Protože stále nejsem zdravotně úplně v pořádku, spolykám v autobuse další prášek. Tentokrát je to spíš preventivní počin. Naštěstí to u mě zabírá a zatím to vždycky zafungovalo. Začínám mít už taky zase hlad. Bodejť by ne, vždyť jsem měl několik aperitivů v podobě mezcalu! Ale na jídlo teď ještě není čas. Vracíme se do Oaxacy, abychom i tam ještě něco stihli. Dnešní den je opravdu nabitý. A tak ani ne za hodinku po úspěšném nákupu mezcalu se už zase procházíme po městě. Po Oaxace.

Začínáme pestrobarevnou tržnicí. Dá se tu najít a vidět ledacos. Hned na kraji mě Líba poněkud šokuje. Odhodlá se ochutnat pražené či sušené česnekové kobylky. A vzápětí kupuje sáček jako vzorek domů. No to bude teda legrace, až to někomu nasype k vínku místo křupek. Už se těším. Jak to probůh Líba může jíst? Asi může. Já se bojím, že by mi nějaká vrzavá nožička mohla zůstat mezi zuby. Do toho já nejdu! Koukám na Líbu jak se říká "celej tumpachovej", a úplně ji při tom žvýkání kobylek zapomenu vyfotit. Musím tedy nakonec vyfotit alespoň ty kobylky.

V dalším úseku tržnice kupujeme několik druhů papriček. Platí tu, že čím jsou menší, tím jsou ostřejší a pálivější. Ivča nám ještě doporučuje oaxacký sýr. Můžeme ho tu nejprve ochutnat. "Jo, je dobrý!", schvaluju to. A tak za čtyřicet drobných máme v mžiku v batohu dvě pořádné koule tohohle sýra. Kromě toho ochutnáváme ještě nějaké podivné nám neznámé ovoce, takové zvláštní žluté kuličky za jedno peso. A taky se rozhodneme si dát zmrzlinu. Stánky se zmrzlinou jsou tu zřejmě populární, potkáme jich víc. Tady u tohohle stánku mají nejmíň pětadvacet druhů zmrzliny, mezi jinými i piňakoládovou, mezcalovou a tequilovou. Ale taky sýrovou nebo tuňákovou, a dokonce i zmrzlinu s chutí spáleného mléka. Zajímavá zmrzlinárna. Líba si nakonec vybere ovocnou opunciovou, já kokosovou. Vybral jsem dobře. I Líba. Jenom jsem zvědav, co nám v bříšku ta zmrzlina po smísení s mezcalem udělá. Hlavně, aby se v Líbě nevzkřísily ty kobylky a nezačaly v ní hopsat nebo vrzat.

Přejdeme přes Zócalo, jak se pochopitelně i tady v Oaxace říká centrálnímu náměstí. Katedrála na Zócalu, do které se podíváme i dovnitř, byla v minulosti několikrát vážně poničena zemětřesením. Vyniká především svou bohatě zdobenou fasádou, která prý byla zhotovena výhradně indiánskými umělci. Uprostřed fasády nad vchodem je opravdu překrásný reliéf Nanebevzetí Panny Marie. Střed Zócala vedle katedrály zabírá rozlehlý park. Stinné místo, kde se setkávají místní obyvatelé, poslouží dobře i turistům. Mohou zde posedět, a kochat se pohledem na Zócalo kypící životem. My se kochat zatím nemůžeme, chceme-li z Oaxacy ještě něco vidět. A tak pokračujeme v naší cestě dál. Oaxaca na mě působí vcelku příjemným a veselým dojmem. Opět tu vidíme město, kde se mísí krása koloniální architektury s živoucími indiánskými tradicemi. Po pěší zóně nakonec dojdeme až před kostel Santo Domingo. V přilehlých klášterních prostorách je muzeum, jehož hlavní atrakcí je poklad z hrobky na Monte Albánu. Musíme se rychle rozhodnout. Na muzeum do zavírací hodiny už není ani celá třičtvrtěhodinka času. Mnohým se nám to zdá už moc málo, a tak se dovnitř jdou nakonec podívat jen Lidka s Láďou. My ostatní se postupně rozejdeme každý někam jinam.

Já s Líbou se chceme vrátit po pěší zóně do hotelu. Jsme přece jen už z dnešního náročnějšího dne trochu unaveni. Potřebujeme si dát sprchu a kopnout do sebe nějaká léčiva. I Líba začíná mít drobný problém. Bolí ji hlava. Před tím, než se budeme vracet, se ale ještě podíváme do kostela Santo Domingo. Kostel je velmi dobře zachovalý a pochází ze šestnáctého století. Jakmile ale vejdu dovnitř, to, co vidím, je naprosto ohromující. I vnější průčelí ozářené v tuhle hodinu už dost nízkým sluníčkem vypadalo úžasně, ale tenhle interiér je něco neskutečného. Jestli až dosud na mě výzdoba prakticky všech katolických kostelů, ať už v Mexiku nebo Guatemale, působila poněkud stroze, barokní výzdoba kostela Santo Domingo to zcela popírá. Je vskutku nádherná. Přenádherná! Dech beroucí krása interiéru kostela je dána především oslnivou zlacenou i barevnou bohatou štukovou výzdobou. Zlato je tady téměř všude a s náramným citem ho doplňují barevné ozdoby, obrazy či sochy. Vpravo v popředí vedle oltáře je nepřehlédnutelný nám už notoricky známý obraz Panny Marie Guadalupské. I ten zlatem zářící oltář je výrazným prvkem zasazeným přesně na své místo tak, aby umocnil krásu a působivost tohoto křesťanského chrámu. Je vyřezávaný ze dřeva a údajně zdobený zlatými lístky. Nádhera! A co teprve když se otočím! To je naprosto nečekaná a zázračná chvíle. Stojím proti zlatému slunci pronikajícímu horním oknem i vchodovým portálem. Slunce navíc svým zlatým světlem ozařuje i to, co tu zlaté není. Téměř oněmím úžasem a nějakou chvíli nehnutě stojím a jen se dívám. Zlaté světlo ve zlatém kostele. Neuvěřitelně působivé! Zkouším, jestli to vůbec v protisvětle půjde vyfotit. Uvidíme doma, jestli z toho něco bude. Pak se ještě podívám na skvostný rodokmen svatého Dominika, který je na stropě u vchodu nádherně vyštukován v podobě rozplétající se zlaté vinné révy a barevných figur. Pak už hledám Líbu, která je rovněž z tohohle kostela celá unešená, a oba očarováni tou krásou pomalu odcházíme.