Zhruba ve čtyři odpoledne přijíždíme do Florés. Současné město je v podstatě vybudované na zbytcích dávného sídla Taysal, Tayasal, či Tayazal. Nějak nevím, jak se to správně píše. Každopádně tohle město bývalo posledním útočištěm národa Itzá během španělské conquisty. Mayské chrámy, modly a pyramidy byly poté při budování základů španělského města zbořeny a mayské obyvatelstvo vyhnáno do okolní džungle. Náš autobus má ve Florés několik zastávek. Někteří turisté vystupují dřív, bydlet budou v poněkud levnějších hotýlcích dál od centra. Naše česká parta vystupuje z autobusu mezi posledními. Hotel, v němž budeme jednu noc spát, je až v samém srdci Florés, na nevelkém ostrově na jezeře Petén Itzá. Ostrov tu tak vytváří přirozené centrum města. Náš hotel je opravdu víc než slušný, má dokonce i fungující klimatizaci. A ta je jasným poznávacím znamením středoamerického luxusu. My tu ale bohužel budeme jen jedinou noc.

Než vyrazíme na procházku do barevných uliček, musíme se vybavit guatemalskou měnou. Jeden quetzal vychází v bance vedle hotelu asi na tři koruny. Ale s výměnou je spojena neuvěřitelná spousta zmatků. Nějak tu neumějí počítat, nebo co. Na lístku vůbec nevychází součet peněz s nastaveným a zveřejněným kursem. Nikdo pořádně neví proč. Nakonec nám to přepočítají znovu až přímo v kase, a teprve pak konečně dostáváme, co si zasloužíme. Tedy to, co nám podle platného kursovního lístku správně patří. Počty asi dnes nejsou silnou stránkou Indiánů dokonce ani tam, kde jde o peníze. Zajímavé.

Láďa a Lidka s námi na procházku nejdou, a tak je na mne velká přesilovka šesti ženských. Není to poprvé, a tak už si zvykám. Malý ostrůvek Florés se dá snadno pěšky obejít. V ulici vedoucí okolo ostrova se střídají hotýlky a penziony s krámky, kavárnami i restauracemi. Díváme se po nějaké hospůdce, kam bychom zašli na večeři. Příliš živo tu není. Potkáváme jen několik lidí, sem tam nějakou kapotovanou tříkolku, a nebo prodavače moštů, který na vozíku veze ulicí svou nabídku čerstvé ovocné šťávy. Budeme-li chtít, na počkání nám ji vymačká ze svého lisu. Šlapeme chvíli po cestě, které chybí jakýkoli zpevněný povrch. Vysoká vrstva sypkého písku naznačuje, že je silnice nejspíš v rekonstrukci. Později už je na ulici položené dláždění, většinou kamenné. I všechny ty domky okolo nás jsou postaveny z kamene, a všechny jsou natřeny a pomalovány pestrými pastelovými barvami. Hospůdku si nakonec nedokážeme vybrat. Když se vydáme úzkou strmě stoupající uličkou doprostřed nevysokého návrší, kde se nachází centrum Florés a náměstí, pochopíme proč v dolní ulici okolo ostrova bylo skoro jako po vymření. Tady nahoře, kolem náměstí i na něm, je totiž živo víc než dost.

První, co mě nahoře u náměstí upoutá, však nejsou lidé, ale pár obuvi, který je zavěšený za svázané tkaničky na elektrických drátech. Elektroinstalace je ve Florés vůbec zajímavě řešená. A tohle jí dodává obzvlášť ránu. Boty tam nahoře vypadají jako párek oběšených havranů. Jdeme dál a vzápětí se začínáme proplétat mezi auty a motorkami. Nějaká mayská žena na motorce právě přede mnou zastavila na křižovatce. Veze dvě malá děcka, přičemž to menší má posazené před sebou na nádrži. Zprvu si mě nevšímá. Ale pak se na mě rozzářeně a kulaťoučce usmívá, když si všimne, že si ji fotografuju.

Na náměstí samotném se děje mnoho věcí. Tančí se tu a zpívá, je tu mnoho mladých guatemalských děvčat nastrojených do překrásných kostýmů. Ne že by tu vůbec žádní kluci nebyli, ale na první pohled se zdá, jako by ta slavnost tady byla jenom pro dívky. Jedny mají průsvitná křídla jako motýlci a sborově zpívají. Jiné, které mají sytě růžové šatečky se širokými krátkými sukýnkami, růžové botičky, bílé punčochy a po lokty dlouhé krajkové zářivě bílé rukavičky, tančí na širokém prostranství skupinový tanec tak trošku připomínající nějakou spartakiádu. Jiné dívky zřejmě už mají svá vystoupení za sebou, nebo na ně ještě čekají. Jako třeba tyhle, co mají na sobě kostýmy orientálních břišních tanečnic. Z těch mnoha nádherných kostýmů a barev až přechází zrak. Další skupinu dívek vidím oblečenou do kostýmů cirkusových klaunů. Tamhlety dvě jsou oblečeny snad do kostkovaného kanafasu! Mají z něho vyrobené i krásně fialově kostkované a bělostným krajkovím přizdobené čepečky. Tohle tedy v Mexiku na žádné fiestě nebylo! Tady mi všechno připadá mnohem pestřejší, mnohem barevnější. A tu barevnost ještě zdůrazňují nafukovací balónky, které se kdekomu vznášejí nad hlavou. I dívky se mi tady v Guatemale zdají nějaké hezčí, přestože i tady jich je mnoho takových typicky maysky boubelatých. Zvlášť támhletěm děvčatům to moc sluší. Mají na sobě až po zem dlouhé krásné společenské šaty, jako kdyby se dívky chystaly jít na velký ples, na svatbu, nebo do tanečních. Právě se postavily za sebe a pózují někomu před fotoaparátem. Hbitě přiskočím a využívám situace, abych si taky domů přivezl fotografii těch dokonale nastrojených a pečlivě učesaných a nakrášlených děvčat. Ta poslední, to je obzvlášť moc hezká dívka. Myslím, že by se neztratila ani na některé věhlasné soutěži krásy.

Díváme se kolem sebe na hýřivé vířící barvy a posloucháme přitom měnící se guatemalské rytmy. Ivča nám na ale rozhlížení moc času nedává. Už píská na prsty, a svolává nás do houfu na okraj náměstí. Asi ji žene hlad. Ten já už sice mám taky, ale kvůli tolika hezkým dívkám bych to ještě vydržel. Z náměstí scházíme dolů druhou stranou, a zatáčíme zase do té hlavní uličky, co vede okolo ostrova. Nakonec nás už těsně před setměním hlad opravdu zažene do jedné malé hospůdky. Sedíme venku na terase nad jezerem Petén Itzá, i když přímo pod námi je nevzhledné staveniště opravované pobřežní zdi. Zato je tu ale velice levno, a staveniště se stejně zanedlouho ponoří do tmy. Mají tu asi japonského nebo čínského kuchaře, protože skoro všechna jídla jsou v japonském či asijském stylu. Opečené nudle s kuřecím a krevetami nemají chybu. Jsou jednoznačně skvělé. Jediná drobná vada je, že nějak špatně spočítali počet objednaných porcí, takže tu mou dodělávali o dobrou půlhodinu později. A tak jsem musel nejdříve jen mlsně zírat do šest talířů mého dámského doprovodu, a teď zase všech šest ženských mlsně zírá do mého talíře, protože ten svůj už dávno mají dokonale vypucovaný. Nevím jak pro ně, ale pro mě je to takhle lepší. Alespoň jsem se na to déle a hodně těšil, když si to všechny dámy pochvalovaly.

Při placení je potřeba společný účet rozpočítat. S tím, to už dávno víme, mají problémy leckde ve světě. Dnes už to jsou druhé naše problémy s počty. Zdejší personál to však vzdává dost rychle. Musí se dostavit osobně sama majitelka restaurace, vizáží evidentně nějaká Asiatka. I jí to sice nějakou dobu trvá, ale nakonec to zvládne a k něčemu se dopočítá. My to ani moc nekontrolujeme. Drahé to rozhodně není, a hlavně nám to moc chutnalo. Pak se už jen krátce zastavíme v další restauraci, abychom si přidali do spokojeného bříška nějaké to kafíčko, v mém případě ledově chladivé se zmrzlinkou. Hodit se může i štamprlička na dobrou noc. Ale to už bude pro dnešek všechno. Ráno zase odjíždíme hodně brzy, je třeba jít spát. A dobře si na zítřek odpočinout!