A když říkám, že budeme odjíždět hodně brzy, je to pravda. Odjezd je stanoven na pátou hodinu ráno. Náš najatý řidič stojí na střeše svého mikrobusu už o půl hodiny dřív, aby mohl včas nahoru poskládat naše zavazadla. Všechno balíme, večer zase budeme spát někde jinde, dost daleko odtud. Brzké ranní vstávání má nejen ten důvod, že je před námi dlouhá cesta. Především vstáváme proto, že nejprve jedeme do Tikalu, bájného mayského města. Je jenom dobře, že tohle hojně navštěvované a slavné místo navštívíme co nejdříve po ránu, kdy ještě nebude zvídavými turisty tolik obleženo, a kdy budeme mít na jeho prohlídku relativní klid. Ivča plánuje návštěvy mayských lokalit moc dobře.

Do Tikalu musíme jet na sever Dostaneme se tak do nitra druhého největšího deštného pralesa na světě. Prales zabírá podstatnou část severní Guatemaly a táhne se daleko k severu, až na samotný Yucatán a přechází i do Mexika. A mayský Tikal leží kdesi uprostřed tohoto pralesa. Náš zánovní mikrobus značky Hyundai nás veze po kvalitní silnici mezi obrovskými pralesními velikány. Stromy a celý prales je tu tak vysoký, že vzniká dojem, jako když jedeme dlouhatánským tunelem s mnoha zatáčkami. Dagmara si přeje několikrát zastavit, aby si mohla, a my také, vyfotografovat pro nás exotické dopravní značky s jaguárem, hadem, bažantem či dokonce nosálem. Hustý zelený příkrov však brání přístupu světla, a tak se nám fotografování moc nedaří, i když slunce už začíná stoupat nad obzor. Projedeme branou, která tu stojí na okraji národního parku. Guatemalská vláda tento archeologický národní park vyhlásila na rozloze téměř šesti set čtverečních kilometrů. My směřujeme do centra této veliké oblasti, kde na malém zlomku její rozlohy, na nějakých šestnácti čtverečních kilometrech, se nalézá více než čtyři tisíce mayských staveb. Mnoho z nich je stále dosud zakryto tropickým pralesem, a jen některé jsou již vykopány. I tak je toho k vidění v Tikalu dost a dost. Budeme tu moci obdivovat vládní rezidence a paláce, obytné domy, plošiny a terasy, oltáře, pyramidy a samozřejmě i prostranství na míčovou hru. Všechny tyhle stavby původního tikalského města kdysi bývaly propojeny důmyslným systémem cest a chodníků.

Od vstupního areálu po jednom chodníku jdeme. Ale asi to nebude ten původní, historický. Procházíme skrze džungli po široké stezce, která je zřejmě vyšlapána tisíci turistických bot, jaké i my máme na svých nohou. Nejdeme nějak moc zvolna. Naopak. Nikdo neví proč, ale spěcháme. Jako bychom se už nemohli dočkat, až pyramidy bájného Tikalu spatříme na vlastní oči. Alespoň já jsem tedy celý napnutý. Líba to ale ještě zdržuje. Musí si odskočit na toaletu. Prales okolo nás dosahuje pozoruhodné výšky, obrovité stromy nad našimi hlavami vzbuzují respekt. Najednou se před námi otevře jakési prostranství, kterým je prales přerušen, a my nečekaně staneme před vysokou pyramidou. Respektive za ní. Stojíme totiž při její zadní straně. Tahle mayská pyramida je opět úplně jiná, než všechny, které jsme dosud na naší cestě viděli. Kukulkánova pyramida v Chichén Itzá byla mnohem strmější, než třeba pyramida Slunce v Teotihuacánu, ale tahle pyramida se vypíná k obloze tak strmými stěnami, jako by nahoru do té oblohy chtěla vrůst. Její strmost trochu připomíná Kouzelníkovu pyramidu v Uxmalu, ale vedle ní by byla jistě o dost vyšší. A taky nemá v rozích pro Kouzelníkovu pyramidu charakteristické a nápadné zaoblení. Tuhletu pyramidu tady v Tikalu nazývají Velkým Jaguárem, a jinak je označována také jako Templo I. Je úchvatná. I odtud zezadu. Ale jakmile Velkého Jaguára obejdeme a staneme na Velkém náměstí, zůstanu stát jako bez dechu. Je to nádhera. Krása! Jak velkolepé! To je místo, které jsem chtěl vidět! Ivča to opravdu naplánovala moc dobře s tím ranním vstáváním. Je krátce po půl osmé, a kromě nás tu ještě skoro nikdo není. Sluníčko občas vykoukne zpoza oblaků, častěji se sice schová, ale my si tu nádhernou a jedinečnou kulisu tikalského Velkého náměstí můžeme vychutnat do sytosti. Když vidím před sebou pyramidu Templo II, jinak známou jako Chrám masek, někdy také jako Chrám Měsíce, jak ozářená sluncem monumentálně soupeří s Velkým Jaguárem o to, která z nich bude důstojnější a majestátnější, začíná mnou třást podivné vzrušení z té tajemné a mystické atmosféry tohohle překrásného místa.

Průvodkyně Ivča nám tu dává po krátkém seznámení s tím, co kde najdeme, na hodinku rozchod. A tak se všichni rozprchneme na všechny strany Velkého náměstí. Každý zpočátku míří někam jinam. Kam půjdeme my, Líbo? Stojíme teď v srdci původního velkého města, uprostřed místa, které bylo jedním z nejvýznamnějších mayských sídlišť, jedním z nejdůležitějších center mayské civilizace a kultury. Tikal byl obydlen někdy na počátku šestého století před naším letopočtem, a v následujícím století tu začaly vznikat ty nejrannější stavby. Dnešním historikům není zcela jasné, proč si Mayové vybrali právě tohle místo uprostřed pralesa, místo bez zdroje pitné vody, kterou tu museli získávat z vody dešťové a skladovat ji v ohromných rezervoárech. Pravděpodobně bylo tohle místo zvoleno s ohledem na dostatek surovin pro výrobu zbraní i pro stavební činnost. Historie mayského Tikalu je dlouhá. Zhruba ve 4. století století našeho letopočtu se dostává pod vliv dalekého Teotihuacánu společně s dalšími městy této oblasti. Tehdy Tikal ovládl vládce jménem Zrození ohně, který sem přivandroval domněle neprostupnou džunglí z víc než tisíc kilometrů vzdáleného Teotihuacánu jen s nepříliš početnou družinou svých bojovníků. Největšího rozmachu dosahuje Tikal až zhruba v období mezi pátým a sedmým stoletím našeho letopočtu. V této době zde žilo více než padesát tisíc obyvatel, v některých kratších obdobích snad až dvojnásobek. Také tehdy vznikla většina zdejších staveb, včetně právě Velkého náměstí, na němž teď zrovna stojíme. Poté se úspěšný rozvoj tikalské civilizace zastavil, a to na dobu necelých 150 let. Nejspíš k tomu došlo v důsledku neúspěšného válečného střetu s jiným mayským městem Caracol, jehož ruiny se nacházejí necelých sto kilometrů jihovýchodně odtud za guatemalskou hranicí, na území dnešního státu Belize. Caracol byl kdysi pod vlivem Tikalu, ale v této době je už ovládán jiným mocným mayským městem ležícím severně od Tikalu, městem Calakmul. A tohle město zřejmě vojskům Caracolu vydatně pomohlo. K novému vzepětí věhlasu a slávy Tikal ještě jednou pozvedl vládce nazývaný Čokoláda. Tehdy došlo k obnovení starých chrámů a náměstí, postaveny byly i nové a větší pyramidy. Na konci desátého století našeho letopočtu však bylo město náhle a z dosud neznámých příčin opuštěno. Život se v Tikalu záhadně zastavil a všechny jeho stavby rychle a neúprosně pohltila všeobjímající džungle. Jsou snad jisté náznaky, že by příčinou pádu Tikalu mohlo být zemětřesení, ale žádné pádné důkazy pro takovou teorii nalezeny nebyly.

A tak si prohlížíme všechny ty úžasné stavby okolo nás. Jaguáří chrám, který v dávných dobách posloužil jako hrobka vládci Čokoládovi, je nepřístupný. Vykročíme tedy s Líbou nejprve k Severní akropoli. Cestou míjíme několik kamenných stél, oltářů, a jiných posvátných kamenů a desek. Některé jsou kryty přístřeškem, aby byly alespoň trochu chráněny před nežádoucími účinky rozmarů počasí. Když vystoupáme po příkrém schodišti s vysokými stupni, vidíme kolem sebe mnoho a mnoho porůznu poskládaných staveb a chrámů, propletených různými schodišti a terasami. Je to důsledek toho, že Severní akropole sloužila jako pohřebiště tikalských vladařů a je proto nejposvátnějším místem celého Tikalu. Nejspíš tu jsou tedy pohřbení různí tikalští panovníci, které si trochu pamatuju podle jejich poněkud zvláštních jmen. Ta jména docela exoticky i poněkud legračně: třeba je Kadeř Nos, Bouřlivé Nebe, Velká Jaguáří Tlapa, Kouřící Žába, či Dvojitý Pták.

Pod sebou směrem k jihu vidíme ze Severní akropole celé Velké náměstí Tikalu jako na dlani. A taky okolní džungli, z jejíhož objetí byla tahle unikátní mayská památka postupně vyrvána. V západní části náměstí na chrámu Templo II vidíme nahoře některé z našich. Vida, tahle pyramida je na rozdíl od Velkého Jaguára přístupná. Na tu tedy půjdeme vzápětí. Nestoupáme na ní ale po jejím kamenném schodišti, nýbrž z boku po dřevěných schodech. Výstup i přesto, že schodiště vede nahoru dosti strmě, mi moc namáhavý nepřipadá. Na terase chrámu Templo II pak chvíli zůstaneme. Jsme tu s Líbou sami, ostatní naši už jsou zase někde jinde. Třeba gringošku Dagmaru vidíme přímo před námi, jak zrovna stoupá na Severní akropoli. A průvodkyně Ivča sedí dole na několika kamenných schodech téměř uprostřed náměstí. I my tu můžeme v klidu posedět a vychutnávat si nádhernou a mrazivě mystickou atmosféru krásy tohohle místa. Při pohledu do stran tu člověku připadá, že sedí mezi korunami stromů. Nad Jižní akropolí vidíme zvedat se do výšky další vysokou pyramidu. Je to chrám označovaný jako Templo V. Pod námi na travnaté ploše náměstí roste podivný strom, který je těsně pod korunou svírán cizopasící rostlinou, která obtáčí jeho kmen kolem dokola a vypadá jako nějaká obrovitá chlupatá housenka. Nakonec vylézáme na Jižní akropoli, kde si můžeme prohlédnout několik dalších drobnějších budov a staveb, uvnitř kterých se nachází většinou několik místností. Ale to úplně nejkrásnější na Jižní akropoli je výhled na Velkého Jaguára. Místo, na kterém právě stojíme, umožňuje pyramidu vidět hodně zblízka. Nacházíme se přímo proti ní, uprostřed její výšky, a můžeme tak plně obdivovat její tichou majestátnost a velikost. Jak velkolepé!

Když se asi za hodinu zase všichni uprostřed Velkého náměstí sejdeme s Ivčou, vydáváme se dál do džungle. Les je kupodivu docela prostupný, možná díky tomu, jak je vysoký. Stromy jsou opravdu mohutné, a jejich husté a široké koruny propouštějí dolů k nám na cestu světla jen málo. Po asi dvacetiminutové chůzi pralesním porostem se ocitám pod dřevěným schodištěm, které vede na další tikalskou pyramidu, na Templo IV. Je to ta úplně nejvyšší pyramida v Tikalu.

Templo IV je pyramida vysoká kolem asi 66 metrů. Ale berte to s rezervou. Údaje, které se dají najít, se ve výšce tikalských pyramid dost výrazně liší. Vrcholová část pyramidy Templo IV je obestavěna trubkovitou konstrukcí, která nejspíš slouží jako lešení při právě probíhající rekonstrukci. Na vrcholek vystoupáme všichni společně, i tady je vybudováno postranní dřevěné schodiště. Nahoře se nacházíme tentokrát až nad úrovní korun pralesních velikánů, a tak je z Templo IV úžasný rozhled do okolí. Zelený pralesní příkrov se táhne až do nedohledna. Prostě vůkol džungle, kam se podíváš. Pod námi vede z malé terasy dolů původní kamenné schodiště, z velké části již rekonstruované, k němuž na kraj se nikdo moc neodvažuje. Zvlášť když nás krátce po našem výstupu postrašilo pár dešťových kapek. Navíc je to hrozně vysoko, a připadá vám to skoro jako rovně dolů. Pád dolů z téhle výšky po takhle prudkých stupních by nutně musel znamenat setkání s mayskými bohy kdesi na onom světě. Je třeba být velice opatrný, zejména pokud je člověk zcela uchvácen tím fantastickým výhledem. Nad okolní hustý pralesní porost vystupují vrcholky několika dalších tikalských pyramid. Přímo před námi se tyčí téměř v zákrytu Templo I a II na Velkém náměstí, a zdánlivě poněkud vpravo od nich, ve skutečnosti však spíš před nimi, vystupuje z pralesa vrcholek pyramidy Templo III. Je to úžasný a jistě nezapomenutelný pohled. Zcela fascinován se dívám do dáli na pyšně se tyčící monumenty dávno zaniklého mayského města, kterým ani víc než tisíc let a ani divoce rostoucí okolní džungle nedokázaly vzít jejich velikost a nezpochybnitelný půvab. Ještě se tady na vrcholku pyramidy vyfotíme, a pak už pomalu slézáme dolů abychom se opět ponořili do hloubi tikalského pralesa.

Stejně jako už před tím na cestě k Templo IV nám i teď párkrát nad hlavou přeskáče stádo opic. Odkudsi znedaleka slyšíme neskutečně vřeštící tlupu vřešťanů. Postupně procházíme kolem mnoha menších, přesto velmi zajímavých tikalských staveb. Pyramida Mundo Perdido, což znamená "Ztracený svět", je pravděpodobně nejstarší pyramidou v celém Tikalu, a zřejmě byla využívána pro astronomická pozorování. Její schodiště vedoucí na širokou plošinu na vrcholu je nepřístupné. Další vedlejší nižší pyramida už přístupná je. Ale nahoru tady nelvylézáme. Jednak tahle pyramida není moc vysoká, aby z ní byl nějaký rozhled, a jednak Ivča vyhrožuje, že všemu našemu tikalskému šplhání ještě zdaleka není konec. Obě pyramidy stojí skoro u sebe, a jako "Ztracený svět" bývají někdy označovány obě dvě. Každopádně podle mapek se jako Mundo Perdido označuje celé široké prostranství okolo obou těchto pyramid.

Potkají nás taky dvě přepršky. V obou případech jsem zrovna někde nahoře na nějaké stavbě. Z první jen tak tak slezu po kluzké vrstvičce hlíny pokrývající schodiště. Slézám skoro po čtyřech, abych svým pádem nepřeválcoval gringošku Dagmaru, která se taky hezky klouže dolů. Je jen pár metrů pode mnou, a taky z poloviny leze po čtyřech. Druhý deštík mě zastihne u Chrámu oken. Je známý též jako Chrám netopýrů a od něho kloužu dolů jako na skluzavce téměř po zadku. A to po mokrém nízkém trávníku, protože na té strmé stráni okolo chrámu se mi to po cestičce klouzalo snad ještě víc. Připadám si jako nemotorný brouk, co leze po velikánském mýdle. K tomu všemu se ještě okolo Chrámu netopýrů ozývá šílený řev, jako by se někdo těšil, až spadnu a proměním se v oběť mayským bohům. Samozřejmě to neřvou žádní netopýři, ale tentokrát ani vřešťani či jiné opice. Ten křik sice vypadá, jako by patřil stádu opic, ale nade mnou se tu ve větvích hádají jen dva ptáci s nápadně žlutými ocásky. Vás bych tedy nechtěl mít doma, bando!

Kolem desáté hodiny procházíme přes Náměstí Sedmi chrámů a přicházíme k další vysoké pyramidě. Templo V, jak je pyramida označována, je vysoká necelých 60 metrů. Sotva dorazíme na prostranství před pyramidou, začíná znovu pršet. Jsme nuceni se na chvíli schovat po dřevěný přístřešek, pod nímž se kromě nás schovává i několik dalších turistů. Můžeme si tu zatím prohlížet zdejší fotografie, kresby a informace, které jsou tu umístěny. Kamenné schodiště pyramidy je uzavřeno stejně jako jinde, ale i tady lze nahoru jít, jak už jsme si skoro v Tikalu zvykli, opět po dřevěných schodech. Tyhle jsou ovšem natolik prudké, že jsou ještě o hodně strmější, než původní kamenné schodiště samotné pyramidy. Rozhodně se spíš podobají žebříku, než schodišti. Dívám se na ně s velkým respektem a cítím obavu, jak já na takovýhle žebřík vylezu. A když vylezu, jak se proboha dostanu zpátky dolů? Popředu, jako po schodech, to rozhodně nepůjde. A pozadu? Z takové výšky? To nebude žádná legrace. Zvlášť když začínám být lehce rozklepaný v kolenou.

Přestává pršet a tak se pomalu vydávám k výstupu. Přece nezůstanu jako baba dole, že? Přemýšlím jenom, kdo z nás a čím rozzlobil boha deště Chaca, že nám tu tahle namočil a namydlil schody. Po zvlhlém něčem už jsem dnes klouzal několikrát. Ale tady to bude mnohem horší a je to mnohem větší výška. A teď vzhůru! Už poněkolikáté, pokud se Tikalu týče, supím někam nahoru. Tady je to opravdu nejhorší. Lezu před Líbou. Dřevo pod nohama je mokré, jako namydlené a opravdu to docela klouže. Musím být opatrný, abych nespadl dolů, a nesrazil sebou i Líbu, která leze pomalu za mnou. Schodiště má dvě části oddělené uprostřed zábradlím. Podobné to bylo i na Templo II. Po jedné straně se stoupá nahoru, na té druhé se zase leze dolů. Leze je přesně to správné slovo, které nejlépe vystihuje pohyb, jakým se tady lze dostat nahoru nebo dolů. Žebříkovité schodiště je přerušeno několika malými plošinkami, na nichž se lze trochu uvolnit a krátce si vydechnout. Zhruba uprostřed toho šíleného schodožebříku potkávám na jedné plošině jakési děvče, které se snaží dostat dolů. Pozadu a dost nemotorně. Jinak to ale asi nejde. Když ji tu takhle vidím, začínám se bát ještě víc, jak se já dostanu odtamtud shora zase zpátky dolů. Mám od té chvíle pocit, že nahoru to vlastně nic není. A pak už jsme najednou nahoře. Bezva!

Rozhodně ale to tady nahoře na Templo V není pro nikoho, kdo trpí závratí. Mám tu z toho hodně stísňující pocit a nějaké divné šimrání kolem žaludku. Terasa u vrcholu je mnohem užší, než byla na jiných pyramidách, je to jen taková úzká plošinka se třemi stupni. Vepředu je pode mnou hlavní kamenné schodiště, které se hodně strmě svažuje dolů a je navíc dost rozbité. Radši si honem sednu, než se mi zatočí hlava. A když se chci po chvíli podívat za roh, musím se pohybovat po ochozu širokém místy jen sotva půl metru. V některých místech tu přirozenou člověčí opatrnost snižuje tropická vegetace, která se nějak dokázala vyšplhat či vyrůst až takhle vysoko. Ta by rozhodně člověka nepodržela, ale místy dodává hornímu ochozu falešný pocit bezpečí, že vedle není ta bezmála šedesátimetrová propast. Na bočních stranách zeje kolem pyramidy opravdu hluboká díra, která se zdá padat úplně kolmo dolů. Vůbec se tam neodvažuju pohledět. Tam někam dolů na všechny strany vedou sice jednotlivé stupně pyramidy, ale raději je ani vidět nechci. Vůbec se teď pohybuju jako přilepený zády ke středové vrcholové části pyramidy a stále se o ní lehce opírám. Není tu absolutně nic, čeho by se jinak člověk mohl zachytit, kdybych nějak ztratil rovnováhu. Stejně jako předtím z Templo IV je ale i odtud úžasný rozhled. Před námi je překrásný výhled na pyramidu Velkého Jaguára a zadní část Jižní akropole Velkého náměstí. Dole pod schodištěm pyramidy vidíme nevelké prostranství, ale přístřešek, kde jsme se schovávali před deštěm, už je sotva vidět pod příkrovem pralesa. Zelený koberec divoké džungle se rozbíhá na všechny strany, nádherně ozdobený několika zelenočervenými korunami zvláštních vysokých stromů. Ještě chvíli chci posedět a pokochat se. Líba má z té výšky a malého prostoru nahoře asi taky trochu divný pocit, a chystá se už raději na cestu dolů. Nechce se jí tu být dlouho, a zdá se, že by mě tu klidně nechala. Vrcholek téhle pyramidy je opravdu poněkud adrenalinový zážitek a tak se jí ani moc nedivím. Taky se tu moc dlouho nechci zdržovat. Proto se už příliš nerozhlížím a zamířím dolů za Líbou. Propána! Dostanu se odtud živý a zdravý?

Odvrátím hlavy od té hloubky Dolů z Templo V budu muset slézat pozpátku. Nezbývá, než se tedy obrátit zády k propasti. Fuj! To je ale nepříjemný pocit! Začínám slézat dolů. Pomaličku, krůček za krůčkem, sestupuju po jedné straně žebříkovitého schodiště. Jde to pomalu. Držím se stále alespoň jednou rukou. Pokud možno co nejpevněji. Jako v křeči. Neohlížím se. Dolů se raději vůbec nedívám. Na každý další stupínek níž našlapuju poslepu a opatrně. Couvám tady jako rak dolů do díry. Trvá to dlouho. Předlouho. Když jsem konečně dole, docela si oddechnu, že už to mám za sebou. Ale určitě to stálo za tu námahu i trochu toho strachu, který, ač to člověk nerad přiznává, jsem tady opravdu měl. Ještě častokrát potom se mi nohy trochu rozklepou, když si na to vzpomenu. Ale vzpomínám na to rád. Moc rád!

Než se všichni dole sejdeme, stačím tu ve stromě nad přístřeškem vyfotit dva papoušky. Všelijakých ptáků je v pralesním porostu vidět hodně. A ještě víc jsou slyšet. Na Velkém náměstí, kam se právě vracíme, už je lidí mnohem víc, než brzy ráno. Kromě nich tu teď narazíme i na pestře zbarvené bažanty, kteří se tu motají pod schodištěm Jižní akropole. Ale my jdeme dál, na další procházku džunglí. V tikalském pralese se skrývá mnoho dalších menších staveb, my teď míříme ke stavbám označovaným jako Grupo H. Postupně procházíme ještě komplexy označenými jako P a Q. Celou cestu nás doprovází výrazný nepřehlédnutelný ptačí křik. Ti křiklouni ale vidět nejsou. Ve větvích nad hlavou zahlédnu jen tukana. Velmi krátce. Rychle se přede mnou schovává v koruně vysokého stromu. O kousek vedle nápadný žlutý ocásek patří asi nějakému datlovi. Pomalu se blížíme nazpátek ke vstupnímu areálu tikalských ruin.

Protože jsem každou chvíli něco fotil, jdu pochopitelně, jako častokrát, až jako poslední. Ostatní jsou všichni napřed. Stranou cesty najednou zahlédnu nosály, jak se prohánějí po trávníku. A tak se ještě víc zdržím, protože mi to nedá a jdu stranou za nimi udělat pár fotek. Líba na mě zatím netrpělivě čeká u velikánského stromu, a neví, kde jsem. U toho stromu jsme se ale ráno domlouvali, že se tu při návratu vyfotíme. Tenhle strom, nevím, co je to za druh, je opravdový pralesní velikán. Líba u něho vypadá jako nějaká nepatrná trpaslinka. Udělám jí asi dvě fotky a pak už musíme rychle spěchat za ostatními. Když se posléze vynoříme z pralesa, je už po dvanácté. Já musím říct, že právě skončená návštěva bájného mayského Tikalu a prohlídka jeho mnoha zajímavých staveb a pyramid uprostřed džungle byla opravdu hlubokým a nezapomenutelným zážitkem. Jsem příjemně překvapený a ohromený ještě teď. Nějakou chvíli mi to nadšení určitě ještě vydrží.

Ve vstupním areálu se zastavujeme v restauraci na oběd. Je to trochu složitější a dlouho to trvá. Každou chvíli tady totiž vypínají proud. Já ale stejně vůbec nemám chuť na jídlo. Asi proto, že se cítím poněkud unavený. Několikrát jsme šplhali na pyramidy nahoru a dolů, všelijakých schodů bylo dohromady určitě hodně. Procházka po Tikalu zkrátka nebyla zrovna krátká a nenáročná. A tak řeším oběd jinak. Protože mám opět spíš velkou žízeň, než nějaký hlad, dávám si zase chocomilk. Už to mám vyzkoušené z mexického Palenque. Že by to začal být na téhle cestě můj oblíbený nápoj? Půllitr vychlazeného kakaa je taky přece něco výživného do žaludku. Vážně mi moc vyhovuje. A tak chocomilk ve mně zmizí dřív, než Líba smlsne svou omeletku se žampióny. Tím pádem si v klidu můžu ten chocomilk objednat ještě jednou. A protože vzadu za restaurací zřejmě nějaké opice znovu překousaly dráty a už zase nefunguje elektřina, tak si poobědní kávu dáme až na příští zastávce u obchůdku se suvenýry. Náš řidič už teď taky čeká, abychom jeli dál. Dnešní cesta bude ještě dlouhá.