ani do toho se mi už příliš nechce. Proto po nedlouhé chvíli svůj notýsek se zápisky zaklapnu s tím, že si všechno dopíšu až zítra cestou. Vzápětí se otočím od šramotící Líby na druhou stranu a zavřu oči. Tak tedy naposledy dobrou noc, Mexiko!